Čím víc se zabydluji v žánru hororu, tím víc doufám, že mě někdo vtáhne zpátky do momentů, kdy jsem poprvé sledovala Rituál nebo první sérii Yellowjackets. Toužím po takové knize, která ve mně vyvolá podobné pocity. Chci se totiž bát tak trochu na jiné, pravěké bázi. Chci se bát něčeho, co je starší než lidská civilizace. Proto mě název, obálka i anotace knihy Mastodon přilákaly jako můru k pouliční lampě. Čekala jsem od ní přesně něco takového. Jenže jaký byl můj čtenářský zážitek ve skutečnosti?
Autor:
Vydavatel:
Překlad:
Autor obálky:
Jazyk originálu:
Počet stran:
Formát:
Hmotnost:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Steve Stred
Golden DogGolden Dog
Martin Štefko
Michal Březina
angličtina
224
173 × 103 × 20 mm
176 g
černobílý
brožovaná
květen 2026
978-80-7711-031-0
9788077110310
první
Zdroj: Golden Dog / Gaming Professors
Děti lesa s moderní krosnou
Celá zápletka Mastodona se dá shrnout jedním slovem: zálesáctví. Nejedná se tady o žádnou dávnou kletbu, předurčený osud, tajemství staré stovky let nebo prachobyčejnou pomstu. Ba naopak tu najdeme jednoduchý, ale možná stále překvapivě funkční koncept: objevit se ve špatný čas na špatném místě.
Neil a Sandra jsou vášniví cestovatelé, kteří na dlouhé týdny mizí v lesích s krosnami na zádech, spí pod hvězdami a skalními převisy a celé dny putují malebnou přírodou. Těší se, že až se jim narodí syn, bude s nimi tento osud sdílet. Za záhadných okolností ovšem Sandra zmizí hned po porodu, který se pro – až zarážející – sebejistotu těchto dvou zálesáků odehrál uprostřed lesa v kanadské divočině.
Přiznám se, že jen v téhle situaci vidím opravdový horor, dokonce větší, než kdy bude V zajetí démonů. Tato část je však podána retrospektivně – skrze vyprávění a novinové články. O sedmnáct let později má totiž teprve začít to pravé dobrodružství, když se Neilovo letadlo zřítí do divočiny v den výročí Sandřina zmizení a téměř na stejném místě, kde se ztratila. Co na to řekne jejich sedmnáctiletý syn Tyler? Že půjde otce hledat.
Má to však háček. Od otcovy nehody brzo dají všichni ruce pryč, protože letadlo dopadlo do prostoru, který patří kanadské armádě a přístup tam je zakázán. Ale všichni už asi tušíme, že Tyler je synem svých rodičů a pud sebezáchovy v genech prostě nemá…
Les, les, les
Dobře, proti výpravám do divočiny nic nemám. Vlastně právě naopak – takové filmy a knihy mě neskutečně baví, asi že já sama takové věci často nepodnikám, a přesto k těm lesům nějak tíhnu. Ale! Čeho je moc, toho je příliš.
Mastodon totiž většinu svého prostoru obsáhne Tylerovým putováním a seznamováním se s lesní faunou a flórou. A třebaže jsou zvířecí obyvatelé tohoto lesa poněkud zvláštní a děsiví, vlastně se toho po většinu knihy tolik neděje. Pokaždé, když se děj chystá gradovat, autor mu zlomí vaz.
Někdo po dočtení jistě namítne, že neberu v potaz děsivé momenty, které Tyler na své cestě zažívá. V potaz je beru, jsou mi však hrozně málo. A víte proč? Protože nejsou nijak zvlášť zajímavě popsány. Jednotlivé pasáže chtějí být expresivní ve svém hnusu a děsu, ale pokud mě mají děsit jen brutalitou, těžko u náročnějšího fanouška hororu uspějí. Působí prvoplánově a každá jedna stvůra, se kterou se Tyler potká, by stejně dobře mohla být pořád jedna a ta samá – tak málo mi byl autor schopný popsat zvěrstva, která mají tvořit hlavní náplň knihy. Nemůžu v recenzi samozřejmě odhalit vše, proto se zdržím popisování těchto „stvůr“. Mohu však s klidem říct, že jejich představování se mnou nehlo.
O něco zajímavěji však působí příběh rodičů Tylera, který se odehrává na pozadí. Některé pasáže knihy se zaměřují na Neila a jeho současnost, zatímco jej Tyler hledá po všech čertech. Jen tady jsem cítila neklid a onen krásný pocit, že mi něco uniká. Jinak je totiž Mastodon až děsivě průhledný. A to prostě není dobré.
Zdroj: Golden Dog
Největší monstra jsou vždycky lidé
Pamatuji si zajímavý francouzský film, který byl v češtině uveden pod názvem Vesnice. Jeho atmosféra byla úžasná a i po odhalení finálního tajemství funguje. Když se totiž ukáže, jaká je pravá podstata všeho nebezpečí a děsu, je s většinou levných hororů amen. Stvůra se přestane skrývat ve stínech, osvítí ji baterka nebo táborák a vy zjistíte, že je to jen další přerostlé monstrum. Občas je to pěkně nechutný duch, co se konečně ukáže v zrcadle nebo něco podobného. Podle mě se skutečná kvalita hororu ukáže po tomto momentu – zůstáváte zděšeni i potom, co znáte podstatu nebezpečí?
Vesnice to dokázala, ale co Mastodon? A když ho srovnám s hororovými příběhy z divočiny a hlubokých lesů, jak obstál tam? Zůstávalo vše nervydrásající i po tom, co jsem odkryla „nebezpečí“? Dodávám, že kniha by si s tím pořád měla poradit, třebaže jinými prostředky než film. Jde tu totiž o kostru příběhu a atmosféru, které lze předat nehledě na médium. Třeba takový Atlas Pekla s tím neměl problém.
Jenže právě tady Mastodon kulhá. Od začátku vám vysype všechno. Nesnaží se vás vodit za nos, nesnaží se tvářit, že tady půjde o cokoli jiného než obyčejnou lidskou zvrácenost. Prezentuje se jako tajemství, které budete toužit odhalit, ale vy ho vlastně odhalíte už v momentě, kdy vám řeknou, že sektor, do kterého Neil s letadlem spadnul, je uzavřený. No proč asi, že jo. Něco takového by uhádl náruživý čtenář, ale i filmový divák nebo videoherní veterán.
A tak si vlastně Mastodon podřízne větev, na které stojí, už na začátku. Není s to si s vámi hrát a třeba vás alespoň na chvíli svést ze stopy. Když pak dostane šanci podrazit hlavnímu hrdinovi nohy skrze vedlejší postavu, strážníka Carsona (což bych sice čekala, ale aspoň něco by nešlo Tylerovi podle plánu), neudělá to. Zdá se, že Tylerův plot armor je prostě příliš silný. Může být zkušený jakkoli, ale neříkejte mi, že by se kdokoli dokázal dostat tak daleko s tím vším, co v tom lese běhá. A jeho boj s monstrem? Víc štěstí než rozumu.
Ochránce, co se nikdy neobjevil
Steve Stred od prvních momentů v divočině pracuje s tajemnou zvířecí entitou, která má Tylera provést jeho cestou. Její identitu si není těžké domyslet, byť ji kniha nikdy nevyzradí napřímo.
To by sám o sobě mohl být skvělý příběhový zvrat, kdyby s ním autor pracoval byť jen o něco nápaditěji. Jediný skutečný kontakt Tylera s tímto zvířetem přichází na začátku, kde nám pro noční hodiny není ochránce ani pořádně vylíčen. Když ho pak čekáte na jiných místech v knize, kde už by dávalo smysl jej zakomponovat, ozve se jen jeho troubení.
Nabízí se samozřejmě otázka: je tohle ten mastodon z názvu knihy? Ta potvora z její obálky? Já myslím, že ne. Většina nestvůr, co Tyler potká, jsou obrovské kreatury s parožím a tlapami. Takže onen ochránce se mezi nimi naprosto dokonale ztratí a vy vlastně ani nechápete, proč by zrovna on měl být schopný Tylera divočinou protáhnout, když tam potkáváte mnohem horší a větší věci.
Závěr knihy je pak nejasný, ale ne v tom dobrém slova smyslu, kdy ve vás vyvolá množství otázek, které vás nenechají usnout dlouho do noci. Je nejasný prostě proto, že mi žádná z jeho interpretací nedává pořádný smysl. Dokonce mi do knihy ani nezapadají. Příběh by totiž kladl silný důraz na motivy, které nedokázal nijak propojit. Pokud nemám ani k Tylerovi, ani jeho ochránci žádnou pořádnou vazbu, proč by mi mělo záležet na konečné hořkosladké ironii, kterou Stred Mastodona zakončil?
Zklamaná jsem si pak přečetla doslov a věci mi trochu začaly dávat smysl z hlediska toho, kde se stala chyba. Stred se zkrátka inspiroval poměrně povrchně, různými fake videi, tíživou atmosférou covidové pandemie a svojí vlastní krizí. Jenže i přes velkou snahu ani jednu tuto inspiraci nedokázal vytěžit, přenést svoji zkušenost a emoce na čtenáře.
Kniha přesto zabaví
Pokud se mě však zeptáte, jestli mě knihu bavilo číst, asi můžu s klidným svědomím prohlásit, že ano. Sice všechno uhádnete na první dobrou a na osudu Tylera vám tolik záležet nebude (v hororovém žánru chápu menší vykreslenost postav, ale stejně), jenže osud jeho rodičů a tichá otázka „jak a proč?“ vás do konce nakonec dovedou, i když toho až příliš zůstane nevysvětleno a odsunuto bokem.
Celkově se kniha čte rychle. Vyprávění odsýpá, věci se dějí, jen vás prostě nedokážou adekvátně děsit a neklid z nich na mě nepůsobil. Možná mám hroší kůži, možná někoho myšlenka na mýtinu zalitou zvířecími střevy zvedne ze židle – ale mně to připadalo tak, že mi autor chce podsouvat něco hrozně zvráceného a šokujícího, přestože to vůbec neumí. A ještě to dělá ve světě, kde se zrůdné věci dějí neustále. Občas se dá stavět i na této podobnosti, na tomto pocitu, že se to „může stát“. Mastodon ale tento pocit pro svoji prvoplánovost a vcelku přímé popisování děje nepředá.
Vyprávěcí styl je standardní. Oceňuji snahu zakomponovat retrospektivu v úvodní kapitole i novinové zprávy, ale to je tak to jediné, čím může kniha vybočit. Zkrátka je to sázka na jistotu, která se tváří děsivější, než skutečně je. Zabaví vás, na chvíli odvede od každodenních starostí, třeba i místy znechutí nebo zmate. Stačí to ale? Na to si každý čtenář musí přijít sám. Za mě se jedná o průměrný horor, který si laťku dal zbytečně nízko. Přitom však mohl koncept ztracených rodičů, děsivých stvoření a prostředí kanadské divočiny vytěžit daleko líp.
Mastodon je horor, který si ještě neuvědomil, že brutální detaily a nechutné scény k vyděšení čtenáře 21. století nemohou stačit. Vsadil na mladého protagonistu, kterému všechno vychází podle plánu, a jeho o tolik zajímavější rodiče příliš rychle upozadil. Nebezpečí je generické, nedostatečně popsané a zápletka prvoplánová. Ironická tečka, kterou bych jindy ocenila, tu funguje jako neschopnost se z příběhu vymotat s grácií. Vyprávěcí styl a akční pasáže sice pomáhají knize udržet vaši pozornost, ale nastolit hrůzu, děs a neklid rovněž nezvládnou. Koncept, který odhalují první kapitoly, přitom mohl mít o tolik slibnější provedení, kdyby se autor odvážil přemýšlet… mimo krabici?
