Série Mafia je dnes už legendou. První díl nás v roce 2002 vtáhl do příběhu taxikáře Tommyho Angela a definoval, jak má vypadat filmově vyprávěná akční hra. Druhý díl Mafia II rozvinul svět i postavy a dodal hlubší emoce, byť už tehdy se objevily první rozpory ohledně otevřenosti světa. Třetí díl, Mafia III… inu, ten se příliš nepovedl. Měl být ambiciózním otevřeným světem, ale skončil jako repetitivní směs misí, která sérii spíš uškodila. Mafia: Domovina, tedy čtvrtý díl, se proto rozhodl udělat krok zpět. Časově se posouváme před události jedničky, na počátek 20. století, a mění se i kulisy. Z amerických ulic se přesouváme na Sicílii. Tady začíná příběh mladého Enza Favary, obyčejného dělníka, který se postupně zaplétá do rodiny Torrisiů a zjišťuje, že mafie je víc než jen organizovaný zločin, je to způsob života.
Za vývojem hry Mafia: Domovina stojí tradičně studio Hangar 13 a o vydání se postarala společnost 2K, kterou u nás hráči také dobře znají.
Zdroj: 2K
Technické peklo, moje první hodiny se hrou Mafia: Domovina
Upřímně, začátek hraní pro mě nebyl epickým návratem ke kořenům, ale spíš noční můrou. Hra každou chvíli padala. První tři kapitoly jsem kvůli tomu prolezla za šílených sedm hodin. A to ne proto, že by byly těžké, ale protože jsem je musela neustále restartovat.
Můj počítač přitom rozhodně není slabý, hardware mám dostatečný. Problém nebyl ani v grafických ovladačích. Pročetla jsem hromadu návodů a fór, zkoušela kdeco, ale nic nepomohlo. Až teprve přeinstalování BIOSu na nejnovější verzi konečně přineslo stabilitu. Jenže kdo by čekal, že kvůli jedné hře budu muset sahat tak hluboko do systému? Tento zážitek mě dost naladil do defenzivy a chuť pokračovat se dostavovala pomaleji, než bych si přála.
Krása Sicílie v Unreal Engine 5
Pokud ale hře něco upřít nelze, je to grafická stránka. Sicilská krajina v podání Unreal Engine 5 je dechberoucí. Olivové háje, zaprášené cesty, moře třpytící se v odpoledním slunci. Všechno působí autenticky a vtahuje hráče do doby, kdy automobil byl luxusem a hlavní silou společnosti byla čest, krev a rodina.
Postavy jsou detailní, animace obličejů působí uvěřitelně, mimika mě hrozně baví a filmové cutscény mají vysokou kvalitu. Hudební doprovod k tomu krásně ladí a dodává scénám náležitou váhu. Audiovizuálně působí Mafia: Domovina velmi silně a bez ostychu se může zařadit mezi moderní herní tituly.
Malou výtku mám k přechodům mezi gameplayem a cutscénami. Chápu, že se vývojáři snažili o plynulý a filmový dojem, ale pro mě byly tyto přechody příliš „ostré“. Stejný efekt se navíc objevoval i při animacích, například když postava procházela úzkým prostorem. Hodně mě také rušilo přepínání mezi různými poměry stran obrazu právě u cutscének.
Příběh, který táhne, ale svazuje
Samotné vyprávění se drží tradice série. Příběh Enza je uvěřitelný, dobře napsaný a dialogy mají šťávu. S každou kapitolou cítíte, jak se posouváte z role obyčejného chlapce blíž a blíž k mafii, a hra to umí podat s filmovou atmosférou. Jen mi na úplném začátku chvílemi došlo, že Enzovi všichni strašně lezou do zadnice, protože on je přeci nejlepší, na co sáhne, to mu jde a na celém vinohradu není lepšího člověka než Enza.
Jenže kde příběh exceluje, tam hratelnost začíná skřípat. Mise jsou většinou lineární. Jdi sem, udělej tohle (čti, vystřílej to tam) a vrať se. To by nebylo špatně, kdyby vás autoři nechali nadechnout se a prozkoumat okolí. Jenže právě tady nastává problém.
„Nevzdaluj se!“ je největší nepřítel průzkumu
Nejvíc mě zklamalo, že hra hráče drží na krátkém vodítku. Kdykoliv se během mise odchýlíte od postavy, která jde s vámi, nebo chce vyběhnout za neviditelné hranice, okamžitě se spustí odpočítávání. Pokud se rychle nevrátíte, mise prostě skončí neúspěchem.
To je neuvěřitelně frustrující. Ráda si ve hrách hledám sběratelské předměty; ve hře Mafia: Domovina jde třeba o Trinacria, sošky nebo dobové noviny. Jenže když mi hra nedovolí odbočit ani na pár metrů, motivace k jejich hledání mizí. V jednu chvíli jsem to úplně vzdala a místo toho, aby mě svět lákal k průzkumu, připadala jsem si jako vězeň v nádherné, ale uzamčené krajině.
Láska uprostřed krve a prachu
Mafia: Domovina není jen o vendetách, rodinné cti a mafiánských tradicích. V samém středu syrového vyprávění se rozprostírá i niterný milostný příběh, který působí překvapivě opravdově a přirozeně. Není to žádný přeslazený románek, ale cit, který se rodí v prostředí plném násilí, zrady a bezohledného boje o moc. A právě proto působí tak silně. Kontrast něhy a brutality dokáže vtáhnout a nečekaně zasáhnout.
Ačkoliv romantickým liniím většinou nefandím, tady jsem si Enza a Isabellu nemohla nezamilovat. Jejich vztah má hloubku, napětí a tragický nádech, díky kterému držíte palce oběma až do samotného konce. Je to příběh lásky, který se nesnaží být kýčovitý, ale přesto se stává jedním z nejvýraznějších pilířů celé hry.
Český dabing jako silná tradice série
První dva díly Mafie se právem zapsaly do paměti hráčů i díky nezapomenutelnému českému dabingu a jsem ráda, že u Mafie: Domoviny tradice pokračuje. Hra se může pochlubit kvalitním obsazením, které příběhu dodává hloubku a autentičnost. Nejvíce mě zaujal výkon Jakuba Saice v roli Dona Torrisiho. Jeho hlas dokázal vystihnout respekt a autoritu mafiánského bosse, ale i temnější polohy, kdy z něj opravdu vyzařuje strach. Díky tomu jsem měla pocit, že dialogy nepůsobí jen jako nutné příběhové mosty, ale jako živé a uvěřitelné scény. Dabing celkově hře dodává atmosféru, která by bez českých hlasů rozhodně nebyla tak výrazná.
Závodění bez potu na čele
Když došlo na závodění, od prvních minut jsem cítila jasné propojení s legendárním závodem z první Mafie. Jenže zatímco tehdy šlo o jeden z nejtěžších úkolů, který mnohým hráčům nedal spát, v Domovině se ze závodu na koních stala spíše fraška. Nepředstavoval prakticky žádnou výzvu a podobně snadno působila i honička autem po únosu Isabelly. Ať jste řídili sebelíp nebo sebehůř, pronásledované vozidlo si na vás poslušně počkalo opodál. Celé to bylo až příliš naskriptované a předvídatelné.
Chybějící volná jízda
Další bod, který mě mrzel, je absence režimu volné jízdy při vydání. Volná jízda bývá vždy příjemným bonusem. Možnost jen tak bloudit ulicemi, zkoušet auta, poznávat město a nacházet skryté úkoly. V Domovině ale zatím chybí, a to je velká škoda.
Naštěstí už vývojáři oznámili, že v následujících měsících dorazí formou bezplatného updatu. Slíbili nové aktivity, úkoly a rozšířený herní obsah. Jestli se jim podaří opravdu nabídnout svobodné bloudění po Sicílii, může to napravit velkou část zklamání, které jsem cítila během příběhových misí.
Sicilská lahůdka s hořkou pachutí
Mafia: Domovina je hrou dvou tváří. Na jedné straně nádherná grafika, filmový příběh a návrat k lineárnějšímu stylu, který sérii kdysi proslavil. Na straně druhé technické problémy, přehnaná svázanost misí a absence volné jízdy při vydání.
Pokud vše poběží, jak má, čeká vás silný mafiánský zážitek. Jen musíte počítat s tím, že zatím je to zážitek pevně nalajnovaný, bez prostoru pro vlastní tempo a průzkum. Já osobně se těším na slíbený update, protože právě ten může hru posunout z „dobré“ na „výjimečnou“.
Mafia: Domovina je bezpochyby silným příběhovým návratem ke kořenům série. Přináší nádhernou Sicílii, filmový příběh a charaktery, které vás dokážou vtáhnout. Atmosféra hry je silná a český dabing jí dodává unikátní kouzlo. Jenže to všechno brzdí technické potíže, přehnaně lineární struktura a svazující skripty, které kazí jinak skvělý zážitek. Domovina je jako krásná vinice za vysokým plotem. Víte, že uvnitř se skrývá lahodné víno, ale cesta k němu není zdaleka tak příjemná, jak by měla být.
