Wes Anderson je režisér se specifickým stylem. Estetiku jeho filmů mnozí popisují jako na hranici komerčního mainstreamu a umělecké produkce. Andersonovy snímky totiž kloubí aspekty obou těchto prostředí: známí herci, mnohdy praštěné komediální zápletky plné suchého humoru a ztřeštěná akce jsou podávány specifickou artovou formou. Anderson si dává velmi záležet s vkládáním velkého množství detailů (např. fiktivní knihy), potrpí si na zaplněnosti obrazového prostoru a jeho vyváženou kompozici stavící na výrazných barvách (nevyužívá-li zrovna černobílý filtr), kostýmech a pitoreskních rekvizitách a natáčecích setech připomínajících tradiční divadlo. Kamera často jezdí zleva doprava nebo obráceně a postavy k ní nejednou stojí čelem. A v neposlední řadě mají Andersonovy filmy tendenci diváka zahltit nepodstatnými drobnostmi v dialogové, jazykově bohaté expozici a naprosto jej zbombardovat vizuálními vjemy.
Zdroj: CinemArt
Mnoho starého
Všechno zmíněné platí de facto pro celou tvorbu Wese Andersona, včetně dvou jeho animovaných loutkových filmů Fantastický pan Lišák a Psí ostrov. Dalším opakujícím se motivem pak je vztah rodiče a jeho potomka, respektive (ne)funkčnost tohoto vztahu a snaha obou stran stav věcí zlepšit. A Fénické spiknutí není výjimkou. Příběh sleduje zámožného obchodního magnáta a oběť řady neúspěšných pokusů o atentát, Zsa-zsa Kordu. Ten kvůli obavám ze svého skutečného náhlého skonu uvede do pohybu velkolepý třicetiletý plán na výstavbu infrastruktury v potenciálně bohatém, leč prozatím ekonomicky neaktivním regionu zvaném Nezávislá Fénicie, a to s úmyslem ponechat si na následujících 150 let klíčových 5 % ze vzniklého zisku. Korda má také v úmyslu ono obchodní rodinné impérium přenechat své jediné dceři Liesl, ignorujíc tak jejích devět bratrů. Liesl se však rozhodla zasvětit život Bohu a chce se stát jeptiškou. Korda se s ní i přesto vydává na cestu za dalšími vypočítavými podnikateli a doufá, že se mu jednak povede je přemluvit k financování mezery v rozpočtu vzniklé průmyslovou sabotáží, jednak že svůj vztah s dcerou dostatečně napraví, aby jí mohl obchody odkázat.
Jedná se tedy o relativně konvenční sbližování rodiče a dítěte a nápravu jejich vztahu, což je motiv tak emblematický pro Andersonovu celou tvorbu, až to běžného člověka nutí se ptát, co se během Wesova dětství pokazilo (spoiler: v osmi letech se mu rozvedli rodiče). Autorskou kontinuitu lze ovšem spatřovat také ve sklonu zasazovat děj do minulosti, primárně do padesátých až osmdesátých let. Andersonových několik prvních snímků se sice nejspíš odehrává v tehdejší současnosti, ale používání zastaralé techniky a naprostou absenci techniky moderní si režisér zachoval i do teď. Neupustil ani od herecky „nevyužitých“ hvězd. Známá jména jako Bryan Cranston, Tom Hanks, Benedict Cumberbatch nebo Scarlett Johansson odtlačí do vedlejších rolí a jejich herecký talent výrazně utlumí. Některé své oblíbené herce dokonce Anderson umístí do čistě epizodních rolí či přímo cameí (na pár chvil se objeví Bill Murray nebo Willem Dafoe).
Zdroj: CinemArt
Něco nového
Oproti svým předchozím dvěma filmům (Asteroid City a Francouzská depeše Liberty, Kansas Evening Sun), které si navíc pohrávaly s metafikčností, se Anderson vrací ve Fénickém spiknutí k výraznější narativní i vztahové přímočarosti. Zároveň si udržuje emoční odstup a šílenost a hravost akce typickou pro jeho oscarový snímek Grandhotel Budapešť, díky čemuž působí Fénické spiknutí divácky přívětivěji a méně umělecky nuceně.
V kontrastu k tomu však přece jen dojde na pár ryze uměleckých scén. Korda se po několika incidentech ocitá na hranici života a smrti. Na nebesích (připomínajících např. ta z české pohádky Anděl Páně) se stává svědkem božího soudu a je konfrontován se svojí minulostí. Tyto scény jsou černobílé a v akademickém formátu (poměr stran obrazu 4:3), jenž ovšem Anderson nevyužívá poprvé. Sám se pak v kontextu těchto scén odkazuje na surrealistického filmaře Louise Buñuela a jeho film Šimon na poušti.
Tříbení stylu
Byť v širším kontextu Andersonovy dosavadní tvorby Fénické spiknutí nepředstavuje nikterak zásadní obrat či posun, stále se jedná o samostatně velmi dobře fungující snímek. Velkým filmovým franšízám také diváci opakování ověřeného schématu promíjejí i po letech, takže kritiku repetitivnosti Andersonových námětů si lze vysvětlit snad jedině tak, že ji vznášejí náročnější diváci. Jenže kde je v tom případě ta hranice, na níž přechází neinovativní opakování se do postupného vylepšování vlastního stylu? Vždyť se Anderson neustále ve své tvorbě posouvá, zkouší experimentovat s formou i obsahem a snaží se publiku zavděčit děláním kompromisů mezi jeho uměleckou vizí a diváckostí jeho filmů (o čemž svědčí návrat k narativně jednoduššímu formátu oproti chladněji přijatému Asteroid City a Francouzské depeši). Navíc z filmu autorská vášeň přímo číší – role Kordy byla prý napsána přímo pro jejího představitele Benicia Del Tora. Ostatní herci se k Andersonovi také opakovaně rádi vrací a audiovizuální stránka celého snímku je v porovnání s kino konkurencí mnohonásobně osobitější a výraznější.
Fénické spiknutí sice není vysloveně filmem pro každého, stále však nabízí nevšední druh zábavy přístupný i divákům, kteří s mírně artovou filmovou produkcí teprve začínají. Snímek nabízí plejádu známých herců, výrazný a osobitý vizuál a svérázný humor, přičemž pro diváky znalé režisérovy tvorby se jedná o funkční variaci jim známého příběhového schématu.
