Jan Hlubek – 23:55, Pouť, Jack Lampička a Untitled Project

Málokdy se mi poštěstí do rukou od jednoho autora dostat více než jednu knihu. Najednou se mi v nich však objevil spisovatel Jan Hlubek a skrze nakladatelství Canc mi přistály na recenzi hned čtyři jeho počiny: 23:55, Pouť, Jack Lampička a Untitled Project. Dlouho jsem tak přemýšlel, jak knihy pořádně uchopit, a nakonec jsem zvolil jednu obrovskou recenzi. Proč? Děkuji za optání. Je to kvůli délce jednotlivých děl. Nejdéle jsem četl Pouť a to pouze hodinu a půl, z čehož lze snadno odvodit kratší rozsah jednotlivých knih. Byť se jedná o pořádné příběhy, věřím, že si díky tomuto formátu na autorovu tvorbu uděláte lepší názor. Prosím, posaďte se, začíná knižní recenzní maraton.

23:55

Sbírka 23:55 je kompaktní kolekcí šesti povídek, které se snaží pohybovat na pomezí hororu, sci-fi a psychologického dramatu. Každý příběh představuje kousek času k blížící se půlnoci (vyjma bonusu, který je minutu poté). Autorův styl je syrový a nekompromisní, s důrazem na temné stránky lidské psychiky a společnosti. Povídky jako Sněhobílá smrt a Eugenův bourák se snaží vyniknout svou originalitou. Krátké autorovy komentáře na konci každé povídky poskytují zajímavý vhled do jeho inspirace a tvůrčího procesu. Pokud ale mám něco vyzdvihnout, je to kapitolka Svět poté, která je takovou částečnou Orwelovkou s moderním pohledem. Pro tyhle věci já mám slabost.

Osobně mě sbírka zaujala svou rozmanitostí a schopností vyvolat široké spektrum emocí, od napětí a strachu až po dojetí a zamyšlení. Nutno ale podotknout, že na přibližně 120 stran narvat šest různě dlouhých povídek, to už mi přijde jako odvaha než cokoliv jiného. Ani do jedné jsem se prostě nedokázal pořádně začíst, ani si k ní nějak vybudovat vztah. Bohužel se stalo, že jsem na ně do druhého dne zapomněl. Velice ale oceňuji autorovu odvahu experimentovat s různými žánry a tématy. Sbírka je díky tomu alespoň více rozmanitá, což ji činí osvěžující a neotřelou. Pro milovníky temnější literatury a krátkých intenzivních příběhů je 23:55 rozhodně doporučeníhodná. Celkově bych knížečku  hodnotil za 5 z 10.

Zdroj: Nakladatelství Canc

Pouť

V  knize Pouť představuje autor hororový příběh určený mladším čtenářům, který kombinuje prvky napětí a tajemna. Hlavní postavou je Patrik, který dostane k narozeninám dřevěný kolotoč, poté co si prožije takové menší traumatíčko v cirkuse. Autor vytváří sugestivní atmosféru, která vtahuje do děje a udržuje dětinské napětí až do poslední stránky, protože když přece vidím poklop, tak do něj nelezu. Kniha je psána až extrémně infantilní dětskou formou na to, že by se mělo jednat o horor pro děti od dvanácti let. Dokonce bych ani nepracoval se slovem horor, jako spíš psychologické dilema a oživení hrůz pro dospělého čtenáře.

Autor Jan Hlubek se snaží vybudovat příběh podobný románu To od Stephena Kinga, kde jsou hlavními postavami také děti čelící nadpřirozenému zlu. Závěr knihy však může působit poněkud uspěchaně a některé prvky, jako například zapojení egyptské mytologie, mohou působit nepatřičně. Stejně jako zmínění asi deseti různých televizních detektivů…vážně pochybuji, že někdo z dnešní generace ještě vůbec zná Columba. Přesto Pouť nabízí poutavý příběh pro adolescentní publikum. Kniha je vhodná pro ty, kteří ocení kombinaci dětského pohledu na svět s temnými a napínavými prvky. Celkově bych ji hodnotil číslem 6 z 10.

Zdroj: Nakladatelství Canc

Jack Lampička

Jack Lampička je vyloženě dětský hororový příběh od 8 let, který se odehrává v obci Háj ve Slezsku. Hlavním hrdinou je dvanáctiletý Petr, který na půdě starého domu objeví Lexikon bájných bytostí. Tato kniha ho zavede do světa plného duchů, bludiček a dalších nadpřirozených tvorů. Příběh je zasazen do období Halloweenu, kdy se přízraky probouzejí k životu a Petr se setkává s tajemným Jackem, známým jako Jack O'Lantern (Lampička, chápete). Společně čelí nebezpečným stvořením a snaží se zachránit svět před tajemnou hrozbou.

Osobně mě příběh zaujal svou kombinací napětí, dobrodružství a přátelství. Nevím jestli to bylo tím, že jsem se konečně dokázal vžít do role dítěte, co čte hororovou knížku, nebo protože mi ji předčítala manželka při dlouhé předspánkové chvíli, ale takto dynamický, jednoduchý a přitom hororově poutavý příběh mě vážně zaujal. Dokonce jsem byl místy dojatý a to se mi moc často nestává. A ne, nemůže za to Slezsko. Jack Lampička je vážně povedený horor pro děti, který máte za hodinku za sebou a ani nebudete vědět jak. Celkově bych knihu hodnotil číslem 9 z 10. 

Zdroj: Nakladatelství Canc

Untitled Project

U poslední knihy jsem si zpočátku říkal, že to bude klasika. Parta mladých lidí jede něco tvořit a narazí na problém. Jenže to, co se nejdříve jeví jako příprava na natáčení, se rychle mění v nepříjemně sevřený příběh o strachu, paranoie a pomalu rostoucím šílenství. Líbilo se mi, jak autor nechává čtenáře v nejistotě, co je reálné a co už možná jen projekce. Věci se začínají dít nenápadně, žádné laciné lekačky, spíš šimrání v zádech. Dobrý nápad je propojení s fiktivním filmem, který mají postavy natáčet. Funguje to skoro meta. Untitled Project působí trochu jako found footage v knižní podobě. 

Problémem pro mě bylo neustálé střídání pohledů mezi Jirkou, Rosannou, Monikou, Ich formou, vypravěčem a tak neustále dokola. Do toho ta kombinace příliš krátkých kapitol rozstřelených do dalšího vysvětlování. Vždy, když se začínalo něco dít, jako by se vše rázem utnulo, projde několik vulgarit a jede se dál. Tohle měl být nejdospělejší horor ze všech čtyř jmenovaných knih, ale popravdě, čím dál jsem šel kupředu, tím humornější mi dílo připadalo. Asi už mám pubertu za sebou. Musím ovšem říct, že jako experimentální literatura je Untitled Project parádní. Jen si nedovedu představit číst toho více. Celkově bych ho hodnotil číslem 7 z 10.

Zdroj: Nakladatelství Canc

Jan Hlubek a ilustrace

Určitě si nyní říkáte, proč jsem celou dobu na knihy tak hrozně přísný a nakonec dám docela vysoké hodnocení. Já vám děkuji za tento nevyslovený dotaz. Každá z těch knih totiž obsahuje hromady krásných ilustrací, které nejenže umocňují pocit z děje, ale zároveň tam všechny tak nějak přirozeně patří. Trošku mě to až překvapilo, že bych na knihy byl daleko zlejší, kdyby neměly obrázky, ale ony tam naštěstí jsou. 

Stejně jako „přepínání“ mezi světlými a tmavými stránkami je překvapivě funkční. Černo-bílý papír nebo bílo-černý umí udělat zatracený rozdíl a já mohu říct, že jsem se vážně cítil spíše jako v nějaké experimentální literatuře, než v čemkoliv jiném. Jenže mě to bavilo a zaujalo. Nevyvádí to z konceptu ani koncentrace ba naopak, vizuální vložka má tendenci ji více umocnit. Vstřícný krok kupředu od autora, nebo nad tím jen moc přemýšlím?

Jan Hlubek a jeho čtyři díla: 23:55, Pouť, Jack Lampička a Untitled Project jsou takovou zvláštní zábavou na jedno literární odpoledne. Všechny se čtou extrémně svižně, nejsou přecpané velkými myšlenkami a dějově dávají smysl. Mají své mouchy, často přeskakují hranici brakové literatury a nejvíce asi narazí na to, že pro ocenění potřebují svého specifického čtenáře. Jacka Lampičku budu doporučovat všude, kudy polezu, protože je to krásný dětský horor, který mě zaujal od začátku do konce, a takové by knihy měly být.