Potopa světa pojednává o blížící se katastrofě, která vyhubí lidstvo. Voda sama o sobě je životně důležitá, ale v situacích jako je tato, může právě naopak životy jen brát. Jihokorejský celovečerák se sice zdá být běžným katastrofickým filmem s blížící se vlnou tsunami, ale ve skutečnosti se ve filmu skrývá mnohem víc, než bylo potřeba.
Jak film dokázal utopit sám sebe?
Potopa světa začíná jako běžný katastrofický film. Hlavní postava Goo An-na v podaní Kim Da-mi se probouzí do dalšího dne. Žije se svým synem ve vysokém panelovém domě. Jednoho dne na planetu Zemi dopadne asteroid. Tím se spustí řada událostí, které vedou až k vlnám tsunami, a hlavně nepřestávajícímu dešti. Jde tedy o podobný scénář jako u webtoonové sérii Leviatan, ve kterém se za stejných událostí zaplní celý svět vodou. V případě tohoto filmu nejde ale o pozvolné nárůsty mořské hladiny, ale o rychlou přívalovou vlnu. Přestože jde film určený ke streamování na Netflixu, vizuální stránka nezůstává pozadu. Místnosti plné vody, či blížící se vlny, jsou přehledné a orientace v generickém prostředí je tak mnohem jednodušší. Cílem protagonistky je dostat se i se svým synem na střechu budovy, kde je vyzvedne vrtulník. Boj o přežití je tak na první pohled jednoduchým a přímočarým konceptem.
Zdroj: Netflix
Zvrat nastává v moment, kdy se představovaný děj „dokončí“ již v polovině filmu. Je pak na místě přemýšlet, zda se Netflix nespletl a není někde chyba ve finální stopáži. Tomu tak bohužel není a děj pokračuje dál. Nicméně jsme znovu na začátku a procházíme tím stejným znovu a znovu. Příběh chce zakomponovat sci-fi prvky, které mají projekt odlišit od klasické škatulky katastrofického žánru. Tím je dosaženo ale zmateného a nepřesného vysvětlování toho, co se vlastně v tomto světě děje. Letmé představení futuristických technologií není dostačující, pokud mají tvořit celý základ, na kterém děj stojí. Pozornější divák si domyslí, jak to je ve skutečnosti a o co se režisér a scénárista Kim Byung-woo snaží. Spolu s tím přijde ale vystřízlivění z toho, že ve filmu o něco opravdu jde a celý koncept katastrofického filmu ztrácí svoji hodnotu.
Boj na dvou frontách
Přestože se výsledný produkt nedá považovat za plnohodnotný katastrofický snímek, napětí a tíživá atmosféra první poloviny filmu si dokáže udržet diváckou pozornost. Postupně se odkrývá vztah matky a svého dítěte, který je pro celkové porozumění klíčový. Nevyužitým potenciálem je pak Park Hae-soo, který udělá dojem drsného ochránce hned na samém začátku, ale jeho prostor nepřijde. Na druhou stranu, pokud upustíme od katastrofy, se zde působivě pracuje se snímkovými přechody. Tomu pomáhá také zapojení sci-fi prvků, jež dovolí většinu prostředí přenést do podoby hologramů a digitálního prostředí. Tím se některé obyčejné scény stanou zajímavými, protože například vyobrazení jednotlivých místností a celkové architektury bytových domů dostává nový rozměr. Zároveň jsou zde detaily, které odhalují zápletku a byť nejde o nic převratného, mělo to velký potenciál.
Zdroj: Netflix
Tím se blížíme k problému, který Potopa světa má. První polovina filmu funguje dobře jako katastrofický úvod. Druhá polovina naopak funguje jako úvod do sci-fi virtuálního světa, jenž je klíčem k záchraně lidské rasy za pomoci technologií. Avšak dohromady tato kombinace vytváří guláš s nepříjemnou pachutí. Spojení těchto dvou žánrů může fungovat za předpokladu, že půjde o kreativní využití strojů, systémů a umělé inteligence k zabavení diváka. Tento zatopený svět se snaží soustředit na obě poloviny tak moc, že ani jedna nedokáže stát sama za sebe, natož fungovat v kombinaci s tou druhou. Ústřední herečka sice dělá, co může, ale jedna vyděšená žena hledající své dítě není dost na udržení celého projektu. Mladý chlapec (Kwon Eun-seong) má neúměrný prostor k tomu, jak důležitý vlastně je. Po několika scénách a opakováních je tak spíše otravným prvkem než emočním jádrem.
Potenciál uplaval realitě (obsahuje spoilery)
Film zároveň trpí na relativně krátkou stopáž, které s ohledem na zamýšlenou komplexnost scénáře, není dostačující. Za hodinu a půl se tak z tekoucí vody po silnici dostaneme do vesmíru, kde se připravuje uměle vytvořená lidská rasa na návrat na Zemi. Odhalení toho, že celou dobu jde vlastně jen o simulaci a trénink umělé inteligence podráží nohy napětí, které se budovalo a zároveň sníží zájem a sázky po zbytek příběhu. Závěr příběhu tak nemá ani dostatečné vyvrcholení, které by diváka uspokojilo a řeklo mu, jak vlastně tento příběh dopadl. Není tak úplně jasné, zda jsou cílovou skupinou fanoušci katastrofických filmů, nebo vesmírných sci-fi, ale ve vydané podobě pravděpodobně výrazně nepotěší ani jednu skupinu.
Potopa světa působí jako katastrofický film zpracovávající nepřetržitý déšť a blížící se vlny tsunami. S výrazně malým hereckým obsazením nejde vykouzlit zázrak a hlavní herečka sama není dostatečný důvod k obdivu a zajímavosti. Příklon k prvkům sci-fi světa podrývá koncept katastrofy, ve které jde o lidské životy. Zároveň se následky a rozzuzlení divák nedozví, neboť ani jeden úhel pohledu na tento příběh není dotáhnut do konce, který by se uspokojivě mohl rozloučit s divákem. Zbývá tedy jen technické zpracování a jednotlivé vizuální přechody společně s detaily odhalující onen klíčový zvrat.
