TUNIC – malý lišák a velké dobrodružství

Sdílet
Sdílet
Sdílet
Zdroj: TUNIC Team

Na začátku byla vize jednoho jediného člověka vytvořit rozsáhlou a náročnou hru, která by v sobě kombinovala prvky z Dark Souls, ale přitom hráče nalákala na malebný svět jako ze Zeldy. Mise to zpočátku byla náročná, ale s pozdější dopomocí studia Finji se nakonec dílo povedlo dokončit. V dnešní recenzi se podíváme na zoubek rozkošné hře TUNIC, již jsem jako obrovský obdivovatel projektů jednoho vývojáře jen tak nemohla minout. Předem netuším, zda se mi ho zvládne ve zdraví přežít, ale pokud je recenze dopsaná až do konce, zřejmě jsem to nějakým zázrakem zvládla.

Já nerozumět řeči vašeho kmene

Očividná inspirace Zeldou je snad každému hráči hned jasná a to rozhodně neberte jako zápor. Inspirovat se titulem, který si v srdcích tolika lidí našel své právoplatné místo, je nanejvýš v pořádku a TUNIC navíc do vínku přidává své vlastní osobité nápady, čímž si pomyslně vydobyl svou pozici na herním trhu. Začneme ovšem trochu nemile… Legendy praví, že na zpustošeném ostrově se prý ukrývá ohromný poklad. Příběhy také zmiňují palác tyčící se vysoko nad oblaky a starobylé bytosti vládnoucí neuvěřitelně mocnou silou. Abyste však tuto základní hrstku informací vůbec zjistili, čeká vás celkem trnitá cesta. TUNIC vás rozhodně nebude vést za ručičku! Nikdo vám přesně neřekne, kam jít a co dělat. Ve hře se totiž nesetkáte s jediným dialogem, a tak budete muset vsadit na psanou formu textu.

Ejhle, zdejší řeč vám není jasná, protože tímto starobylým jazykem očividně plynně nemluvíte… co teď? Naštěstí existují obrázky, jež budou vaší jedinou možností, jak se v celé této nejisté situaci alespoň lehce orientovat. A máme tu další ALE. Chcete-li se trochu dostat do obrazu, pomůže vám barvitě ilustrovaný manuál, v němž najdete ty nejdůležitější informace o herním světě, nepřátelích, předmětech i schopnostech. Obsáhlý manuál si však nejprve musíte poskládat z nalezených stránek různě roztroušených po světě, kdy se vám může stát, že i pozdější stránky najdete daleko dříve než ty první. Jde o velice nápaditý herní prvek, který vás nutí prozkoumávat každičkou píď velkého ostrova. Jestli se tak chcete dozvědět, co jsou ty divné rostliny a mince, co vám už nějakou dobu zabírají místo v inventáři, vzhůru objevovat do neznámých lokalit!

Google překladač by se tentokrát hodil

I když se mi tato mechanika postupného objevování stránek relativně zamlouvá, má to samozřejmě hned několik nedostatků. Písmo je tak z osmdesáti pěti procent nečitelné a pouze pár slov je přeloženo do námi rozpoznatelného jazyka, což ne vždy přesně vysvětluje základní podstatu. Když například naleznete jakousi hliněnou liščí hlavu, v manuálu se přesně nedozvíte, k čemu onen předmět slouží. Horší situace nastává, když jste dosavad tu jednu konkrétní stránku ještě nenašli, a tak si buď budete muset počkat, nebo metodou pokus–omyl vyzkoušet funkci předmětu. Takovýmto způsobem si však můžete zbytečně vyplýtvat i dost cenné vybavení, které posléze budete horko těžko znovu hledat. Možná by nebylo na škodu, kdyby byla větší část manuálu „přeložena“ nebo kdyby se lišák postupem hrou onu řeč učil a písmo by se nám tak kousek po kousku odtajňovalo.

Oh, málem bych zapomněla, hlavním hrdinou tohoto příběhu je drobný lišák, který se na ostrově, kdo ví jak, zkrátka ocitl. Zní to možná lehce chaoticky, ale nemějte obavy. Začátky jsou poněkud těžší, než přijdete na to, jakým stylem hra vůbec funguje. Tutoriál byste zde vážně jen těžko hledali, proto je TUNIC už od začátku jasně explorativní adventurou, která nikam nespěchá a nechává hráče si pomocí své představivosti dotvářet onen tajemný příběh, což je pro jedny chtěnou startovní čárou, pro jiné noční můrou. Právě nápad autorů přijít s vlastním jazykem, aby hráč nemohl velké většině vůbec porozumět, má také negativní dopad na příběh. Sice si dokážete dát dohromady nějaké ty základy, ale nenaladíte se na tu emocionální vlnu. Příběh zde nehraje ani druhé housle a je zkrátka dost opomíjen, což je strašná škoda.

Bez klacku ani ránu

Jak už to tak bývá, náš liščí hrdina zpočátku není žádným velkým bojovníkem v naleštěné zbroji. Začínáte zcela od píky s holými tlapkami, do kterých při první příležitosti pevně uchopíte klacek jako svou honosnou zbraň proti slizákům a dalším nepřátelům. Má rada zní, sbírejte vše, na co narazíte! Doslova zlatým grálem pro vás nebude onen velký poklad kdesi ukrytý na ostrově, ale i kdejaká truhla s lootem. To je panečku teprve vzácnost, obzvláště tehdy, padne-li z ní lepší zbraň či cenný předmět. Z truhlic různě rozesetých po mapě můžete získat vybavení, zbraně, předměty a měnu, jež je důležitá při vylepšování statistik a při nákupech u kostěného obchodníka.

Jak už jsem zmiňovala, tajemný ostrov je poněkud rozlehlý a nabízí mnoho skrytých cest, zákoutí, a nejen podzemních dungeonů, na jejichž konci většinou čeká lákavá odměna. Pokud doufáte, že se po stisknutí klávesy M objeví mapa, budu vás muset vyvést z omylu. Mapy oblastí jsou taktéž součástí herního manuálu, jehož stránky si zkrátka musíte sami najít. Než tedy na mapu aktuální lokace narazíte, většinou ji máte takřka celou prozkoumanou, což alespoň mé osobě nevadilo, protože jsem přece jen dívka a mám slušný orientační smysl. Na druhou stranu chápu, že hlavně opačné pohlaví může mít problémy se ve spletitých uličkách a cestách vyznat, protože celé oblasti působí spíše jako jeden obrovský labyrint. Často se vám tak velice jednoduše stane, že zavítáte s klackem v ruce do oblasti s velkým naštvaným kapitánem stráží nebo do temné kobky, kde ještě nějakou dobu nemáte co dělat a výsledek je vám zřejmě už dopředu jasný. Hra vás nevaruje před oblastmi s příšerami dalece převyšujícími vaše síly, což na druhou stranu často i sami poznáte z vizuálních vodítek. Ve většině případů máte však veškeré oblasti volně přístupné, takže pozor na to, kam šlapete. Vítanou pomocí jsou později zpřístupněné teleporty.

V počtu je síla

Tajemný ostrov ukrývající poklad samozřejmě nemůže zůstat nechráněný. Na cestě se setkáte s opravdu velkým množstvím různých nepřátel, jejichž počet, spíše nežli schopnosti, bude tou pravou zkouškou přežití. Jedni střílejí až nehezky přesné střely na dálku, jiní se s mečem roztočí jako na kolotoči a v neposlední řadě se najdou i tací, co vám ještě nakonec vybuchnou před nosem. Ve většině případů není obtížnost nijak extra náročná, ale dostanete-li se na úzkou cestu, kdy vám v cestě brání tři štítaři a z dálky po vás pálí střely z nedaleké věže, začnou se vám zapalovat lýtka. Navíc se nepřátelé při každém uložení pozice znovu respawnují, a tak se opět musíte probít skrze hromadu potvor. Každá oblast navíc obsahuje i nové typy nepřátel, a to jsem ještě ani nezmínila samotné bosse.

V moment, kdy na některého narazíte, se doteď poměrně stabilní obtížnost prudce zvedne a netrvá to většinou příliš dlouho, než je lišák poslán na onen svět. Naštěstí s tím zřejmě TUNIC počítá a za smrt vám neuděluje příliš velký trest. Sice přijdete o dvacet mincí a objevíte se na posledním kontrolním bodě, ale pokud se do dané oblasti vrátíte (pouze na vlastní nebezpečí), najdete zde svou duši i se ztraceným obnosem. Náš hrdinný lišák samozřejmě není tak úplně bezmocný, ale ruku na srdce, velkou roli hraje vaše aktuální zbraň, kterých po světě bohužel nenajdete mnoho. Kromě zbraně se můžete krýt za štít (najdete-li ho) nebo kombinovat úskoky s parírováním, kterému jsem ovšem za celou hru ne a ne přijít na kloub. Pokud zrovna neholdujete přímému střetu, můžete využít magickou hůl či výbušniny a protivníka zasáhnout z bezpečné dálky… kéž by to byla pravda. Arény jsou většinou tak malé, že než stačíte mrknout, boss už vám dávno naklepává půlky. Navíc máte pouze omezené množství magické síly, takže se přímému boji s mečem stejně nevyhnete. Někdy je zkrátka moudřejší zvolit taktický ústup. Přesto jsou to právě souboje, které tvoří jeden z nejsilnějších zážitků hry.

I s málem se dá kouzlit

Pomineme-li trochu chaoticky členěné mapy, je vizuální stránka hry dost působivá na to, abyste si ji zapamatovali. Přestože se nejedná o kdejaký zázrak a závan novoty, právě v jednoduchosti je krása. Projekty jednoho člověka většinou pracují s omezenými prostředky, proto nemají potřebu věci překombinovat, a naopak se více drží při zemi, což v tomto případě vyšlo skvěle. Jasně trojrozměrně stylizované prostředí rozhodně nemá nouzi o detaily a hraje všemi barvami, na což se nejen skvěle dívá, ale ještě lépe se v něm hraje. Audio stránka upřímně moc nevyčnívá a kolikrát jsem si ani neuvědomila, že hudba v pozadí vůbec hraje, ale tak nějak dokreslovala celou atmosféru. Škoda jen té pevně usazené izometrické kamery, kvůli které se často hůře orientujete ve větším chumlu nepřátel a ne vždy odhalíte až moc důmyslně skryté cesty a truhly.

Pokud zabrousíte do nastavení, objevíte jednak českou lokalizaci a jednak možnost stát se Bohem! Tedy, zapnout si nesmrtelnost či aktivovat omezení výdrže, díky čemuž nebude mít ani malé dítě problém hrou snadno projít. Je to zřejmě snaha autorů méně zručným hráčům umožnit si TUNIC zahrát, ale v takovém případě mi přijde daleko lepší řešení do hry zahrnout volbu obtížnosti, která vás neochudí o veškeré napětí.

GP uvozovky

TUNIC je malebným titulem s ideální hratelnou dobou kolem deseti hodin, během kterých budete potit krev, ztrácet nervy a bloudit po mapě, ale také objevovat úžasný svět, odkrývat jeho tajemství, svádět nelítostné bitvy a bavit se od začátku až do konce. Hra na trh sice nevstupuje s žádnou převratnou novinkou, využívá již dávno zajetých mechanik a spíše působí jako návrat ke starším titulům, ale to vše dělá setsakra dobře. Úchvatný svět už přímo volá po tom, abyste odkryli jeho tajemství a našli obrovský poklad… nebo snad něco jiného?

Klady

krásná vizuální prezentace
velký svět, ve kterém je stále co objevovat
pořádná výzva
herní manuál roztroušený po mapě
rozmanité lokace

Zápory

kolísavá obtížnost
příběh se jaksi vytrácí ne na druhou, ale na třetí kolej
izometrická kamera je občas na škodu
0

Doporučujeme

Sdílet na Facebooku
Sdílet na Twitteru
Sdílet na LinkedIn