Žijeme ve světě herních fantazií. Jsme vesmírní mariňáci, mocní mágové, elitní zabijáci. A pak je tu INFRA, hra, která vás postaví do role stavebního inženýra. Ne, to není vtip. Jmenujete se Mark, vaší jedinou zbraní je foťák a vaším úkolem je inspekce chátrající městské infrastruktury. A víte co? Je to jeden z nejintenzivnějších a zároveň nejvíce frustrujících zážitků, jaké jsem za poslední roky hrál.
Zdroj: IGDB.com
Geniální atmosféra a pocit samoty
První věc, která vás praští do obličeje, je atmosféra. Jste sami. Úplně sami uprostřed obřích, rozpadajících se průmyslových komplexů. Přehrady, tunely metra, čističky odpadních vod, elektrárny. A všechno se to sype. Jediný zvuk je skřípání kovu, kapání vody a vzdálené dunění strojů, které se sotva drží v chodu. Zvukový design je naprosto fenomenální a pocit izolace a tichého nebezpečí je skoro hmatatelný. Není to horor, ale budete se bát. Budete se bát toho, že se na vás zřítí strop nebo že šlápnete na kabel pod proudem.
Hra exceluje v tvorbě uvěřitelných, nelineárních prostředí. Ty lokace nepůsobí jako herní úrovně, ale jako skutečná místa. A když se vám po hodině bloudění a zkoušení podaří přijít na to, jak zprovoznit starý generátor a nahodit proud v celé továrně, ten pocit triumfu je nepopsatelný. Cítíte se chytře. Cítíte se, jako byste opravdu něco dokázali. A přesně v tenhle moment, kdy si hru nejvíc užíváte, vám vrazí nůž do zad. INFRA totiž trpí absolutním nedostatkem jakéhokoli vedení. Hra vám dá obří, komplexní lokaci plnou ventilů, tlačítek, zamčených dveří a rozbitých strojů a řekne: „Tak, a teď něco udělej.“ Co? Jak? Proč? To už je na tobě, kamaráde. Často ani nevíte, co je vlastně zaúkol. Máte opravit tenhle stroj, nebo je to jen dekorace? Jsou tyhle dveře zamčené, protože za nimi nic není, nebo protože jste někde před třemi patry zapomněli zmáčknout malé nenápadné tlačítko?
Zdroj: IGDB.com
INFRA likviduje hádankami
A některé puzzly jsou designované tak zákeřně, až je to k smíchu. Hledáte pojistku, abyste mohli dál? No jasně, je v té jedné hnědé krabici na nejvyšší polici v té nejtmavší místnosti za dalšími pěti krabicemi. Naprosto logicky. A aby toho nebylo málo, hra je neuvěřitelně dlouhá. Když jsem se po dvaceti hodinách hraní dostal do TŘETÍ čističky odpadních vod, moje duše už tiše plakala po konci. Taková definice logické hry se ztracenou logikou.
Hra se snaží i o nějaký příběh plný konspirací, ale je naprosto zapomenutelný. Navíc je podaný formou poznámek a audionahrávek, a aby toho nebylo málo, dabing je příšerný. Hlavní hrdina Mark zní, jako by ho daboval někdo, kdo se právě probudil po brutální opici v devět ráno v Brně na hlavním nádraží a absolutně netuší, kde je. Naštěstí je příběh tak v pozadí, že ho můžete s klidem ignorovat.
INFRA není hra, kterou bych mohl s klidným svědomím doporučit každému. Je to hra pro velmi specifický druh hráče. Pro trpělivého průzkumníka, pro milovníka industriální estetiky, pro masochistu, co miluje pocit triumfu po hodinách utrpení. Pokud máte nervy ze železa a spoustu volného času, budete si tuhle jízdu užívat. Pro všechny ostatní to bude pravděpodobně jen dlouhý a matoucí výlet do továrny na frustraci. Já jsem rád, že jsem to zažil, ale zároveň jsem rád, že už to mám za sebou, a nebudu lhát, ačkoliv je hra velice dobrá, jen tak se do ruin nevrátím. Možná nějaký squatter by to ocenil více.
