Když vývojáři krátce po vydání sníží cenu své hry na polovinu, není to nikdy dobré znamení. Yasha: Legends of the Demon Blade, debut tchajwanského týmu 7QUARK, přitom na první pohled vůbec nevypadá špatně. Izometrická roguelite akce inspirovaná japonskou mytologií se může chlubit krásnou grafikou, třemi hratelnými postavami a množstvím volitelných upgradů postavy i zbraní. A vlastně to vůbec není špatná hra. Její klíčové problémy spočívají především v nedostatečné variabilitě hratelnosti a velké míře obsahové repetice.
Devět ocasů a tři bojovníci
Yasha: Legends of the Demon Blade se odehrává v období Edo, které je v reálných dějinách charakterizované politickou stabilitou a přetrvávajícím mírem. V herním světě si ovšem toho míru mnoho neužijete, protože trojice hrdinů se musí vypořádat s démonickou hrozbou, za níž stojí Devítiocasá liška, nejsilnější forma liščího ducha kicune. Příběh je vyprávěn klasicky „japonským“ způsobem, tedy prostřednictvím textových dialogů, které doprovázejí statické obrázky hovořících postav. Dialogů je někdy až moc vzhledem k tomu, že neoplývají bůhvíjakou scenáristickou rafinovaností a záživností.
Abyste příběh nasáli celý, musíte absolvovat alespoň tři kompletní průchody, vždy za každou z trojice hratelných postav. Ty se od sebe liší bojovým stylem a některými unikátními vlastnostmi. Bojovnice Šigure může kdykoli přepínat mezi dvojicí mečů, démonická vyslankyně Sara sází na bleskově rychlé útoky dýkami a mohutný tygří samuraj Taketora má jako primární zbraň luk. Což je jednak překvapivě realistické (ve starších obdobích historie byli samurajové skutečně hlavně lučištníci), jednak je díky tomu hraní za Taketora snadnější, než za zbylou dvojici hrdinek.
Udeř, uskoč, paríruj… a opakuj
V centru boje stojí mechanika, která už v moderních akčních hrách začíná být pomalu nadužívaná, tedy parírování. Pokud máte dobré načasování (časové okno pro úspěšné parírování je skutečně malé), můžete nepřátelský útok nejen odrazit, ale ještě sokovi zasadit devastující protiútok. Byť si jeho využíváním mnohé usnadníte, nic zvláštního se nestane, pokud budete parírování v běžném boji zcela ignorovat. Kromě soubojů s bossy lze totiž klidně zvolit opatrnější, leč zdlouhavější taktiku „udeř a uskoč“.
Yasha: Legends of the Demon Blade je roguelite, takže v případě smrti začínáte vždy od samého začátku, byť jste o něco silnější. Všimněte si teď prosím spojení „o něco“. Zásadním problémem hry je totiž skutečnost, že díky permanentním upgradům rostou statistiky vaší postavy jen velmi zvolna. Že herní hrdina zesílil, zpravidla poznáte až tak po třech průchodech. Podobně slabě působí dočasné upgrady, které sbíráte v jednotlivých úrovních.
Pomalý postup by ještě nemusel být tak tragickým zádrhelem, nebýt toho, že prakticky všechny průchody jsou stejné. Klasické roguelike hry sázejí na procedurální generování levelů, takže vás nikdy nečekají úplně stejné výzvy. V Yasha jsou žel změny napříč jednotlivými průchody zcela minimální. Budete se tak vracet do těch samých úrovní, kde budete opakovaně bojovat se stejnými nepřáteli. Ani vzorce útoků bossů se nemění. Pokud byste neumírali, jeden průchod vám přitom zabere jen pár desítek minut. Hra tak bohužel hřeší velkou mírou otravné stereotypnosti a časem se stává úmornou.
Herní japonismus
Tvůrci ze studia 7QUARK ovšem zcela excelují ve výtvarném zpracování hry. Povedlo se jim působivě zkombinovat estetiku anime s prvky přejatými z tradičních dřevotiskových obrazů ukijo-e. Ty vynikají silnými černými liniemi, velkými plochami vyplněnými sytými barvami a dráždivě asymetrickými kompozicemi.
Rozmanité prostředí jednotlivých levelů zahrnuje malebné pobřeží, podzimní les, nebo tradiční zahradu s jemným sněhovým popraškem. Mezi nepřáteli rozeznáte populární jókaie, jako je rohatý troll oni, horský duch tengu, nebo mořská obluda umibózu (zde nakombinovaná se západním krakenem, protože hra s japonskou stylizací se přece nemůže obejít bez chobotnice). Pro všechny milovníky japonského výtvarnictví, kteří si užívali hry jako Okami, Getsu Fuma Den: Undying Moon, nebo třeba Kunitsu-Gami: Path of the Goddess, je tak Yasha téměř povinnou položkou v herní knihovně.
Po technické stránce není hře moc co vyčítat. Byť někteří uživatelé na Steamu hlásí přítomnost výrazných bugů, sám jsem se během hraní prakticky s žádným nesetkal a Yasha mi běžela zcela plynule a dobře reagovala na pokyny z ovladače.
Jaký závěrečný verdikt tedy nad titulem Yasha: Legends of the Demon Blade vyřknout? Vývojáři z 7QUARK nepochybně prokázali cit pro obraz a perfektně skloubili tradiční japonské výtvarnictví (ukijo-e) s tím současným (mangou a anime). Hrou se dá nejen kochat, ale taky se příjemně hraje. Jenže dobrý pocit nevydrží dlouho. Po pár virtuálních úmrtích na vás nevyhnutelně padne tíha stereotypu a oprávněný pocit, že se vaše postava ani hratelnost nijak nevyvíjí. Vzhledem k nízké ceně, kterou vývojáři za Yashu nyní požadují, ovšem koupě stále stojí za zvážení.
