Hned na začátek je nutno říci, že ačkoliv nová štědrovečerní pohádka Záhada strašidelného zámku nedosahuje tížených kvalit, nejedná se ani zdaleka o tak hrozný počin, jímž byla ta loňská. Tři princezny totiž bezpochyby určily dno soudobé televizní produkce (vánočních) pohádek. V onom počinu, jenž jen stěží lze nazývat pohádkou, bylo špatně naprosto vše. Kostýmy, herci i gulášovitý děj hraničili s naprostým brakem. Záhada strašidelného zámku naštěstí tak hluboko neklesá – jenže i když ode dna vede cesta pouze nahoru, letos jsme se o moc výš stejně nedostali.
Upgrady, vážení, upgrady!
Srovnávat letošní Záhadu s některými jinými filmy České televize, které doplňují nabídku televizního svátečního programu (např. Anděl Páně), nemá moc smysl. Někdy se totiž jedná o kino pohádky, jež vznikaly za odlišných produkčních podmínek (zejména s vyššími rozpočty). Logicky proto dává největší smysl porovnávat mezi sebou štědrovečerní televizní pohádky jdoucí přímo do vysílání. V posledních letech pak bude vyskakovat nejčastěji jméno režiséra Karla Janáka. Ten měl na svědomí z posledních deseti štědrovečerních pohádek hned pět z nich. Všechny se však dočkaly více méně průměrných hodnocení. Řada z nich trpěla přehnanou kýčovitostí či přeplácaností. Pohádky jako O vánoční hvězdě nebo Klíč svatého Petra tak v paměti příliš neutkvěly a status milovaných pohádek patrně nikdy nezískají.
Je tudíž lehce povzbudivé, že po loňské katastrofě Tří princezen se laťka zvedla ze země. Sice jen o pár centimetrů, ale aspoň něco. Postavy na sobě nemají celou dobu pouze jediný kostým a upustilo se od snah o výpravu na úrovni hollywoodských fantasy a náhodného kombinování dílčích pohádkových motivů. Takže zatímco Tři princezny působily jako ta nejvíce frustrující partie legendární deskové hry Z pohádky do pohádky, kde se bez rozmyslu plácaly všemožné motivy přes sebe, Záhada strašidelného zámku je výrazně soudržnější.
Originální, ale nedotažený námět
Scenárista Tomáš Syrovátka spolu s režisérem Ivem Macharáčkem (stojícím za oblíbeným Tajemstvím staré bambitky 1 a 2) zvládl přijít s docela originálním námětem, přičemž právě neoriginalita bývá novým pohádkám často vyčítána. Film tedy začíná slibně – princezna Elvíra pořádá na zámku Strašperk strašidelné prohlídky. Jenže všechna strašidla ve skutečnosti zastávají služební. Tento způsob naplňování státní pokladny ovšem vnímá králův první (a jediný) ministr jako podřadný a ponižující. Spojí se proto s generálem, který místo munice pro armádu disponuje jen ozzákovským břichem, a uskuteční převrat. Spolu s králem unesou další poddané a donutí je rýžovat zlato, přičemž únosy maskují jako skutečná nadpřirozená zmizení. Zatímco na zámku zavládne panika, princezna spojí síly s po přízracích pátrajícím princem Arminem a vychovatelkou Hortenzií a všechny zachrání.
Nápad s předstíraným strašením se mohl zvrhnout, naštěstí (nebo možná bohužel) se s ním nepracovalo až do konce. Úvod filmu by naznačoval, že Záhada strašidelného zámku bude jednou z postmoderních pohádek. Tedy že bude cíleně používat zavedená pohádková schémata či klišé a převracet je naruby. Jenže takový přístup má tendenci se zvrhnout v lehce odosobněný a ironický pohled na vyprávění postrádající upřímnost. Tak daleko se ale Záhada stejně nedostane, protože koncept falešného nadpřirozena de facto opustí. Ministr za něj sice maskuje své padoušství, jenže nadpřirozeno poté už zásadní roli nehraje. Prohnaný ministr mohl kupříkladu být napraven skrze dostačující vystrašení skutečnými čáry. Místo toho se ovšem jen trapně pokusí utéct z překažené svatby.
Zdroj: Česká televize
Nedostatečně kvalitní provedení
Stejným problémem trpěla i další den vysílaná slovenská pohádka Největší zázrak. V ní tvůrci věnovali záporákovi příliš mnoho času, a to aniž by z něj učinili kompetentně působící hrozbu. Porážka takového padoucha tudíž nemůže působit zaslouženě, když se jej divák za celou dobu ani jednou nebál. Vypočítavého ministra navíc skrze extrémní grimasy ztvárnil Jiří Mádl, což stejně jako velmi specifické herectví takového Štěpána Kozuba lze brát jako přednost i neduh. Ostatní, jinak dobří, herci pak nemají moc co hrát a jejich výkon působí nevýrazně.
Za vysloveně urážku poté lze brát „akční“ scény, jež zachraňují nudnější zbytek filmu. Jako snad v každé pohádce totiž dojde na pár dramatických okamžiků, respektive potyček. Avšak jak už bývá zvykem (paradoxně už nějakých 40 let), vojáci a stráže v našich televizních pohádkách bývají evidentně verbováni z domů se zvláštním režimem. Tyto šarvátky tudíž obvykle zachraňuje třeba povedená choreografie nebo hudba, ale v případě tohoto filmu dramatická hudba hraje výhradně v nedramatických momentech a soubojové choreografie jsou až žalostně trapné. Nejpůsobivějším okamžikem tudíž zůstává jinak zcela pitomá bitka, během níž představitel prince Armina Oskar Hes patrně toužil uplatnit svůj taneční talent, jímž ohromil loni ve Star Dance.
Jak se opakovaně herci a filmaři každý rok shodují, na štědrovečerní pohádky jsou kladeny vysoké nároky a všichni zúčastnění do toho jistě dali všechno. Je proto škoda, že Štědrý večer nezpříjemňují spolu s rozbalováním dárků také kvalitní pohádky se srdíčkem, nýbrž jej kazí lacině působící rychlokvašky, na nichž se mnohdy cvičí teprve začínající tvůrci a kvůli koprodukčním smlouvám jsou do nich vecpáváni zahraniční herci, které pak někdo musí předabovat do uší bijícím postsynchronem.
Záhada strašidelného zámku je bohužel pokračováním v sérii tragických štědrovečerních pohádek. Oproti loňsku se sice jedná o jednoznačné zlepšení, přesto však bude mít po zhlédnutí divák pocit, že jsou starší a osvědčené pohádky pořád mnohem lepší. Tu letošní totiž nezachraňuje ani originální námět a dobří herci, jelikož trapně braková akce a takřka nepřítomné napětí z ní dělají počin, který i ti nejzapřisáhlejší zastánci produkcí od České televize raději vymění za nějakou troškovinu.
