Zdánlivě nevinné hry s ošklivým malým tajemstvím jsou mezi současnými nezávislými tvůrci poměrně oblíbená záležitost; stačí jen neotřelý nápad, správný způsob podání a nevšední hráčský zážitek je zaručen. Onehdy třeba jeden nadějný autor zhlédl příliš mnoho filmů Davida Lynche a rozhodl se, že by něco podobného dokázal udělat taky… a vzniklo tak Who’s Lila, kombinace vizuálního románu s point-and-click adventurou, kterou v roce 2022 vydal vývojář Garage Heathen. Tato hra vám předloží složitý surreální příběh a s okolím vás nechá interagovat především prostřednictvím tváře vaší postavy. Oživíte si tak na chvíli ony krajně nepříjemné zasunuté vzpomínky ze střední, kdy jste byli považováni za toho divného tichého člověka, ostatní se vás štítili/báli, váš mimoděk nahozený výraz občas úplně zkazil celou konverzaci a vy sami jste měli hrůzu z nepopsatelného monstra číhajícího ve starém boileru… nebo tenhle pocit neznáte? No, nevadí.
Připravte si myš
Who’s Lila? je svou jednou polovinou vizuální román, jen v dialozích místo výběru odpovědí z nabídky nastavujete ručně svůj výraz obličeje. Tím nejenže uděláte na druhého určitý dojem, ale také udáte další směr hovoru. Neustálé tváření se smutně nebo vyděšeně způsobí, že ostatní vycítí vaši nejistotu, zatímco třeba výraz vzteku vyvolá mnohem agresivnější odpovědi z vaší strany. Pro změnu výrazu klikáte na jeden z mnoha zafixovaných mimických bodů a táhnete myší. Většinou si však vystačíte jen s používáním obočí, koutků a otevírání pusy, protože k vybrání vaší reakce máte omezený čas a tyto prvky vám poslouží víc než dost.
Mezi konverzacemi se přesouváte po herním prostředí ve stylu point-and-click her. Stisknutím mezerníku si můžete zvýraznit dostupné interakce a máte jednoduchý inventář, kam si ukládáte nalezené předměty. K lepší orientaci vám poslouží také deník s aktuálními úkoly a dalšími informacemi.
Úsměv, prosím
Aby to nebylo tak lehké, vaše postava má občas vlastní hlavu a výraz mění samovolně. V tu chvíli se s ní přetahujete o jednotlivé svaly a snažíte se, abyste do uplynutí časového limitu stihli udělat ten správný dojem. Váš výstup interpretuje vestavěná neuronová síť, která následně aktuální obličej přiřadí k jedné z přednastavených emocí. Tato mechanika je hlavní inovací, kterou Who’s Lila nabízí. Výrazů je zde celkem sedm – neutrální, úsměv, hněv, překvapení, zděšení, smutek a odpor. Po vaší odpovědi vám také hra často kurzivou napoví, jak si ji ten druhý vyložil.
Jak už tomu v některých novějších titulech bývá, i zde si můžete zapnout lehký mód. Ten vám jednak dává více času pro nastavení obličeje, jednak zabraňuje nechtěnému pohybu tváře. Osobně jsem ho nevyužíval, protože se tím z hratelnosti ztrácí část výzvy, ale leckomu může udělat radost. Kromě něj máte na začátku hry krátký volitelný tutoriál, kde si můžete výrazy cvičit v zrcadle, abyste byli připraveni. Ostatně si jej možná zapnete i tak, protože nedostanete příležitost si ovládání příliš osahat. Na začátku hry sice máte krátký tutoriál, když si trénujete výrazy v zrcadle, ale ten také trpí časovým limitem. Přišlo mi zvláštní, že tato možnost není ani v hlavním menu, kde je váš obličej přítomen vždy a kde by tato funkce mohla již na první pohled zaujmout.
Detektivka naruby
Co se týče příběhu, je to opět jedna z těch her, kde slova moc nepomohou a je mnohem lepší si vše zažít. Celá dějová linka je totiž natolik originální a komplikovaná, že cokoliv delšího než velice stručné shrnutí již zavání spoilery. Řekněme tedy, že jste William Clarke, student střední školy, který nemá moc kamarádů. Možná je to tím, že neumí správně vyjadřovat své emoce (zejména výrazem obličeje, ano), možná je to tím, že má spojení s jistým krajně podezřelým kultem, možná je to tím, že se nedávno zapletl s dívkou, která je momentálně nezvěstná… A čím dále se ve hře dostanete, tím více je každé z těchto jednotlivých tvrzení zpochybněno (počínaje tím „jste William Clarke“ – kdo je vlastně Lila, že?). V čistě praktické rovině to také znamená, že jste velice podezřelá osoba – ať už ve škole nebo mimo ni – a je jen na vás, jak dovedně dokážete ze své současné nepříjemné situace vybruslit. Zde je vhodné upozornit, že žánrově se jedná o kombinaci detektivního pátrání, těžce existenční zápletky a surreálního horroru. Pokud vás tedy přiložené obrázky formou či obsahem odpuzují, koupi si raději ještě rozmyslete, protože předkládaná témata nejsou úplně hezká.
Dostat se ven na ulici, pak už je to na vás
Novou hru vždy zahájíte probuzením se v bytě. Jakmile však vyjdete z domu, začíná se vaše cesta větvit. Půjdete do školy, když už jste ten student? Nebo poslechnete jakéhosi známého z telefonu, který se s vámi potřebuje setkat na nádraží? Případně místo školy zamíříte rovnou na párty vašich spolužáků? Další dílčí cesty se pak vydělují podle vašich odpovědí v konverzacích, takže kombinací je zde nespočet. Pro bonusovou zmatečnost navíc nejsou všechna tato místa dostupná ve stejný den, a tak si prožijete věci v jiném pořadí, než se vůbec staly. Inu, potrapte trochu hlavu, až se budete snažit si to přebrat.
Who’s Lila? také některé údaje přenáší mezi uloženými hrami, takže objevené lokace či odemknuté předměty máte dostupné již od začátku dne. Jiné věci, například mobily či deníky, jsou také přítomny hned, ale můžete se do nich dostat až ve chvíli, kdy dozvíte kód nebo heslo (ať už poctivě, hraním, anebo z nějakého návodu – a nebojte, některé z kódů si hra stejně vygeneruje pokaždé jinak). K tomu si navíc zpřístupníte i speciální místo, kde si dosavadní dosažené konce můžete zkonzultovat s třetí osobou, abyste opět poodhalili další zlomky příběhu.
Dokola a dokola, dokud to nezačne být srozumitelné
Ukládání vám je velmi nápomocné, máte neomezený počet slotů pro uložené hry a použít je můžete skoro kdykoliv. Jen v určitých situacích, především v delších dialozích nebo v obtížnějších pasážích, o tuto možnost přijdete, aby se hra nestala úplně triviální. Díky již zmíněnému spletitému příběhu to je také čistý autorský záměr – neustále budete zkoušet nové věci, vybírat jiné výrazy a vůbec se chovat nečekaně, abyste se dozvěděli více a konečně pochopili, co že se to vlastně děje.
Předchozí
Další
Velice příjemné překvapení u Who’s Lila? proto byla zejména zpočátku nelineárnost celé hry. Mnoho vizuálních románů funguje tak, že většina příběhových bodů je daná a vy akorát v mezičase svými odpověďmi měníte detaily. Opakované průchody se tak většinou omezí na vybírání odlišných možností v určitém bodě a následné přeskakování opakujících se dialogů mezi těmito rozhodovacími uzly. Zde však máte hned od začátku na výběr, co se svým dnem udělat, a tak každá cesta působí jedinečně. To ostatně potvrzují i statistiky odemknutých konců na Steamu – mezi jednotlivými konci jsou rozestupy jen v řádu tří čtyř procent a vůbec nemusí platit, že k těm nejčastěji získaným se dostanete jako k prvním.
Zase ta postmoderna…
Samotnou hrou to však nekončí. Další indicie budete nacházet například projížděním internetu, stahováním externích doplňků, luštěním skryté morseovky, otevíráním souborů v herní složce či hraním si s uloženými pozicemi. Příznivci ARG a jiných složitostí se tu tak vyřádí do sytosti. To však také znamená, že se vcelku rychle můžete zaseknout, a pak se buď budete mechanicky proklikávat jedním každým dialogem při hledání přehlédnutých větví, anebo sáhnete po návodu (pozn. autora: zde do toho svým nedávným updatem Twitter hodil vidle; pokud na něm nemáte vlastní účet, hru bez spoilerů pravděpodobně nedohrajete). Ke cti však autorovi je, že v tomto bodě už vás příběh pravděpodobně pohltí naplno, a tak si rádi dáte tu práci navíc.
Ani časově není lehké Lilu zařadit. Pokud vám jde čistě jenom o dosažení konce a zhlédnutí závěrečných titulků, ani ne za hodinku máte vše hotovo. Tím však přijdete možná o 90 % všeho, co se zde dá zažít. Počítejte tak spíše s pěti nebo více hodinami, než věci začnou alespoň trochu dávat smysl (podle toho, jak moc vám jde metoda pokus–omyl). Konců je celkem patnáct, v každém dialogu jsou alespoň dva nebo tři důležité body, a i zdánlivě nevinná odbočka může skrývat podstatný příběhový detail.
1-bit se vrací
Who’s Lila vám možná svým námětem i zpracováním bude připomínat námi nedávno recenzovaný Return of the Obra Dinn. Je tu podobná dvoubarevná škála a nízké rozlišení, které se k stylizaci hry hodí. Je pravda, že pixelovaná grafika není vždy úplně adekvátní a občas si nebudete jistí, na co se to vlastně díváte. Jak už ale bylo řečeno výše, v některých pasážích je to možná takhle lepší. Po umělecké stránce to tedy jakžtakž funguje, po té praktické tolik ne. Některé záběry v point-and-click pasážích jsou nepřehledné, případně vypadají prostě nehezky. Stejně tak se může stát, že vás z neustálého koukání na změť dvoubarevných pixelů rozbolí hlava.
Soundtrack funguje dle očekávání, melodie dobře doplňují hratelnost a v klíčových momentech budou ještě umocňovat celkovou atmosféru. Velmi vzácně se dočkáte také útržků dabingu, i když ten svou kvalitou odpovídá grafice.
Drobné ozvláštnění představují alternativní barevné palety, které nacházíte v průběhu hry. Jakmile si je odemknete, můžete si kdykoliv v menu přepnout na jiný kontrast, aby si vaše oči odpočinuly. Jako třešinku na dortu máte i Workshop s dalšími barevnými schématy – to už je možná trochu nadbytečné (pořád se mění jen dvě barvy), ale body za snahu budou i tak.
Drobné ozvláštnění představují alternativní barevné palety, které nacházíte v průběhu hry. Jakmile si je odemknete, můžete si kdykoliv v menu přepnout na jiný kontrast, aby si vaše oči odpočinuly. Jako třešinku na dortu máte i Workshop s dalšími barevnými schématy – to už je možná trochu nadbytečné (pořád se mění jen dvě barvy), ale body za snahu budou i tak.
