Přiznám se hned na začátku, série Ninja Gaiden mě léta míjela. Její pověst tvrdého, nekompromisního akčního zážitku mě sice lákala, ale zároveň i odrazovala. Až teprve těsně před vydáním Ninja Gaiden 4 jsem sáhl po předělávce Ninja Gaiden 2 Black, abych si udělal obrázek o tom, co fanoušci této kultovní značky na hrách s Ryu Hayabusou tolik milují. Byla to správná volba – nejen proto, že mi titul odhalil kořeny série, ale hlavně proto, že mě připravil na nekompromisní jízdu, kterou čtyřka rozhodně je. Přestože jsem sérii nezažil v její největší slávě, Ninja Gaiden 4 mě ohromil. I když ne úplně bez výhrad.
Styl, rychlost, brutalita
Ninja Gaiden 4 je výsledkem spolupráce mezi Team Ninja a PlatinumGames. Už to samo o sobě slibovalo výrazný styl, důraz na plynulost, technickou preciznost a šílené nápady a v tomhle směru hra skutečně nezklamala. Hratelnost je doslova explozivní. Boje jsou rychlé, přehledné, intenzivní a odměňující. A i když se někdy může zdát, že chaos přebíjí strategii, opak je pravdou, každé tlačítko má svůj význam, každý úder může být začátkem smrtícího komba nebo vaší poslední chyby.
Nový hlavní hrdina Yakumo, ninja z klanu Havranů, sice postrádá charizma Ryu Hayabusy a jeho vývoj během kampaně působí dost ploše, ale jeho bojový styl je přesně tím, co si od moderní akční hry slibujete. Má přístup k několika unikátním zbraním, může mezi nimi přepínat za chodu, což umožňuje vytvářet smrtící kombinace i během jednoho souboje. Vzdušná komba, odhazování protivníků, brutální „obliteration“ finishe a samozřejmě i návrat ikonických technik jako je Flying Swallow nebo Izuna Drop, vše zde je a funguje výtečně.
Velkou novinkou je Bloodraven Form, jakási „ďábelská“ transformace, která zpřístupní pomalejší, ale silnější útoky schopné prorazit obranu nebo přerušit silnější útoky nepřátel. Právě tady je nejvíce cítit vliv PlatinumGames a jejich smyslu pro styl i zábavnou míru přepálenosti. Zbraně mění tvar, útoky vyplňuje krvavá animace a celé to připomíná spíš Bayonettu než tradiční Ninja Gaiden, přesto to do celku zapadá překvapivě dobře.
Nepřátelé jsou krutí, ale féroví
Klíčem k zábavě je podle mě to, jak se hra staví k obtížnosti. Hrál jsem rovnou na vyšší obtížnost a každá bitva byla zkouškou pozornosti, reflexů a znalosti protivníků. Nepřátelé nečekají, útočí, kryjí se, využívají slabin, a pokud se budete spoléhat na jeden typ útoku, dostanete tvrdou lekci. Naštěstí arzenál technik i systém rychlého přepínání zbraní dovolují kreativitu. Když se do boje ponoříte naplno, dostaví se pocit naprosté kontroly, jaký jsem naposledy zažil snad u Devil May Cry 5.
Souboje s bossy ale představují velmi kolísavý zážitek. Některé potyčky jsou skvěle navržené, s výraznými animacemi, výtečnou hudbou a solidní dávkou adrenalinu. Jiné ale působí utahaně, s obřími houbovitými potvorami, které se teleportují po aréně nebo vás zasypávají otravným přisluhovači. Někdy se vývojáři zbytečně uchylují ke klasickému „větší je lepší“, a výsledek pak působí jako z jiné hry.
Technická dokonalost s pár škrábanci
Na PC hra běží bezchybně. Optimalizace je výtečná, načítání bleskové, framerate stabilní, grafika ostrá a detailní. Boje si zachovávají plynulost i v těch nejchaotičtějších momentech. Pouze kamera občas zazlobí. Hlavně v úzkých prostorech nebo při soubojích s větším počtem nepřátel. Není to problém, který by kazil celý zážitek. Nicméně je škoda, že se to v sérii, která je známá právě svou dynamikou, nepodařilo dotáhnout k dokonalosti.
Příběh, který neurazí, ale také nenadchne
Co se týče příběhu, tady se hraje na jistotu, až moc. Yakumo má nejprve za úkol zlikvidovat kněžku temného draka, aby se z mise následně stal doprovod k několika pečetím, které mají zabránit jeho návratu. Zní to jako návrat ke kořenům japonských mýtů, ale zpracování je ploché, předvídatelné a emoce působí nevěrohodně. Vedlejší postavy jsou bez šťávy, vztahy mezi nimi nevěrohodné a dialogy nezachrání ani solidní dabing.
Jednou z mála výjimek je návrat Ryu Hayabusy, který se v několika kapitolách chopí hlavní role. Bohužel spíše než nostalgické zadostiučinění se jeho přítomnost mění v promarněnou šanci. Jeho úrovně jsou recyklované z těch, které už Yakumo prošel, má přístup pouze k jedné zbrani a jeho bojové možnosti jsou výrazně omezené.
Obsah, který potěší fajnšmekry
Hra nabízí dostatek motivace i po dohrání kampaně. Odemknutí režimu Master Ninja, možnost znovuhratelnosti kapitol, a především Purgatory Gates. Což jsou výzvy, ve kterých si hráč nastaví vlastní handicap výměnou za vyšší odměnu. Představují skutečný test dovedností. Navíc jsou tu i bojové zkoušky s unikátními modifikátory, které dokážou vyždímat z hráče maximum. Pokud vás baví honit vlastní rekordy nebo si porovnávat skóre s přáteli, tady budete jako doma.
Ninja Gaiden 4 je poctivý návrat série, který ctí své kořeny, ale zároveň se nebojí experimentovat. Jeho příběh sice rychle vyšumí, úrovně jsou až příliš fádní a bossové občas přestřelení, ale když přijde na to nejdůležitější, tedy samotný soubojový systém, hra exceluje. Je to brutální, stylové, náročné a návykové. Jako nováček série jsem nadšen a současně motivován vrátit se k předchozím dílům, abych si tenhle krvavý tanec mohl užít naplno i s kontextem historie.
