René Vaněk původně začínal jako jako internetový autor, později však přesedlal k osobitým autorským projektům, jakými byly například Nezahrada (2008) nebo Soma Secundarium (2011). Po delší tvůrčí pauze se ale vrátil zpátky, a to se sci-fi duologií Bodyportal. Knihy Kovové nebe a Nadčlověk nabídly ojedinělý literární zážitek, který v rámci současné české fantastiky nemá obdoby. Už kvůli tomu jsme se rozhodli tohoto působivého tvůrce vyzpovídat.
Zdroj: René Vaněk
Krásný den, mohl byste se na úvod našim čtenářům krátce představit?
Ale samozřejmě! Vezmu to trochu auto-konfrontačně, můžu? René Vaněk je osoba, která, dostane-li lízátko vyrobené z neprůhledné cukrové hmoty, nedokáže ho v klidu lízat, musí ho okamžitě rozdrtit mezi zuby, aby zjistila, jestli se uvnitř ukrývá žvýkačka, bez ohledu na to, jak zničující je taková procedura pro zubní sklovinu. Pokud jí někdo řekne, aby udělala A a v žádném případě B, udělá C a pak se hrozně diví, že se na ni křičí. Je nebezpečně infantilní, neurotická, škodolibá, mnohdy povrchní a nezodpovědná, zapomíná na důležité věci a tráví čas úplnými hloupostmi. Má ráda funebrácký humor, takový ten opravdu hnusný, plný tekutých organických látek, ze kterého je všem slušným lidem mdlo. Zabývá se pokojovým chovem třesavek sekáčovitých a pokaždé trpí, když mu jeho milovaná žena zredukuje vysavačem počty chovanců.
A teď to nejdůležitější. V březnu 2015 vypudila z těla ledvinový kámen úctyhodných rozměrů, což bylo něco strašného. Bezprostředně poté ho darovala semilskému muzeu s tím, že se jedná o úlomek Tunguzského meteoritu, který se v naší rodině dědí z otce na syna už po devadesát let. Nyní je kámen součástí muzejních sbírek, hrdě ho tam vystavují, ale jestli si tenhle rozhovor náhodou přečtou, těžko říct, co udělají...
Původně jste začínal jako internetový autor. Jaké zkušenosti jste si jako tvůrce odnesl z internetové tvorby?
Konečně mi někdo tenhle dotaz položil! Označení „internetový autor“ vzniklo někdy krátce po vydání mé první knihy Nezahrady, vymyslela ho šéfredaktorka dnes už neexistujícího nakladatelství Mezera, která bůhvíproč věřila, že zrovna tohle učiní Nezahradu atraktivní v očích mladšího čtenářstva. „Internetové autorství“ odkazovalo na mou tehdejší působnost na několika literárních serverech, kde jsem na chudácích čtenářích občas testoval svoje texty, jenže já se ve skutečnosti literatuře věnoval už dlouhé roky před tím, než jsem objevil jejich existenci. Internet nepředstavoval začátky mé tvorby.
Každopádně literární servery, například Písmák, byly ve své době, kdy ještě neexistovaly klasické sociální sítě, pro každého, kdo se věnoval psaní, vcelku užitečný fenomén. Fungovaly jako takové hromadné tvůrčí workshopy, kde jste se mohli setkat se zajímavými osobnostmi včetně spisovatelů jako Jáchym Topol, Eva Hauserová nebo třeba Josef Pánek. Zároveň ale hned vedle webu Okoun fungovaly jako taková pěstírna první generace internetových trollů (bavíme se o době, kdy ten pojem u nás ještě nikdo pořádně neznal), kteří se potom plynule přesunuli převážně na Facebook.
Vaše první dva romány – Nezahrada (2008) a Soma Secundarium (2011) – vyšly u nakladatelství MEZERA. Jak na ně zpětně vzpomínáte? Byly pro Vás zásadní?
Každá kniha je pro autora určitým způsobem zásadní, představuje milník na jeho cestě odněkud někam, ale odkud kam, těžko říct. To bude dost individuální. Nezahrada je silně alegorická, zároveň plná myšlenek, které mohou čtenáře, který je nečeká, opravdu zhnusit. Založil jsem ji na kombinaci znepokojující poetiky a záměrně prvoplánových šoků, které přichází v okamžicích, kdy je čtenář nečeká. Kritika ji přijala s vlažným nadšením, v rodném městě jsem ale kvůli ní téměř okamžitě získal pověst magora. Díky bohu za to! Soma Secundarium pro mě byla zase důležitou lekcí na téma Jak nepojmenovávat knihy. Román měl původně nést název „Tetin projekt“, ale já si na poslední chvíli vymínil ten lehce pozérský latinský název, což se pak negativně podepsalo na prodejnosti.
Co se týče románů, následovala u Vás delší odmlka. Až v letech 2024 a 2025 Vám u nakladatelství Fantom Press vyšla série Bodyportal. Jak jste se za tu dobu jako autor posunul?
Na tohle se těžko odpovídá. K nějaké transformaci mého literárního svérázu určitě došlo, pokud vedle sebe položím text z roku 2012 a 2024, rozhodně zde jsou výrazné kvalitativní rozdíly, ale cítím, že mi nepřísluší je hodnotit, nebylo by to objektivní. Ale když nad tím přemýšlím, cítím, že mě určitě trochu ovlivnila moje žurnalistická životní etapa, kdy jsem byl nucen trochu se krotit a k psaní přistupovat formálně, bez emočního zaujetí.
Zatímco Vaše první dva romány byly tituly někde na pomezí surrealismu a sci-fi, Bodyportal by se spíš dal označit jako biopunková detektivka. V rozhovoru pro Fantasy Planet jste popsal, že v současnosti je Váš literární styl mnohem explicitnější, ale zároveň rafinovanější. Jak se spisovatel posune od jinotajných, hodně metaforických románů až k současnému stylu? Vnímáte to jako přirozený tvůrčí vývoj?
Nazval bych se žánrovým nomádem. Baví mě zkoušet, co jednotlivé žánry přináší, proplouvám mezi nimi, případně je kombinuji a snažím se vytvářet fúze. Jen pro zajímavost: loni jsem dokončil můj pokus o historický román odehrávající se roku 1266 na hradě Loket. Samozřejmě je to věc řádně vyšinutá, dokonce tak moc, že z ní měl osypky i Martin Štefko z nakladatelství Golden dog. Tvůrčí vývoj souvisí s vývojem osobnosti a vývoj osobnosti je zcela přirozený proces, který se nevyhne nikomu z nás. Je ale třeba podotknout, že i Bodyportal je svým způsobem metaforickým materiálem, byť ne tak okatě jako předchozí knížky. Metaforičnost je v něm potlačena takovou měrou, aby ji čtenář mohl zcela ignorovat, pokud bude chtít.
Bodyportal je duologie složená ze dvou knih – Kovové nebe a Nadčlověk – které dohromady tvoří jeden celek. Když jste obě knihy psal, měl jste dopředu všechno promyšlené? Věděl jste od začátku, kudy chcete zápletku směřovat?
Od začátku jsem věděl, kam má příběh směřovat. Osudy Thea, Alice a Sáry byly nalinkované už v okamžiku, kdy jsem začal psát. Stejně tak jsem měl předem vymyšlenou základní dějovou kostru, nechal jsem si ale poměrně dost prostoru pro různé odklony a nápady, které se objeví za pochodu. Jeden z takových odklonů je třeba dějová linka Adama Voida. Původně jsem Adamovi nezamýšlel dát tolik prostoru, ale postupně mi přišlo zajímavé udělat z něj takový exemplární příklad toho, jak nepěkně může v Tyfu člověk dopadnout, pokud si nedává pozor, nebo pokud má prostě jen smůlu.
Příběh je zasazený do ponurého světa Tyfu. Když jste prostředí navrhoval, inspiroval jste se nějakými konkrétními lokacemi, ať už fiktivními nebo reálnými?
Tyfus je v mých představách mixem některých částí Prahy a Olomouce ochucená špetkou Gigerovy a Beksinskeho estetiky a nějakou tou mou noční můrou. Specifická ponurá atmosféra je ale inspirována městem Semily osmdesátých let, v nichž jsem vyrůstal. Semily jsou sice poměrně malé město, ale do poloviny osmdesátých let se zde nacházelo překvapivě velké množství továren. Tofa, Kovozávody, Technometra, spousta textilek, jeden ze závodů se dokonce nacházel trochu paradoxně přímo v městském centru. Komíny továren s vydatnou pomocí mazutových kotelen a taky neblaze proslulého semilského krematoria chrlily dennodenně nečištěný mastný dým. To v kombinaci se specifickým počasím a skutečností, že se město nachází na dně kotliny, vedlo často k vzniku inverzí. Semily se během nich ocitaly pod příkrovem šedivé clony, byly temné, strašidelné, jakoby oddělené od zbytku světa. A ještě jsem si teď vzpomněl na permanentně hořící skládku komunálního odpadu, to byla tehdy taky lahůdka.
Kniha je velmi často vyprávěná z pohledu hlavního hrdiny – vyšetřovatele Thea, který pracuje pro korporaci SVS. Jak osobně vnímáte tento subjektivní styl psaní? V čem může být pro autory výhodný?
Mně osobně vyprávění z pohledu hlavního hrdiny umožňuje s vytvořenou postavou lépe splynout a popisované události vnímat z její perspektivy. Je to trochu jako obléknout si imaginární cizí tělo a pak v něm po omezenou fungovat společně se všemi jeho instinkty, fobiemi, touhami, fetiši, emocemi. Zásadní nevýhoda spočívá v tom, že se autor nemůže spolehnout na univerzálního vševědoucího vypravěče, ví jen to, co ví jeho postava, je jen tak inteligentní, jak je inteligentní jeho postava a podobně. Psát v první osobě příběh blbce může být potom trochu jako hrát Fallout s pouhým jedním bodem inteligence, takže je důležité nedělat to s postavami úplných imbecilů. Pak to může dost svazovat ruce.
Postava Thea má vlastního pomocníka – kovovou stonožku Včeličku. Jak se Vám tato postava psala? Využil jste při psaní nějaké znalosti z oblasti biologie?
Včelička má celkem zajímavé pozadí. V době, kdy jsem začínal Bodyportal psát (tuším, že to byl podzim 2011), jsem zaregistroval existenci skupiny bezobratlých živočichů známých jako scolopendry, respektive obří tropické stonohy. Jsou to úžasná stvoření. Agresivní, bleskurychlá, jedovatá, útočící prakticky na všechno, co se poblíž nich pohne, neuvěřitelně žravá. Co do způsobu života mi přišly zvláštním způsobem - jak jen to říct - „univerzální“? Dovedou lovit na souši, v podzemí, ve vodě a jeden z druhů dokáže třeba i za letu chytat netopýry tak, že se „zavěsí“ ze stropu jeskyně a pak prostě čeká, až kořist poletí kolem.
Řekl jsem si, že tohle si prostě říká o literární zneužití a vymyslel Včeličku, respektive tělo pro umělou inteligenci Včeličku v podobě biomechanické stonožky. Během psaní Bodyportalu jsem si nakonec několik obřích stonožek pořídil, protože jsem těmto tvorům toužil proniknout co nejhlouběji pod kutikulu. To se mi docela podařilo. Jako domácí mazlíček je každopádně obří stonožka velmi nevhodná, na pomyslné stupnici nebezpečnosti stojí jedno políčko pod jedovatými hady. Zábavná, ukecaná a zároveň i dost empatická osobnost Theovy asistentky je v úplném kontrastu s přirozenou povahou stonožek. Tato postava se mi psala zřejmě úplně nejlíp.
Zdroj: René Vaněk
Znalosti biologie jsem využil především při vytváření biomechanických konstruktů, které se v příběhu objevují. Snažil jsem se, aby každý z nich měl alespoň racionální jádro, tedy aby nešlo jen o pohyblivé kulisy, ale o systémy, které by teoreticky mohly fungovat. Například hymenoptéry jsem navrhl včetně jejich fyziologie a vnitřní anatomie, tak aby jejich mechanismy odpovídaly určité biologické logice, přestože jde o stroje. Do textu se všechny detaily a specifika nedostaly, ale nemyslím si, že je to na škodu.
Bodyportal je zajímavý nejen díky vskutku neotřelým popisům, ale také díky specifickému stylu humoru. Opět si dovolím citovat z rozhovoru pro Fantasy Planet, kde jste uvedl, cituji: „Miluju humor, a čím černější, záchodovější a cyničtější je, tím líp. Řada lidí mě kvůli tomu nemusí, zejména oběti mých kanadských žertíků.“ Vnímáte humor jako nedílnou součást vašeho života?
Samozřejmě! To tak nějak vyplývá z mé povahy a těžko říct, co by se muselo stát, aby se to změnilo. Pokud jde o kanadské žertíky, tak v současnosti jich většina zůstává pouze ve formě konceptů, což už je zkrátka úděl nás rodičů, kteří musíme být vzorem pro dorůstající batolata. Před pár lety jsem například na mého kamaráda, spisovatele Sašu Gr., uchystal doma past v podobě vysokonapěťového transformátoru z neonové reklamy, který jsem připojil k hliníkové klice pokoje pro hosty. Tohle si prostě už rodič dovolit nemůže. Obětí drsných žertů jsem teď paradoxně já sám – naše dcera Kira se velmi potatila a navzdory tomu, že je jí teprve patnáct měsíců, dokáže páchat skutky hraničící s neletálním terorismem. Představte si třeba brýle strčené do pračky a vyprané na čtyřicet nebo rajskou omáčku nalitou do knihovny. To bych sám nevymyslel.
Zaujalo mě, že první kniha obsahuje bonusovou povídku Onachron. Čím jste se při jejím psaní inspiroval? Měl jste vůbec v plánu ji zařadit jako bonus pro čtenáře?
Onachron je ve skutečnosti taková komprimovaná verze celé jedné dějové linky, která byla původně součástí rukopisu. Jak ale práce na rukopisu pokračovala, příběh Morové Cecílii mi začal připadat nadbytečný, tak jsem ho zcela odstranil. Když pak v nakladatelství Fantom PRINT probíhaly redakční práce na prvním dílu, kdosi přišel s myšlenkou, že by možná bylo fajn nějak čtenářům kompenzovat tu nepříjemnou neuzavřenost příběhu. To byla příležitost ten odstraněný text vzít a upravit do podoby doplňkové povídky. A inspirace pro svět Sasanek? Podzemí pod starou čistírnou odpadních vod v pražské Bubenči. Úžasné místo. Kdybych mohl, tak se tam nastěhuji.
První díl Bodyportalu byl nominovaný na cenu Magnesia Litera v kategorii Litera za fantastiku. Cenu si sice neodnesla, přesto se zeptám, co pro Vás tato nominace vůbec znamená? Přikládáte ji jako autor nějaký význam?
Ta nominace pro mě představuje významnou poctu. Vážím si jí zejména proto, že vzešla přímo z iniciativy odborné komise, která si knihu od nakladatelství vyžádala. Fantom Print, jak mi bylo řečeno, žádné tituly samo aktivně nepřihlašuje, takže to bylo velké překvapení nejen pro mě, ale i pro Fantomáky. V současné době, kdy knižní trh čelí obrovské nadprodukci a čtenáři jsou doslova zavaleni novými tituly, je takováto nominace neocenitelná. Zároveň je ale dost zavazující. Cítím, že odteď se ode mě očekává, že příště podám minimálně stejný autorský výkon.
Jaké momenty z obou románů jsou Vaše nejoblíbenější a proč?
Mám rád takové ty absurdní pasáže, které jdou až na hranici surrealismu a tím rozbíjejí žánrový stereotyp. V první knize jsou to třeba Theova krátká konverzace s mentálně zaostalým řezníkem Jidášem nebo návštěva dekadentního divadla Tetanie. V knize druhé, pokud si vzpomínám, jsem se velmi bavil při psaní scény, kdy si hladovějící Adam Void potřebuje obstarat něco na zub, což skončí setkáním s policistou (rovněž lehce mentálně zaostalým), společným vybíráním karbanátků z popelnice a rozpravou o vyprázdnění zásobníku pistole do toastu s růžičkovou kapustou. Vlastně jsou to blbosti nikam neposouvající děj, mně osobně se ale hrozně líbí už jen pro tu představu, co dělají se čtenářem, který je zvyklý na hard sci-fi a najednou musí čelit něčemu podobnému.
Jaké jsou Vaše další plány s univerzem Bodyportalu? Mohou se čtenáři v budoucnu těšit na nějaké kratší povídky (např. po vzoru Onachronu)?
Už nějakou dobu pracuji na sequelu, který zatím pracovně nazývám Let hovnivála. Příběh se odehrává třicet let po událostech Bodyportalu a stručně řečeno je to vlastně o expedici dvou zaměstnanců SVS do vnějšího světa za Kovovým nebem, jež se lehce zvrtne. Prvním z hrdinů je samolibý básník nepolíbený tíhou reality, druhým inženýr patologicky závislý na mobilním telefonu. Tento inženýr ovšem není jen tak někdo, disponuje velmi unikátní schopností a pomocí svého těla dokáže…. A víc ještě zatím neřeknu. Troufám si tvrdit, že pokud to dokážu dopsat, bude to výrazně lepší než Bodyportal. Nebo taky ne. Uvidíme.
Je něco, co byste chtěl vzkázat čtenářům? Kde případně mohou sledovat novinky z Vaší tvorby?
Dovolím si takovou parafrázi citátu Mortyho Smitha, mohu? Nobody exists on purpose, nobody belongs anywhere, everybody's gonna die. Come watch TV or read Bodyportal. A novinky z tvorby je nejlepší sledovat na mém Facebookovém účtu, tam jsem nejaktivnější.
Odlehčená otázka na závěr: pořád si pilně zapisujete svoje noční můry do programu Evernote?
Dalo by se to nazvat tragédií, ale nově si je zapisuji do obyčejných poznámek v Google. Začal jsem s tím v okamžiku, kdy Evernote zahájil vcelku brutální monetizační kampaň, v jejímž důsledku došlo k omezení množství poznámek, které může uživatel na svém účtu mít. Poznámky jsou oproti tomu bez jakýchkoliv limitů. Při zapisování nočních můr se ovšem činím stejně jako dřív. Nejnovější zaznamenaná noční můra se týká jakési agresivní kožní choroby, která mi napadla nohu. Z končetiny mi postupně opadaly veškeré měkké tkáně, zůstaly jen kosti, které jsem za sebou musel ve snu tahat. Snažil jsem se jich zbavit utržením, ale bránilo tomu zbytkové vazivo v místech kloubů. Nakonec jsem si tu skeletonizovanou část vlastního těla nechal ujet na silnici autem. Fujtajbl.
