To se takhle sešli Duke Nukem, Serious Sam a nařachaný Doge a rozhodli, že vážně něco musí udělat s těmi těžaři kryptoměn z vesmíru… Ne, Brutal John 2 není žádný vtip, i když humoru je v něm dost. Toho velmi odvázaného, nesofistikovaného, studentského až pubertálního. To ovšem vůbec nevadí, protože právě takový humor odpovídá atmosféře, která byla pro herní kulturu typická v devadesátých letech, k níž titul s nadšeneckou láskou odkazuje. Brutal John 2 je dílem tříčlenného ruského týmu OldSchool Laws Team a momentálně se nachází v režimu předběžného přístupu. Na konci roku by měl vyjít v plné verzi, která nabídne ještě více příběhových misí a vyladěnější zážitek. Zábavný je ovšem již nyní.
Brutální dvojka
Abychom měli z krku první otázku, co vás asi napadne: Žádný Brutal John 1 neexistuje. Číslovka v názvu je pouhý vtípek. Podobný, jako udělali třeba tvůrci střílečky Trepang2 nebo kdysi dávno němečtí vývojáři kultovního amigáckého shmupu Apidya (ti chtěli vzbudit dojem, že hra je pokračováním nějakého v Evropě neznámého japonského hitu).
Děj je zasazený do závěrečné dekády 21. století, v níž země vypadá o něco více cool díky přítomnosti různých kyberpunkových technologií, ale také čelí ohrožení ze strany krutého mimozemského vůdce Luziliana. Ten své bohatství postavil na těžbě kryptoměn a nyní drží pod krkem celou ekonomiku planety. Zachránit Zemi před jeho zlotřilostí může jen jediný muž a kupodivu to není vládní koordinátor objasňování bitcoinové kauzy. Tím, k němuž se upírají naděje lidstva, je totiž drsňák John doprovázený přítelkyní Jessicou a věrným psem jménem Brutal Dog, jenž si prošel antropomorfizující mutací.
Všichni žijeme v remixu
Brutal John 2 má více inspiračních zdrojů, ale nejvíce se vzhlíží v Duke Nukemovi 3D. Od něj nepřebírá jen vizuální styl či design určitých nepřátel, ale také zalíbení v množství popkulturních odkazů a v nadsazeném chlapáctví odkoukaném především z hollywoodských akčních filmů 80. let. Nadsázka v obou hrách je natolik vypjatá, až se přelévá do poetiky campu – ironické oslavy přehnanosti, umělosti a „špatného vkusu“. Jenže Duke Nukem 3D takto činil v roce 1996, kdy se videohry teprve etablovaly jako seriózní zábava pro dospělé. Konzumovali je tehdy zejména starší teenageři a mladí dospělí, u nichž existovala poptávka po drzém, přisprostlém humoru i překračování upjatých společenských tabu. Byla to mimo jiné doba, v níž bylo přebírání vtipných hlášek z filmů oceňováno a nikoli odsuzováno jako příznak absence vlastních nápadů.
Téměř o třicet let mladší Brutal John 2 již patří do jiného kontextu. Množství aluzí, easter eggů a přímočaře nekorektních vtipů, jímž nás zahrnuje, lze vnímat hlavně jako spojení nostalgie po popkultuře 90. let s moderní internetovou kulturou remixu. K internetovým fenoménům se hra ostatně hlásí velmi ochotně. Zápletka přímo odkazuje na konspirační teorie o Reptiliánech i na moderní nadšení do kryptoměn. Pozorní hráči mohou v levelech objevit alter ega populárních youtuberů, kteří se věnují FPS hrám a jejich historii. Kultura internetových memů také zrodila postavu Brutal Doga, který je v zásadě okatou variací na postavičku Swole Doge – absurdně svalnatou variantu legendárního meme Doge (psa rasy šiba-inu).
Neon v kanálu
Také grafické pojetí hry a level design vychází ze stříleček z 90. let. Zejména tedy z jejich druhé poloviny, kdy už počítačům vládly grafické akcelerátory. Syté odstíny výrazných barev, jako je fialová, neonově modrá, zářivě růžová či jedovatě zelená upomínají na estetiku arkádových heren, ale také na klasické first-person střílečky typu SiN, Unreal nebo Shogo. Tomu odpovídají i hrubé modely sestavené z omezeného počtu polygonů. Do jisté míry Brutal John 2 připomíná jiné nostalgické projekty typu Phantom Fury, ovšem s tím rozdílem, že i na jeho vizuální stránce, zejména na modelech postav, je patrný více humorný přístup.
Kvalitně nadesignované levely v rámci věrnosti nostalgickému módu prezentují klasická prostředí, jako je neonem prozářené město, podezřele rozměrné kanály, jedoucí vlak, vesmírná stanice či fotbalový stadion (ano, probíhá na něm souboj s obřím bossem, stejně jako v Dukeovi). Velmi zábavný je level odehrávající se na mnohaproudé dálnici, v němž musíte přeskakovat z jednoho jedoucího vozu na jiný.
V některých levelech nehrajete za Johna, nýbrž za Brutal Doga, nicméně na hratelnost to nemá žádný vliv. K dispozici je množství výtvarně působivých, uspokojivě silných a zábavných zbraní, ale volit mezi nimi budete spíše dle subjektivních preferencí a momentální zásoby nábojů. Taktizování ani manévrování si v Brutal Johnovi moc neužijete. Nepřátelé jsou zcela hloupí, nejsou nijak zvlášť sofistikovaně rozmístěni, ani nemají zrovna zajímavé vlastnosti. Jejich hlavní charakteristikou je jejich nadprůměrná početnost, takže je musíte kosit po vlnách a v některých případech i rychle ničit zařízení, která je donekonečna spawnují. Podobně jako v případě humoru platí, že základní hratelnostní smyčka není příliš sofistikovaná, ale stejně vás pobaví.
Hlavně se nezaseknout
Co vývojářům odpustit nehodlám, jsou souboje s bossy (ty trpí špatným designem) a pasáže, v nichž John jezdí ve vozidlech (v jejich případě je hříchem neohrabané ovládání). Vzhledem k tomu, že bossové jsou usazeni do víceméně prázdných arén a používají útoky, jimž se ne vždy dá vyhnout, stojí jejich pokoření buď na nahodilém běhání sem a tam, nebo naopak na číhání ve vhodném úkrytu. Ani jedno není zábavné. Jízda v obrněném transportéru či na motorce by mě bavila, kdybych ovšem kvůli těžkopádnému řízení nebyl věčně nabouraný. V pasáži s transportérem je navíc velmi snadné se zaseknout o nějaký předmět a neexistuje žádný způsob, jak takto znehybněné vozidlo vysvobodit. Musíte zkrátka zbytek úrovně navržené pro jízdu potupně projít pěšky. Naštěstí se jedná o problémy, u nichž lze realisticky očekávat, že je vývojáři do vydání plné verze opraví.
Brutal John 2 je hra, která je stejně nostalgická jako aktuální. Vždyť nakonec i to láskyplné vzpomínání na střílečky z 90. let je dnes módním trendem. Byl bych určitě nadšenější, kdyby měla o něco důmyslnější soubojový systém, ale bavil jsem se u ní velmi dobře. A troufám si odhadovat, že i sami vývojáři usilují hlavně o hru přístupnou a přímočaře zábavnou. Na testování hráčských schopností tu máme jiné tituly.
