Historické adaptace sázející na velkolepou výpravu bývají dnes poměrně nevděčným žánrem. Přitom to ještě není tak dávno, kdy se kdejaký film zasazený do starověku, středověku či novověku těšil divácké oblibě. Sem a tam se sice nějaký odvážnější tvůrce najde i dnes (zejména Ridley Scott tento žánr zarputile odmítá nechat zemřít), ale jinak se historií inspirované epické příběhy přemístily z pláten kin spíše na televizní obrazovky. A právě Hra o trůny se na tom výrazně podílela. Sám autor knižní předlohy, George R. R. Martin, přiznal, že ústřední námět jeho díla je variací na války růží, tedy občanské války v Anglii v druhé polovině 15. století. Seriálová adaptace od stanice HBO poté změnila produkční i divácký standard. Spolu s rozpočtem rostla i technická úroveň a očekávání fanoušků, kterých rok co rok přibývalo. Velkolepé kostýmní seriály s drahými efekty a komplexními příběhy tak jistou dobu kralovaly žebříčkům sledovanosti. Hra o trůny navíc měla výrazný vizuální styl a estetiku čerpající z moderních hollywoodských tradic. Bylo proto pouze otázkou času, kdy přijdou první napodobitelé. A Hunyadi – Vzestup Havrana se stal jedním z nich.
Kopírování Hollywoodu
Seriálů, jež se snažily na popularitu Hry o trůny navázat, vzniklo v mezích americké produkce mnoho. Ve spoustě případů však příliš tlačily na fantasy pilu, jelikož upozaďovaly jinak na Hře o trůny chválené dialogy a intriky, a soustředily se spíše na drahé efekty a epické momenty. Zejména na Zaklínači od Netflixu je vidět, že tvůrci nepochopili ani předlohu, ani proč byla Hra o trůny tak populární. Podobně selhávající seriály naštěstí můžete prostě odepsat jako generickou hollywoodskou parodii na středověk, jelikož chybějící hloubku se snaží autoři skrýt za šedivý filtr, bahno, kožené oděvy a nákladné CGI. Problém nastává, když podobnými neduhy začne trpět i neamerická produkce.
Přesně kvůli tomu (a také kvůli napodobování hollywoodského stylu vyprávění) totiž neuspěl před třemi lety i nejdražší český film Jan Žižka. Jeho režisér Petr Jákl se tehdy se skoro půl miliardovým rozpočtem snažil diváky nalákat na zahraniční herce a působivou výpravu. Marně. Výsledný produkt skončil jako finanční propadák: u nás nebyl o laciněji vypadající napodobeninu amerických bijáků příliš velký zájem a v zahraničí nebyl už skoro žádný (mimo jiné kvůli naprosto generickému distribučnímu názvu Medieval). Jenže jelikož Hollywood již dlouhé desítky let dominuje většině filmových trhů, jeho mainstreamová estetika stále vybízí k napodobování. A jak již bylo naznačeno, výjimkou bohužel není ani dosud nejdražší maďarský seriál Hunyadi – Vzestup Havrana.
Téměř všechno, co lidé vyčítali Žižkovi, se vyskytuje i v Hunyadim. Přitom námět a zasazení znějí lákavě. 15. století není ani v polovině a na evropsko-osmanských hranicích, tedy v oblasti tehdejšího Srbska, Valašska a Dolních Uher, se začínají psát velké dějiny. Nižší šlechtic János Hunyadi, dodnes v Maďarsku považovaný za národního hrdinu, na vlastní kůži pociťuje hrozbu stále se stupňujících útoků Osmanské říše. Snaží se proto vyburcovat evropské panovníky k činům, v ideálním případě pak s podporou papeže vyhlásit křížovou výpravu a invazi Turků odrazit. Jenže jak se později ukáže, úkol je to takřka nemožný. Panovníci se na trůnech střídají jako apoštolové na orloji, přičemž každý sleduje hlavně své vlastní zájmy, samotnému Hunyadimu se za jednacím stolem akorát vaří krev, protože by nejraději vyrazil do bitevní vřavy, a turecká armáda se jeví nepřemožitelná.
Zdroj: TV2/ imdb.com
Zašlý lesk 60. let
Jenže takto (zvlášť pro Středoevropany) sympatickou látku zadupává do bláta její málo evropská forma. Což je škoda, protože samotné filmařské řemeslo není vůbec špatné, jen se příliš tvrdošíjně snaží být něčím, čím vůbec být nemuselo. Historické velkofilmy přece jen měly v nejrůznějších evropských zemích velmi silnou tradici, zejména v 60.–80. letech. O událostech na sklonku středověku či o bitvách vrcholného novověku točili spektákly třeba v Polsku (např. snímky Křižáci, Potopa či Popely) nebo Rumunsku (např. dvoudílný film Poslední křížová výprava), zatímco napoleonské války zmapoval v Sovětském svazu naprosto dechberoucím způsobem režisér Sergej Bondarčuk, konkrétně v jeho adaptaci Vojny a míru či ve filmu Waterloo. Všechna tato díla pak svojí řemeslnou rozmáchlostí konkurují i dnešním hollywoodským velkofilmům. Liší se od nich však kromě rozvolněnějšího narativu také výraznější barevností a mnohdy i působivějšími davovými scénami. Hlavně v zemích východního bloku vznikaly historické eposy příležitostně za podpory sovětské armády. Ta se podílela třeba i na trilogii Otakara Vávry – Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy. S podobnými snímky už seznámený divák si pak při sledování Hunyadiho posteskne, o kolik lepší to bývalo.
Byť jsou bitevní sekvence tím nejlepším, co Hunyadi – Vzestup Havrana nabízí, stále trpí americkými nešvary a vizuální mdlostí. Zákonitě také musí dojít na několik zpomalených záběrů, během nichž postavy pozorují zkázu kolem sebe a uvědomují si, že válka je špatná. Tyto poměrně prvoplánové pasáže naštěstí výrazně pozvedává fakt, že bitvy zcela nezahazují svůj strategický aspekt, jelikož dojde na několik složitějších plánů a strategií, a že se nejedná pouze o nepřehledné CGI rubačky.
Zdroj: TV2 / imdb.com
Inspirace jako dvousečná zbraň
To, že Hunyadi – Vzestup Havrana napodobuje západní produkce, ovšem nemuselo být hned ke škodě. Seriál se navíc pyšnil na poměry maďarské produkce obrovským rozpočtem (zhruba 70 milionů dolarů, tedy 7 milionů na díl), který se kromě bitev projevil také na kvalitě kostýmů, rekvizit a designu prostředí. Jenže tvůrci si z amerických velkoseriálů jako Hra o trůny, Rod draka, Zaklínač či Prsteny moci, k nimž Hunyadiho přirovnává i maďarský tisk, berou spíše to horší. Hlavně pak co se vizuálního stylu týče. Většina scén je tak tmavá a vyšedlá, až si člověk říká, zda seriál náhodou nesleduje na stanici Déčko během deset let staré letní akce Zachraňte duhu, kdy jakýsi Černobíl kradl barvy z obrazovek.
Dějovou stránku seriálu pak podkopává přehnaná snaha o komplexní narativ. Deset epizod časově pokrývá několik dekád, a tak skoro pravidelně dochází k časovým skokům. Ty bohužel přichází mnohdy s nešťastným načasováním, protože buď přeskočí rozřešení zajímavých situací, nebo zcela vynechají očekávané události, čímž rozbíjejí plynulost celého děje. V už tak docela nepřehledné síti jmen, postav a jejich vztahů tudíž vzniká někdy přímo chaos. Důležitě se jevící postavy přicházejí a mimo záběr zase odcházejí, jako by se nechumelilo, některé postavy pak až do poslední epizody téměř nestárnou (což podstatně lépe zvládali tvůrci seriálu Vikingové) a několik celých linek působí odloučeně a neuzavřeně.
Naneštěstí ani samotné dialogy nepřekračují hranici průměrnosti. Odehrávají se poněkud strojově a postrádají výraznější napětí. Ani lákavé pletichaření nakonec úplně neobstojí, protože jeho většinu obstarává pouze postava Ulricha Celjského. A ten jako by z oka vypadl Malíčkovi ze Hry o trůny: kratší vlasy, knírek a bradka, úlisnost, tajné dohody… Škoda, kvůli tomu Celjský působí jako nezáměrná karikatura.
Zdroj: TV2 / imdb.com
Historie jako toaletní papír nebo nezávazné pokyny?
Hunyadi – Vzestup Havrana se však od Hry o trůny a ostatních přece jen v něčem podstatném liší. Nejedná se o fantasy, nýbrž o historickou fikci. A právě kombinace těchto dvou slov je klíčová. Historický aspekt zůstává tím hlavním a nejatraktivnějším – seriál si zaslouží zhlédnutí už jen proto, že je jako Hra o trůny, ale v kulisách středověké Evropy. Problém přichází s fikcí. Filmy a seriály tohoto žánru sice nemají fungovat jako dokumenty, věrnost historii ale většina diváků určitě vítá. Jenže Hunyadi se jí drží spíše volně. Až do sedmé epizody dokonce neuvádí konkrétní letopočty, postavy mnohdy neodpovídají svým skutečným předobrazům a potkávají je jiné osudy. Na druhou stranu lze odklánění od skutečnosti považovat za menší výhodu, jelikož nabízí částečnou imunitu vůči spoilerům třeba na Wikipedii, kam se pro doplnění kontextu dříve či později možná vydáte.
Ve výsledku není Hunyadi – Vzestup Havrana vysloveně špatný. Dobovou atmosféru vykresluje relativně zdařile, přičemž nejlépe tak činí skrze vícejazyčnost. Postavy hovoří hned několika evropskými jazyky (o což však přijdete, sledujete-li seriál v českém dabingu) a jako hezký detail využívají tlumočníky. Domácí diváky pak možná potěší i česká stopa v podobě Karla Rodena coby velitele husitů a Judit Pecháčkové jako sultánovy první manželky. Celkově ale jde o nenaplněný potenciál, byť se z hlediska sledovanosti nejedná o neúspěch.
Hunyadi – Vzestup Havrana láká evropské diváky na americky vyhlížející historickou podívanou. Ale i když disponuje zajímavým zasazením, dobrými herci a nadprůměrnou výpravou, kvalit jiných podobných seriálů nedosahuje. Trpí zejména slabšími dialogy, neplynulým vyprávěním a historickými nesmysly. Pro milovníky středověké politické hry se ovšem i tak bude jednat o solidní záležitost.
