Někde v dálce zahoukala lokomotiva a první kapky páry se zvedly k nebi. V krajině, kterou ještě nedávno křižovaly jen povozy a poštovní dostavníky, se začínají vinout lesklé koleje. Srdce monarchie bije ve strojovně a kdo má dost odvahy, tužku a smysl pro logistiku, může právě teď vtisknout tvář nově se rodící železniční síti. Ve hře Vlaky na trati od vydavatelství Albi se totiž nebudete jen vézt, vy sami budete železnici budovat.
Jak se kreslí železnice
Vlaky na trati jsou desková hra, která by šla označit za flip & write s příchutí plánování trati a dynamikou závodu. Každý hráč má před sebou arch, do kterého si zaškrtává symboly ze stanic, které jeho lokomotivy navštíví. Lokomotivy jsou dvě, ale jen ta rychlejší se každé kolo hýbe. Pomalejší se pohne pouze, když rychlejší projede kolem symbolu lokomotivy, nebo si hráči mohou zaplatit volnou akci za získané mince.
Mechanicky je hra jednoduchá. Hráč přiloží kartu železnice ke společné trati tak, aby navazovala, a všichni si posunou svou rychlejší lokomotivu. Pak si zaškrtnou symbol stanice, na které skončili, ve svém archu, a tím se postupně plní řádky a získávají body (nebo mince, které umožňují různé volné akce). To se stane v případě, že už nemůžete vyškrtnout další odpovídající symbol, kterým vlak projel.
Nabídka čtyř veřejných karet dodává rozhodování špetku interakce a příležitost taktizovat, co si vzít, a co nechat protihráči. Kromě toho má každý hráč v ruce celkem čtyři karty označené písmenem A, které se může kdykoliv rozhodnout přiřadit ke společné trati. Důležitý je i management symbolů: některé jsou častější, jiné vzácné, ale všechny mají ve výsledku vliv na skóre. A právě tato kombinace posouvání, sbírání symbolů, plánování a využívání mincí dává hře na její kompaktní rozměry překvapivou míru promyšlenosti.
Šum parního závodu
Přestože jsou Vlaky na trati mechanicky jednoduché a přístupné, jejich kouzlo spočívá v rytmu hry. Střídání v plánování trati, přemýšlení, kudy a přes co svou lokomotivu vést a radost z ideálně zvolené karty přináší radostný pocit v každém kole. Mírná míra interakce (soupeření o nabídku karet) zabraňuje solitérovému dojmu, ale zároveň vás nenechá cítit se neustále ohroženě. Vřele doporučuji sledovat, co vaši protivníci potřebují, abyste jim nenahráli více, než sobě pomohli. Někdy se vyplatí spíše sabotovat akce ostatních a u sebe počkat, co na vás zbude. Hra tak dobře funguje nejenom v rodinách, ale i v herních skupinkách, které si chtějí oddychnout mezi komplexnějšími tituly.
Herní partie se drží v ideálním čase maximálně do třiceti minut a je určená překvapivě pro dva až tři hráče. Díky bloku s archy papíru a pár kartám je to ideální hra na převoz. Ovšem nečekejte, že si ji rozděláte na pařezu stromu. Je relativně náročná na prostor, neboť musíte vyskládat všech 26 karet železnice do připraveného plánku. Mírně tematizované symboly (les nebo pila) fungují spíš jako lehká kulisa, ale zasazení do českých zemí 19. století je pro někoho příjemným bonusem, který českému hráči dodá něco navíc.
Když se krabice mění v hnědou mlhu
Grafické zpracování herních ikon vypadá jako první návrh, který měl zůstat v šuplíku. Během hraní her se většinou nikdy neučíme přesnou terminologii, jen v případě, že je to opravdu nutné. Vždy si obrázky zjednodušíme a popisujeme vlastními slovy. Při běžném hraní nikdo neříká: „Získala jsem ocel“, spíš se ozve: „Ty tmavší šedé čtverečky.“ Jenže, co když někdo získal cukr, to jsou ty světlejší bílošedé čtverečky, kdo se v tom má vyznat?
Druhým příkladem jsou hnědé krabice. Jde o pilu nebo továrnu? Vše vypadá jako různé odstíny hnědého kvádru, a tak se v tom postupně ztrácíme. Během partie je člověk nucen se neustále nahýbat, aby rozeznal drobné symboly, ačkoliv by se ikonografie snadno vešla větší a výraznější.
Nepřekáží téma hry?
Hra se přitom snaží být tematická, jsme v Rakousku-Uhersku, v době železnice a prudce se rozvíjejícího průmyslu. Ale co kdyby šla hra jinou cestou a zvolila stylizaci přístupnější, barevnější a vizuálně čitelnější? Třeba svět zvířat. Místo závislosti těžby uhlí, železné rudy a výroby oceli by hráči nejdříve dovezli seno, následně prkna, aby mohli postavit výběh a na závěr mohli dovézt zebru. Nebo by nejdříve zajistili banány a následně dovezly opičky. Stejně jako v originální verzi by na pořadí nezáleželo, můžeš mít nejdřív zebru a teprve potom doplnit seno, ale zápis by byl jasný, hravý a okamžitě pochopitelný. Navazující řetězce by pak byly nejen funkční, ale i zábavné na pohled a přístupnější pro mladší hráče.
Když se tratě a linky kříží
Možná máte pocit, že už jste někdy vlakovou zakreslovačku viděli. A je to pocit rozhodně oprávněný. Ať už usednete ke hře Vlaky na trati, Railroad Ink nebo Nastupovat, prosím, čeká vás plánování dopravní sítě. Jen každý titul na to jde po svém. Vlaky staví na sdílené mapě a závodním tempu, koleje budujete všichni společně, ale body sbírá každý zvlášť, a to podle promyšleného výběru karet. Railroad Ink vás naopak nechá kreslit v tichu. Co padne na kostkách, to zakreslíte do své sítě, bez ohledu na ostatní. Jedná se o čistý solitér, který boduje jednoduchostí, plynulostí a znovuhratelností díky modulárním rozšířením. Nastupovat, prosím pak rozvíjí dopravní logiku do hloubky. Stavíte vlastní autobusovou linku na společné mapě, plníte cíle, nabíráte cestující a počítáte body za pečlivě naplánovanou jízdu v ulicích Londýna či New Yorku. Je zde méně náhody, zato více plánování a přemýšlení.
Vlaky na trati nejsou strategickým eposem ani titulem pro milovníky historických simulací. Jsou však svižnou, elegantní, přístupnou a chytrou zakreslovací hrou, která chytře využívá závod lokomotiv, nabídku karet a správnou kombinaci symbolů. Herně působí příjemně a díky kombinaci flip & write principu s prvky závodu mají potenciál oslovit širší spektrum hráčů. Byť má určité vizuální nedostatky, hra dokáže zabavit a zaujmout.
