Když poprvé uvidíte krabici deskové hry Strážci divočiny, nejspíše vás překvapí, že je o kousek menší, než bývá standard. Po jejím otevření ovšem zjistíte, že je až po okraj napakovaná parádními komponenty, figurkami i kartami. Pak si tuhle nádhernou deskovku rozložíte na stůl, abyste si zahráli roztomilou hru se zvířátky, načež vám roboti té nejnižší obtížnosti okamžitě ukážou, kde je vaše místo. Strážci divočiny jsou zkrátka hra, která v sobě skrývá spoustu překvapení a kontrastů.
Nádherné zpracování a atmosféra
V dnešní době deskové hry z velké části prodává i grafické zpracování a v tomto ohledu nelze Strážcům divočiny nic vytknout. Od ilustrací roztomilých zvířátek na krabici a jednotlivých kartách, přes hranaté a odpudivé tvary strojů až po jednotlivé kartonové i dřevěné komponenty hráčů i robotů – všechno vypadá skvěle, perfektně to zapadá do jednotného stylu hry a T. L. Simmons i Meg Lemieur si zaslouží pochvalu za to, jak se jim povedlo grafiku dotáhnout. Na hru je radost se dívat, každá karta má krásnou a stylovou ilustraci, figurky jsou tvarem i barvami dostatečně rozlišené, takže na první pohled poznáte, která komu patří i v pozdější fázi hry, až se herní plán pořádně zaplní. O originální produkci hry se postarali v Outlandish Games (původně Out of Order Games), kteří předtím vydali úspěšnou deskovku Bloc by Bloc: Uprising.
Jak se to vlastně hraje?
Strážci divočiny jsou kooperativní hrou pro jednoho až čtyři hráče, která se točí kolem akcí vašich velitelů. Základní tahy jsou pro všechny stejné a jednotlivé frakce a velitele odlišuje především balíček karet. Každá z těchto karet vám dovolí provádět různý počet akcí a zároveň vám poskytne nějaký speciální bonus – může vám přidat jednorázový předmět, ovlivnit pravidla pro váš tah, nebo nějakým dalším způsobem pomoci vám i vašim spoluhráčům.
Proti vám pak stojí stroje a jejich vlastní balíček sedmi karet, které určují, jakými tahy budou tito mechaničtí nepřátelé rozšiřovat svůj vliv po vašem lese. Jejich cílem je ovládnutí a zamoření co největší části lesa a vyhrají ve chvíli, kdy se jim povede dosáhnout nezvratných změn v ekosystému. A zatímco strojům stačí splnit jednu ze tří kritických hrozeb, aby vás porazily, vy musíte naopak splnit obě dvě své podmínky, abyste vyhráli. Depresivní, že?
V této deskovce se tahy strojů střídají se zvířátky, stejně jako v legendárním Pandemicu. A tak po každém kole jednoho hráče následuje protiútok – mašiny buďto nasadí nové roboty, rozšíří zdi, vypustí znečištění nebo postaví novou továrnu. Žádný z těchto tahů pro vás přitom není dobrou zprávou. Pokud se jednomu hráči povede zažehnat krizi, další v pořadí bude s vysokou pravděpodobností řešit nějakou jinou. Strážci divočiny vám neodpustí prázdné tahy ani zdržování a velice rychle vás potrestají nemilosrdnou prohrou. Díky tomu se ovšem partie zbytečně netáhnou a za večer jich stihnete s přehledem několik.
Bez spolupráce to zkrátka nejde
Asi není žádným překvapením, když po vás kooperativní hra vyžaduje spolupráci a u Strážců divočiny to platí dvojnásob. Vaše karty mohou ovlivnit ostatní hráče, posunout žeton začínajícího hráče a tím změnit pořadí tahů, nebo třeba umožníte spojencům využít speciální předmět vaší frakce. Stačí, aby vám pár takových bonusů propadlo, a hra vám to velice rychle vrátí.
Dokonalé přípravě však překážejí pravidla, která mírně omezují komunikaci mezi hráči a nedovolí vám sdílet všechny informace. Účelem takového pravidla bývá nejčastěji zvýšení obtížnosti a omezení problému dominantního hráče. V případě Strážců divočiny mi ale omezení komunikace vůbec nesedí – hra je dost náročná i na tu nejlehčí obtížnost a toto pravidlo spíše vyvolávalo zbytečnou podrážděnost.
A co zbytek pravidel?
Pokud se pro mě omezení komunikace ukázalo býti prvním frustrujícím prvkem této nádherné deskové hry, s přibývajícími pravidly problémy narůstají. O české vydání se postarali profíci z vydavatelství Tlama games a překladu se nedá nic vytknout, za komplikace bohužel může už originál.
Přestože se karty a tahy strojů zdají být relativně jednoduché, jejich vyhodnocování bylo zpočátku až příliš odkázáno na studování pravidlové brožury. Nejde o to, že by jejich pravidla byla nejasná, ale některé speciální případy by si zasloužily vývojový diagram na vlastní stránce. Šířím znečištění? Nešířím, protože existují nějaká ohraničená pole, takže na jedno z nich postavím továrnu. Na které? Musím se podívat kam míří šipka z továrny. Které? Horní na hromádce strojů. Co dál? Musím se podívat, jestli je směr strojů doprava nebo doleva. Takže ji postavím na první hex, na který narazím při otáčení daným směrem od šipky? Ano, ale pokud je jich tam více, musím vybrat jeden z nich. A který? Ten nejbližší. V žádném případě nejde o nesrozumitelnou posloupnost a každý z jejích kroků dává smysl v kontextu toho, jak Strážci divočiny fungují, ale ze snahy si zautomatizovat tyto postupy vzniká pořádný bolehlav.
A přestože se nejedná o nejdelší pravidla, která jsem kdy měl v ruce, zrovna malá také nejsou a neustálé listování tam a zpátky hře nepřidává na zábavnosti, čemuž nepomáhají ani některá designová rozhodnutí. Karty strojů mají například nádherné ilustrace, ale zdaleka neobsahují všechna pravidla, která by nováčkům pomohla s vyhodnocováním tahů. A i když každý z hráčů dostane vlastní elegantní kartičku se shrnutím základních tahů, ocenil bych méně elegantní zpracování a trochu více textu. Boj s pravidly vám tak obzvláště v počátcích může zbytečně pokazit dojem ze hry.
Je libo trošku náhody?
Strážci divočiny nejsou hrou, která by vám dovolila vše perfektně naplánovat, což je jedině dobře, protože ke kooperativním hrám trocha té náhody patří. Variabilitu vašich tahů zajišťují karty strážců, které budete postupně dobírat a pečlivě promýšlet, který z nich vám v daném kole pomůže nejvíce. Tahy strojů jsou pak diktovány balíčkem sedmi karet, který určuje jejich akce. Potom, co stroje udělají všech sedm akcí, se karty zamíchají a jede se od začátku.
Karty strážců i strojů propůjčují hře dost variability samy o sobě, navíc se ale ve hře budete potýkat ještě s kostkou zranění. Pokud chcete provádět akci poblíž nepřátelských robotů, hrozí vám zranění v rozmezí nula až dva, podle toho, jak dobře vám bude padat kostka. Hodů není ve hře rozhodně málo, a tak se relativně jednoduché kolo může velice rychle změnit v zápas o holé přežití.
A pak existuje ještě vyšší obtížnost
Pokud vám Strážci divočiny přijdou jednodušší, dostanete možnost ještě navýšit obtížnost hry ve chvíli, kdy se z vás stanou experti – stačí vyměnit 1–6 základních karet strojů za náročné karty, které tahy vašich mechanických nepřátel výrazně posílí. Jak velký mají jednotlivé karty dopad, ale zatím nejsem schopný posoudit, protože jsem se neodvážil žádnou z nich přidat do balíčku.
Proč? Strážci divočiny jsou totiž i v základní obtížnosti zatraceně náročná hra, která dá zabrat i zkušenému hráči kooperativních deskovek. Obzvláště, pokud hrajete jen ve dvou. S vyšším počtem stejně naladěných hráčů vaše šance určitě vzrostou, ale ani tak bych žádnou z partií neoznačil za jednoduchou. Pro někoho může být taková náročnost zbytečně frustrující, zatímco ostatní v ní konečně najdou pořádnou výzvu.
Kdo to vlastně bude hrát?
Strážci divočiny jsou nádherně vypadající deskovka, ve které se díky skvěle zpracovaným komponentům snadno ponoříte do atmosféry lesní guerillové války proti strojům. Díky své náročnosti bude výzvou i pro ostřílené hráče kooperativních deskových her. Asymetrické frakce a obtížnější karty strojů navíc zaručí, že se vám tato výzva rychle neomrzí. Jestli vás takové herní prvky lákají, rozhodně doporučuji Strážce divočiny vyzkoušet.
Existuje ovšem spousta hráčů, kterým tato desková hra nesedne. Příliš vysoká základní obtížnost, omezená komunikace, komplikovaná údržba tahu strojů, nebo příliš mnoho náhody – to vše může být varovným signálem, že pro vás bude tato hra velmi frustrující.
Strážci divočiny rozhodně nejsou pro každého, ale to ani v dnešním světě obrovské nabídky deskových her není třeba. Pokud máte rádi výzvy, kooperativní deskovky a chcete pomoct zachránit zvířátkům jejich domov před odpornými, špinavými stroji, rozhodně dejte hře šanci a nebudete zklamáni.
