Noční krajinu zalévá studené měsíční světlo a za zdmi honosného sídla se schází vybraná společnost. Vražda v Sídle Stínů od vydavatelství MindOK hráče okamžitě vtahuje do atmosféry detektivní záhady plné podezření, falešných stop a nervózního smíchu. Smrt hraběte Stína rozbije zdánlivý klid večera a z každého z přítomných se rázem může stát detektiv, komplic nebo samotný pachatel. Hra si bere na mušku oblíbený motiv sociální dedukce, ale obléká jej do svižného karetního kabátu, který slibuje rychlé partie, intenzivní interakci a hodně mluvení u stolu.
Pravidla, která nezatěžují a baví
Jednou z nejsilnějších stránek karetní hry Vražda v Sídle Stínů je jednoduchost pravidel. Vysvětlení zabere jen chvilku, protože veškeré efekty karet si hráči osvojují přímo během hry ve chvíli, kdy se jim dostanou do ruky. Už po první partii mají všichni pocit, že přesně vědí, co mohou a nemohou dělat, a hra tak zbytečně nezdržuje studováním pravidel.
Každý hráč obdrží čtyři karty, které představují různé role nebo jednorázové efekty. Základním cílem je odhalit pachatele, ideálně pomocí karty Detektiv nebo s trochou štěstí prostřednictvím karty Azor. Pokud jste však sami pachatelem nebo jeho komplicem, je vaším úkolem naopak uniknout podezření a vyhrát kolo ve chvíli, kdy pachateli zůstane v ruce právě jeho poslední karta identity.
Karty jako motor podezření
Balíček karet je sice relativně malý, ale jeho variabilita je překvapivá. Karty jako První na místě činu, Pachatel, Detektiv, Šerif a Alibi se ve hře objevují při každém počtu hráčů. Karty Komplice se přidávají od čtyř hráčů výše. Poté, co se tyto základní karty připraví, se zbytek balíčku zamíchá a náhodně se dobere odpovídající počet karet podle počtu hráčů. Ve výsledku tak aby všichni dostali do ruky přesně čtyři karty.
Velmi dobře zde funguje karta Alibi, která umožňuje pachateli lhát detektivovi a vnáší do hry silný prvek nejistoty. Každá karta má jasně daný efekt a přestože hra stojí především na komunikaci mezi hráči, právě mechaniky a efekty karet dávají této komunikaci pevný rámec. Nikdy nemáte jistotu, že informace, které slyšíte, jsou pravdivé, a právě v tom spočívá hlavní kouzlo celé hry.
Skvělým příkladem je také karta Svědek. Díky ní se můžete podívat libovolnému hráči na karty v ruce, a pokud mezi nimi objevíte kartu Pachatele nebo Komplice, můžete se rozhodnout pro výměnu karet. V tu chvíli ale přichází velmi silný moment, kdy záleží čistě na vaší reakci. Řeknete, že k žádné výměně nedojde, čímž ostatním naznačíte, že dotyčný pachatelem není? Nebo řeknete, že si kartu vyměnit nechcete a necháte ostatní tápat v nejistotě? Nechcete, či nemůžete? Právě takové drobné nuance dokážou výrazně zahustit atmosféru jediné partie.
Detektivka, která chce slyšet váš hlas
Vražda v Sídle Stínů (v originále Shadow House: Masquerade) je hra, která se rozhodně nehraje potichu. Čím více se mluví, obviňuje a lže, tím lépe funguje. Pravidla hráče přímo vybízejí k debatám o tom, kdo by mohl být pachatel, kdo se chová podezřele a kdo je naopak až podezřele nenápadný. Karta Věštec dokonce hráče nutí sdílet své dojmy a postřehy, což je drobný, ale velmi chytrý designový prvek. Díky tomu hra podporuje přirozené sociální interakce a vytváří malé dramatické momenty, které si skupina často pamatuje ještě dlouho po skončení partie.
Tři hráči jsou málo, pět je ideál
Ačkoliv krabice hrdě uvádí, že hru lze hrát už od tří hráčů, právě zde je potřeba být upřímný. Z vlastní zkušenosti mohu říct, že ve třech hráčích hra jednoduše nefunguje tak, jak by měla. Technicky vzato sice funguje, ale zábava se vytrácí. Podezření se velmi rychle zúží, interakce je omezená a celé kolo může působit spíše mechanicky než napínavě.
Jakmile se však počet hráčů zvýší alespoň na pět, hra se promění v to, čím chce skutečně být. U stolu najednou vzniká chaos, objevují se protichůdné výpovědi, falešná obvinění a skutečný pocit párty hry. Právě ve větší skupině vynikne sociální dedukce naplno a každá partie je jiná. Osobně by mě velmi zajímal zážitek ze hry v plném počtu osmi hráčů, protože tam už musí jít o pořádný masakr.
Tempo, které nenechá vydechnout
Jedna partie trvá zhruba dvacet minut, často i méně. Hodně záleží na délce jednotlivých kol, ve kterých sbíráte žetony bodů. Ta mohou být velmi rychlá. Někdy se vyplatí riskovat a hrát agresivně, jindy je lepší mlčet a čekat na chybu ostatních. Tempo hry je svižné a prakticky nemá hluchá místa. I hráči, kteří jsou zrovna mimo hlavní podezření, zůstávají součástí dění, protože každý tah může zásadně změnit situaci. Navíc musí neustále sledovat, kdo co řekl, kdo co udělal a zda se efekt některé karty náhodou netýká i jich.
Vlkodlaci versus stíny
Při srovnání s velmi populární dedukční hrou Vlkodlaci za úplňku je patrné, že Vražda v Sídle Stínů míří na podobné publikum. Obě hry staví na skrytých rolích, lhaní, obviňování a intenzivní komunikaci mezi hráči, přičemž bez aktivního zapojení celé skupiny ztrácejí své kouzlo. Zatímco Vlkodlaci za úplňku vycházejí z tradice her typu Městečko Palermo a pracují s jednou krátkou, ale velmi vypjatou diskusní fází, kde mají hráči jedinou šanci odhalit vlkodlaky, Vražda v Sídle Stínů rozkládá napětí do několika kol a nabízí více herních zásahů prostřednictvím karet. Výrazným rozdílem je také struktura hry. Vlkodlaci spoléhají na aplikaci v roli moderátora a na silně tematické role s nočními akcemi, zatímco Vražda v Sídle Stínů je plně v rukou hráčů a její detektivní příběh se odehrává přímo u stolu skrze hrané karty a otevřenou debatu. Obě hry skvěle fungují ve větších skupinách a dokážou zabavit celý večer.
Vražda v Sídle Stínů je skvělá společenská hra, která exceluje především ve větších skupinách. Nabízí jednoduchá pravidla, silnou atmosféru a spoustu zábavných momentů založených na lhaní, dedukci a blafování. Je to párty detektivka, která potřebuje alespoň pět podezřelých u stolu. Pokud ji budete hrát v takovém počtu, odmění vás přesně tím druhem zábavy, kvůli kterému se sociálně deduktivní hry znovu a znovu vytahují na stůl.
