Párty hry, které sázejí na nekorektní humor a jejichž zábavnost je silně ovlivněná složením hráčské skupiny, mají rozhodně své místo na poli deskových her. Mezi nejúspěšnější z nich bezesporu patří Karty proti lidskosti, a to především díky své jednoduchosti, obskurnímu humoru a možnosti zapojit vlastní fantazii. Není tedy divu, že se čas od času objeví nějaký ten klon. Jenže nastavit hranici mezi nevhodností a zábavou není vždy jednoduché. Příšerný terapeut se snaží touto cestou jít také. Bohužel s výsledkem, který spíš než povedenou párty hru připomíná smutné sezení u nekompetentního psychologa. Ačkoliv při prvním hraní to nemusí být hned patrné.
Terapeutická seance s komiksem (a rozpačitým úsměvem)
Na papíře to nezní špatně. Každé kolo jeden hráč představuje terapeuta, který položí otázku. Ta bohužel často postrádá smysluplný obsah a někdy neobstojí ani jako základ pro slušný námět. Terapeut následně vybere jednu ze tří odpovědí, které mají rozjet příběh, na nějž mohou ostatní hráči reagovat.
Do hry výrazně zasahuje náhoda. Může se stát, že žádná z odpovědí nedává smysl ve vztahu k otázce. Výsledek pak závisí hlavně na vkusu terapeuta. Následně ostatní hráči (kromě terapeuta) vyberou jednu ze svých pěti karet „terapie“, kterou přidají do vznikajícího komiksového skeče. Terapeut poté rozhodne, která kombinace je nejvtipnější nebo nejoriginálnější, a její autor získá bod.
Ačkoliv terapeut neví, která karta patří komu, v průběhu hraní lze odhadnout, kdo má jaký smysl pro humor – často se tak odhalí, kdo za kterou odpovědí stojí.
Když vtipy nedávají smysl
Zásadní problém se nedá přehlédnout – humor zkrátka nefunguje. Odpovědi se často míjí s otázkami, výsledné stripy působí jako generované umělou inteligencí bez kontextu a pokud u stolu někdo vyprskne smíchy, patrně už má za sebou pár panáků.
Bez notné dávky alkoholu tahle hra prostě nefunguje. Na druhou stranu – s vyšší hladinkou promile se hráči překvapivě dokážou dobře bavit. Všechno ale opět záleží na skupině, se kterou hrajete. Na rodinný večírek hru rozhodně nedoporučuji, ale s partou přátel po pár skleničkách může docela dobře zafungovat.
Humor je z velké části postavený na fekáliích, tělesných tekutinách a sexuálních deviacích. I když to v některých kruzích může fungovat, bez kontextu a nápadu se zábava rychle mění v trapnost.
Dalším problémem je tempo hry. Ve větším počtu hráčů se partie táhne, v menším zas chybí variabilita. Výsledkem je, že i avizovaných 15 minut může působit jako věčnost. My jsme si pravidla mírně upravili: Hráli jsme, dokud nedošly všechny karty terapie, a vítězem se stal ten, kdo nasbíral nejvíce bodů. Díky tomu se herní doba protáhla, ale také jsme se při první hře (i díky alkoholu) víc pobavili.
Psychoterapie na jedno použití
Největší hřích Příšerného terapeuta? Promrhané téma. Herní rámec nabízí ideální příležitost pro kreativní práci s tématem duševního zdraví – třeba satiricky, ale s citem a nadhledem. Autor se v úvodu zmiňuje o vlastních zkušenostech s terapií a tvrdí, že hru pojal jako odlehčený způsob, jak téma zpracovat. Bohužel, výsledkem je jen vulgární kaskáda bez pointy. Chybí jakýkoli edukační přesah, i náznak skutečné reflexe. Zůstane jen pachuť nevyužitého potenciálu.
S tím jde ruku v ruce i nízká znovuhratelnost. Po několika hrách podle pravidel, nebo jedné podle vlastní úpravy, už není důvod se ke hře vracet. Vtipy jsou okoukané a jakmile hráči znají většinu karet, začne víc dominovat trapnost a nevkus.
Vizuální schizofrenie
Ačkoli kresby evokují jednoduše stylizovaný komiks ve stylu The Oatmeal, výtvarná stránka hry trpí nekonzistencí. Karty s otázkami působí decentně a barevně utlumeně, zatímco některé odpovědní karty používají výrazné barvy bez jasného záměru. Výsledkem je chaotická směs, která působí rušivě – jako kdyby někdo do černobílého stripu přimaloval zvýrazňovačem reklamu na energetický nápoj.
Česká lokalizace jako světlo na konci tunelu
Paradoxně jediným opravdovým světlým bodem je česká lokalizace od vydavatelství Asmodee. Překlad nejen že zachovává ducha originálu, ale zároveň obsah přizpůsobuje domácím reáliím. Na kartách se objevují jména jako Ortel, Kabáti nebo třeba Burger King, což hře dodává jistou autentičnost a činí ji přístupnější českému publiku. Není to nic zásadního, ale potěší to.
Příšerný terapeut je ukázkou toho, jak lze s dobrým nápadem a zajímavým výtvarníkem vytvořit hru, která zůstane v šedém průměru. Má problém s tempem, humorem i vizuální identitou, a především trestuhodně nevyužívá vlastní téma. Jediným pozitivem zůstává zdařilá lokalizace, která ale zábavnou seanci sama nezachrání. Samozřejmě, s dobrou partou lidí může i špatná hra být zábavná. Ale pokud hledáte kvalitní párty titul, tenhle „terapeut“ vás spíš zklame, než pobaví.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Matěj Pejsar.
