Málokdo má za sebou tak pozoruhodnou a rozličnou filmografii jako Darren Aronofsky. Jeho filmy vždy udivovaly atypickou výstavbou a formou a svojí explicitností vzbuzovaly nejrůznější emoce, od znechucení a šoku až po lítost, zármutek a lásku. Zkrátka každý Aronofského film nutil diváka přemýšlet – ať už se jednalo o pozitivní či negativní podnět. Je proto zarážející, že jeho nejnovější počin Život v hajzlu, jakkoliv jinak vydařený, toho příliš nedociluje.
Zvláštní kořeny
Tvorba Darrena Aronofského je jako segedínský guláš. Každý jeho snímek staví na známých základech (např. žánrové konvence), ale obsahuje vždy nějaké to kyselo, které někomu nemusí chutnat. Nějaký zvláštní prvek či postup, jenž jinak relativně běžný film ozvláštňuje (nebavíme-li se o snímku Fontána, který je zvláštní celý). Aronofsky se zpravidla uchyluje k hororovým (či jinak fantaskním) prvkům v kombinaci s hlubším psychologickým vykreslením postav. Platí to na filmy Pí, Requiem za sen, Wrestler nebo Černá labuť, kdežto Fontána, pseudokatastrofický Noe či oscarová Velryba se snažily diváka spíše emocionálně sežvýkat než šokovat. Zcela nepředvídatelný zvrat obsahovala i přímo hororová matka!, a to v podobě bizarní kondenzace času pozorovatelné přímo během pro Aronofského tvorbu typických dlouhých sledovacích záběrů. Jenže Život v hajzlu tyto unikátnosti jakoby splachuje do záchodu a zanechává po nich pouze zbytky (překvapující násilí či prudké uvrhnutí do flashbacků).
Zdroj: Falcon
Sestupná spirála
Česká distribuce zvolila Život v hajzlu jako překlad originálního názvu Caught Stealing. Na první pohled tak došlo ke změně kontextu. Avšak nakonec se ukázalo, že český název film vystihuje docela přesně. Protagonista snímku Hank, bývalá baseballová hvězda ze střední, totiž zažije sled velmi nepříjemných událostí. Jeho soused ho namočí mezi gangstery, drogové dealery, policii a židovskou mafii – všichni mu jdou po krku, aniž by tušil proč. Jako sněhová koule neustále na sebe nabalující další a další vrstvy se Hank řítí devadesátkovým New Yorkem. Aronofsky odmítá ustoupit a věší jednu tragédii za druhou. Film sice čas od času zpomalí nebo před diváka postaví komičtější scénu (která se ale místy moc nehodí), jinak ovšem stále stupňuje dramatické napětí. Když vás dvě plešaté gorily v teplákovkách zbijí tak surově, až přijdete o ledvinu, říkáte si, že horší už to být nemůže. Omyl. Že se dění pouze neochomýtá na okraji mísy, ale rovnou padá přes její okraj, vám dojde, jakmile na scénu přijdou další a více ozbrojení gauneři a akce se stává čím dál více dramatickou.
Herecké charisma
Sledování filmu je díky tomu velmi svižné. Nedojde na žádná hluchá místa a díky zábavné akci a velmi energické punkové hudbě se nemáte možnost nudit. Našlapané jsou ale také herecké výkony. Svým charismatem tahá film kupředu především představitel hlavní role Austin Butler. Jako mladá vycházející hvězda Hollywoodu se kupříkladu objevil po boku svého mladšího „konkurenta“ Timothée Chalameta loni v druhé části velkolepé Duny, avšak jeho kariéra se naplno rozjela už o dva roky dřív se snímkem Elvis. Butlerův Hank z filmu Život v hajzlu pak nejvíce připomíná mladíka Bennyho z komornějšího dramatu Motorkáři. Butler obě role ztvárnil podobně: na první pohled typicky maskulinně, ovšem postupně odkrývající svá slabá místa a zranitelnosti.
Postavu Hanka poté dotváří vztah s jeho matkou a hlavně s jeho přítelkyní, kterou ztvárnila Zoë Kravitz. Jiskření mezi oběma herci funguje na výbornou a dodává vztahu pevný základ. Příjemně ovšem překvapí ve vedlejší roli šílený Matt Smith nebo třeba i Vincent D'Onofrio, který se zde po marvelovském Kingpinovi opět vrací do role děsivého a drsného mafiána. Na takto kvalitním výběru herců ale není nic překvapivého, neboť Aronofsky si do svých projektů vždy vybíral jen ty nejlepší umělce (Jennifer Lawrence, Russell Crowe, Jennifer Connelly, Natalie Portman či Hugh Jackman).
Zdroj: Falcon
Normální jednohubka
Co filmu paradoxně nejvíce škodí, je jeho obyčejnost. Dílčí části sice dávají dohromady velmi funkční a dobře promazaný stroj, jenže jako celek se v režisérově tvorbě docela ztrácí. Na vině možná bude fakt, že Život v hajzlu je adaptací stejnojmenného románu a že scénář zpracoval sám autor předlohy, Charlie Huston. Velryba sice byla také adaptací (divadelní hry), ovšem i do ní v závěru Aronofsky promítl svůj smysl pro psychologické fantastično. A byť se jeho biblický Noe dočkal chladného diváckého přijetí, i tak svým způsobem myšlenkově provokoval. Život v hajzlu v porovnání s Aronofského dosavadní tvorbou proto působí až překvapivě normálně. Jedná se o zábavný, nenáročný a přístupný film, o kterém však druhý den není moc důvod přemýšlet.
Život v hajzlu pravděpodobně uspěje u fanoušků komediálně laděných gangsterek s charismatickými herci, nadupanou hudbou a funkčním dramatickým spádem. Milovníky režisérovy tvorby ovšem možná zklame, protože v porovnání s jeho jinými filmy působí Život v hajzlu poměrně obyčejně a zaměnitelně.
