Filmy umí člověka pohltit. Někdy natolik, že je těžké poznat, kde končí fikce a začíná něco mnohem nebezpečnějšího. Stříbrné přízraky vydané nakladatelstvím Mystery Press kombinují horor, filmové prostředí a okultismus v příběhu, který je stejně stylový jako znepokojivý.
Autor:
Vydavatel:
Původní název:
Překlad:
Žánr:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
Vydání:
Silvia Moreno-Garcia
Mystery PressMystery Press
Silver Nitrate
Marie Hajdová
horor
464
černobílý
pevná
duben 2026
978-80-7707-072-0
první
Zdroj: Mystery Press
Věci, které se neměly probudit
Stříbrné přízraky se odehrávají v devadesátých letech v Mexiku a sledují dvojici hlavních postav, které spojuje nejen dlouholeté přátelství, ale také pocit, že jejich kariéra už dávno neprobíhá tak, jak si představovali. Montserrat pracuje jako zvukařka ve filmovém průmyslu, kde musí neustále bojovat o respekt a práci v prostředí ovládaném muži. Je schopná, zkušená a ví, co dělá, přesto je často přehlížená nebo odsouvaná stranou.
Její nejlepší přítel Tristán Abascal na tom není o moc lépe. Bývalá hvězda telenovel má nejlepší roky dávno za sebou a místo nových rolí spíš bojuje s alkoholem a vlastní frustrací. Když se ale dozví, že se vedle něj nastěhoval legendární režisér hororových filmů Abel Urueta, rozhodne se s ním seznámit. Zpočátku jde spíš o zvědavost a obdiv ke slavnému filmaři. Postupně se ale ukáže, že setkání s Uruetou může změnit mnohem víc, než Tristán původně čekal.
Urueta tvrdí, že potřebuje pomoc s dokončením filmu, který před lety natáčel za asistence nacistického okultisty Wilhelma Ewerse. Montserrat tomu zpočátku nevěří a celou situaci bere spíš jako výstřednost stárnoucího režiséra. Jenže velmi rychle se začnou dít věci, které už racionálně vysvětlit nejdou: podivné vize, přízraky a stále silnější pocit, že kolem filmu existuje něco mnohem nebezpečnějšího, než si původně mysleli.
Příběh tak postupně propojuje filmové prostředí, okultismus a nadpřirozený horor s motivem prokletého filmu, kolem kterého se začíná rozplétat mnohem temnější minulost. A čím hlouběji se Montserrat a Tristán snaží přijít celé záhadě na kloub, tím víc zjišťují, že některé věci možná nikdy neměly být znovu probuzeny.
Znala rozdíl mezi tichem a tichem. Při práci se stopami by každý zvukař nahrál několik minut ticha, aby vytvořil tón místnosti. Později by toto ticho mohl využít k hladkému překlenutí propastí. Mrtvolné ticho však bylo něco jiného. Mrtvolné ticho znamenalo absenci veškerého zvuku. V žádné místnosti, kromě zvukotěsného studia, by nemohlo nastat mrtvolné ticho. Venku se pořád ozýval zvuk dopravy, odbíjení hodin, bzučení alarmu v dálce.
A přece ji obklopovalo ticho husté jako dehet a hrozilo, že ji zadusí.
Zdroj: Mystery Press
Dva lidé, kteří se snaží neztratit sami sebe
Montserrat je postava, která si člověka získá hlavně tím, jak realisticky působí. Není to typická hrdinka, která by automaticky všechno zvládala nebo kolem sebe měla nějakou zvláštní auru výjimečnosti. Je unavená, často frustrovaná a musí neustále bojovat o respekt ve filmovém prostředí, které ji coby ženu bere spíš jako někoho „navíc“. Právě díky tomu nepůsobí jako nedotknutelná hrdinka, ale jako někdo, kdo už má všeho prostě dost. Zároveň je ale tvrdohlavá, schopná a nenechá se snadno odbýt, i když má často pocit, že stojí na místě. Její vztah k filmu a zvukařské práci je navíc v knize hodně důležitý a je vidět, že právě tam se cítí jistější než ve většině ostatních částí svého života.
Tristán naopak působí mnohem chaotičtěji. Býval kdysi hvězdou telenovel, jenže z jeho popularity už toho moc nezbylo a je vidět, že se s tím dodnes úplně nesmířil. Často utíká k alkoholu, dělá špatná rozhodnutí a někdy působí dojmem člověka, který se ve vlastním životě trochu ztratil. Zároveň je ale jasné, že za tím vším je mnohem víc než jen zahořklost bývalé celebrity. Pořád ho totiž pronásleduje autonehoda, při které zemřela jeho tehdejší přítelkyně a herecká kolegyně z telenovely, ve které spolu hráli. Je vidět, že právě tahle událost ho výrazně poznamenala a že se z ní nikdy úplně nevzpamatoval.
Právě jejich dlouholeté přátelství drží velkou část příběhu pohromadě. Nepůsobí idealizovaně ani dokonale, často se hašteří, lezou si na nervy a každý z nich řeší vlastní problémy. Zároveň je ale mezi nimi vidět důvěra a blízkost, která působí mnohem přirozeněji než mnoho romantických vztahů v podobných knihách. Možná právě proto na mě romantické směřování jejich vztahu úplně nefungovalo. Jejich dynamika pro mě byla nejsilnější právě ve chvílích, kdy působili jako dva dlouholetí přátelé, kteří se navzájem znají až příliš dobře.
Staré horory, filmové prostředí a pomalu sílící neklid
Silvia Moreno-Garcia píše velmi atmosféricky, ale zároveň jinak, než by člověk možná od hororu čekal. Stříbrné přízraky nejsou knihou, která by neustále tlačila na strach nebo akci. Mnohem víc stojí na pomalejším budování nepříjemného pocitu, že se kolem hlavních postav děje něco špatného, i když zpočátku není úplně jasné co.
Velkou roli v knize hrají staré horory a filmové prostředí obecně. V příběhu se často objevují odkazy na kultovní filmy, režiséry nebo herecké hvězdy a je vidět, že právě tahle část autorku baví. Díky tomu mají Stříbrné přízraky velmi specifickou atmosféru a od běžných nadpřirozených hororů se odlišují hlavně tím, jak silně jsou propojené právě se světem filmu.
Zároveň ale nejde o úplně jednoduché nebo rychlé čtení. Moreno-Garcia si dává čas s budováním postav, vztahů a celého tajemství kolem prokletého filmu. Tempo je spíš pomalejší a kniha se víc soustředí na postupné odhalování než na neustálé zvraty. Pro někoho to může být lehce zdlouhavé, zvlášť v prostřední části, zároveň ale právě díky tomu působí pozdější hororové momenty mnohem intenzivněji.
Silnou stránkou knihy je také to, jak přirozeně propojuje nadpřirozené prvky s realitou devadesátkového filmového průmyslu v Mexiku. Vedle duchů, okultismu a prokletého filmu tak kniha pracuje také s frustrací z nenaplněných ambicí, sexismem nebo pocitem, že člověk pomalu ztrácí místo ve světě, ve kterém se celý život snažil uspět.
Stříbrné přízraky jsou velmi specifický horor, který pravděpodobně nesedne každému, ale právě tím dokáže být zajímavý. Nejde o příběh postavený na neustálém strašení nebo rychlé akci, mnohem víc funguje skrze atmosféru filmového prostředí, pomalu se rozvíjející tajemství a pocit, že se hlavní postavy postupně zaplétají do něčeho, co dávno mělo zůstat pohřbené. Velkou silou knihy je právě propojení hororu s mexickým filmovým průmyslem devadesátých let. Moreno-Garcia velmi dobře pracuje s prostředím starých hororových filmů, okultismem a frustrací lidí, kteří mají pocit, že jejich kariéra i život pomalu stagnují. Díky tomu kniha nepůsobí jen jako další nadpřirozený příběh, ale má mnohem osobnější a melancholičtější tón. Zároveň je ale potřeba počítat s pomalejším tempem a tím, že kniha si dává čas s budováním příběhu. Pokud tedy člověk čeká čistě děsivý nebo akční horor, může být trochu překvapený. Jestli ale má rád pomalejší, atmosférické příběhy, filmové prostředí a horory, které stojí spíš na tajemství a postupně sílícím neklidu, Stříbrné přízraky rozhodně stojí za pozornost.
