Pro příběh a svět Harryho Pottera je rok 2001 přelomový. Z britského fenoménu se totiž naplno stává fenomén globální. Rok předtím vychází v anglickém originále čtvrtý díl knižní série s názvem Harry Potter a Ohnivý pohár a již se jedná u událost doprovázenou půlnočními eventy. To hlavní šílenství ovšem přichází v listopadu 2001, kdy se do kin dostává britsko-americký film Harry Potter a Kámen mudrců, filmová adaptace první knihy v režii zkušeného hollywoodského filmaře Chrise Columbuse. Setkává se pozitivním přijetím kritiky a nadšením platícího publika, které z něj dokonce na nějaký čas udělá druhý nejvýdělečnější film všech dob. Svět mudlů a čarodějů tak suverénně přerůstá hranice jednoho média. Krátce po samotném filmu vychází také vůbec první potterovská videohra – Harry Potter and the Philosopher's Stone pro původní PlayStation. Právě tu si v tomto textu připomeneme spolu s jejími blízkými sourozenci pro jiné platformy.
Kámen mudrců poprvé, podruhé, potřetí
Nejprve si dejme malou osobní zpověď: Patřím do generace, která mohla s literárním Harrym Potterem v zásadě vyrůstat, neboť čarodějný hrdina byl stejně starý jako já. Kámen mudrců jsem znal už v době, kdy ještě nebylo cool být potterheadem a přišel mi jako taková zábavnější a propracovanější verze detektivně laděných dětských románů Enid Blytonové. Filmový Harry v režii Chrise Columbuse byl zase vůbec první film, který jsem kdy viděl v kině. Takže není překvapení, že jsem zároveň na PC proháněl Harryho v jeho videoherní podobě. Docela dlouho jsem žil v přesvědčení, že je to ta samá hra, z níž pochází známý meme s nízkopolygonovým Hagridem. Ale není tomu tak. Přelom tisíciletí byl totiž stále ještě dobou, kdy mezi jednotlivými herními zařízeními byly značné rozdíly a jejich světy byly významně oddělené.
V průběhu let tak pod křídly vydavatelství Electronic Arts vznikly hned tři velké hry podle první potterovské knihy a zároveň prvního filmu. Každá je jiná a pracovala na ní různá studia. Hru pro původní PlayStation vyvinuli britští Argonaut Games, kteří dali světu skákačkovou sérii Croc. Souběžně s ní vyšla jinak pojatá PC verze od amerických KnowWonder. O dva roky později, v roce 2003, pak vyšla také úplně nová verze pro PlayStation 2, GameCube a Xbox, za níž stáli britští Warthog Games. Krom toho tu máme ještě dvojici her pro GameBoy Color a GameBoy Advance, tu ale teď nechme stranou.
Ústřední trojice her relativně věrně adaptuje děj první knihy i prvního filmu, vzájemně sdílí některé assety a také klíčové herní prvky. Všude prozkoumáváme Bradavice, učíme se kouzlit, létáme na koštěti, skáčeme po plošinkách a řešíme jednoduché puzzly. Ve všech těchto hrách také existuje nově vymyšlené kouzlo Flipendo, které jednoduše obrací věci vzhůru nohama a funguje jako jakýsi základní „útok“. Některé odlišnosti mezi jednotlivým tituly jsou dány možnostmi příslušných platforem. Tak například učení se kouzel je na PlayStationu realizováno mačkáním tlačítek ovladače ve správnou chvíli (což kvůli značné latenci není vůbec jednoduché), zatímco na PC musíme myší „nakreslit“ požadované tvary. Jiné rozdíly už jsou ale dány odlišnými tvůrčími volbami jednotlivých studiích.
Hra pro malé průzkumníky
Ačkoli hry vznikaly souběžně s prvním filmem a jsou jednoznačně inspirované jeho výtvarným stylem, pojetím postav a vzhledem herců, přímo s filmovým materiálem nepracují. Stejně jako rostl fikční Harry, i hry adaptující jeho dobrodružství postupně nabíraly na sofistikovanosti. Harry Potter and the Philosopher's Stone ve svých polygonových podobách myslí hlavně na malé děti, proto se jeho mechaniky snaží být co nejjednodušší. PlayStationový Harry od Argonautů je sice primárně skákačka, ale Harry víceméně skáče sám, kdykoli přiběhne k okraji plošinky, takže výzva spočívá vlastně jen v jeho správném nasměrování.
Ve chvíli, kdy neřešíte výzvy spjaté přímo s dějem, se převážně věnujete průzkumu Bradavic a blízkého okolí, ale zejména minihrám. Ty reprezentují třeba právě povinnou školní výuku nebo hraní famfrpálu. Ten patří mezi ty nejslabší pasáže v Harry Potter and the Philosopher's Stone, neboť ovládání letu na koštěti je velmi nepřesné a podání 3D prostoru zkreslující. Aby bylo čím odměnit pečlivým průzkum, jsou po celém světě rozesety Bertíkovy fazolky, jenž jsou směnitelné za různé bonusy.
Nenápadný půvab old-genu
Ze všech tří velkých herních adaptací je verze pro PlayStation technicky nejslabší, což je samozřejmě dáno možnostmi samotné konzole. Ta v dané době ostatně již patřila do kategorie old-gen. Zásadní limity měl také recyklovaný engine z Croca, který Argonaut Games využili. Na druhé straně žijeme v době, kdy se spousta vývojářů snaží grafickou prezentaci PS1 napodobit v moderních enginech, takže snad můžeme stařičké konzoli od Sony přiznat poměrně zajímavou a snadno rozpoznatelnou estetiku.
Zajímavostí Harry Potter and the Philosopher's Stone ve všech digitálních podobách je rozhodně hudba. Ta je spíše minimalistická, hraje jen při určitých aktivitách a překvapivě neobsahuje slavný filmový motiv. Důvodem jsou jednoduše licenční potíže. Herní hudbu tak složil Jeremy Soule, který se částečně přiblížil náladě filmového soudtracku.
Kouzlo digitálních Bradavic
Navzdory jednoduchosti a repetitivnosti hratelnostní smyčky se prodalo působivých 8 milionů kopií hry, což z ní udělalo jeden z vůbec nejprodávanějších titulů pro PS1. Mohli bychom za tím samozřejmě vidět pouze hype kolem nového potterovského filmu, ale to by nebylo fér. Harry Potter and the Philosopher's Stone má totiž jakožto vůbec první herní zpracování kouzelnického světa J. K. Rowlingové nepopiratelné kouzlo v tom, jak poutavě a živě dovede zpracovat samotné Bradavice postavy, které je zalidňují.
Při zpětném pohledu už nám to tak nemusí přijít, ale v roce 2001 Harry Potter and the Philosopher’s Stone představoval unikátní možnost, jak do světa dosud známého z knih vstoupit a prožít si tam vlastní dobrodružství. Co na tom, že Hagrid měl jen pár polygonů a novější herní adaptace z roku 2003 je po všech stránkách pěknější a propracovanější. Jen jedna hra totiž může být první.
