Čekal jsem epický hack and slash zážitek od nezávislého vývojáře, který měl při vývoji své vysněné hry štěstí jako z pohádky. Získal podporu silného vydavatele, Square Enix, a rozšířil tak tým až na 40 lidí. Každý screenshot a trailer, který vycházel, mě zatím vždy motivoval si na tento titul počíhat. Vizuál i hudba připomínají Final Fantasy, Devil May Cry a NieR. A víte co? Prezentace vypadá výborně. Těšil jsem se a teď to konečně držím v ruce. Po hodině hraní ale nadšení střídají rozporuplné pocity.
Tempo hry jako na houpačce
Kdo si myslí, že Lost Soul Aside je AAA titul, měl by se uklidnit. Začátek je po dějové stránce naprosté peklo a je naprosto nevyrovaný. Po velmi krátké a velmi intenzivní bojové scéně hra zpomalí ze stovky na nulu a snaží se poměrně dlouho, nudně a hodně pomalu pomocí dialogů vysvětlit děj.
Hrajete za Kazera, člena skupiny rebelů GLIMMER sabotující přehlídku zlého impéria (veškerá podobnost s Final Fantasy VII je naprosto náhodná). Pak začnou padat monstra z nebe. Vy spadnete z mrakodrapu, oprášíte se a omylem narazíte na draka Arenu, který vám propůjčí speciální schopnosti Voidrax. Jedno monstrum vysaje duši vaší sestry, takže vyrážíte osvobozovat duše pomocí magických krystalů. Nechápete? My také ne, ale nevadí – je čas sekat dál.
Děj zkrátka nemá pořádný dopad. Zápletka s hledáním duše sestry netáhne dopředu jak by měla. I přesto, že se postavy snaží být unikátní, tak nejsou příliš zajímavé a poměrně brzy si uvědomíte, že si nepamatujete ani jejich jména.
Příběh zkrátka nemá dopad. Hledání sestřiny duše netáhne, postavy se snaží působit originálně, bohužel nejsou zajímavé a brzy si nepamatujete ani jejich jména. O logice jejich jednání se mi těžko mluví. Série, z nichž hra čerpá inspiraci, přece stojí na silných příbězích. Pro srovnání: ve Final Fantasy XV smrt krále okamžitě promění chování všech. V Lost Soul Aside upadne sestra do kómatu a svět okolo se chová jakoby nic.
Kazer May Cry
Žánr drží hru pohromadě. Sekáte, střídáte zbraně, uhýbáte, učíte se komba, skáčete, kryjete se. U tohoto žánru se při gameplayi rozhoduje, jestli je hra zábavná, nebo ne. A narovinu můžeme říct, že soubojový systém Lost Soul Aside dokáže být zábavný a okázalý.
Potěší, že zbraně se liší a jejich volba dává smysl proti různým typům nepřátel. Každá nová hůl či meč rozšíří arzenál jinak a získané výboje chcete hned zkoušet. Mají plusy i mínusy, ale hratelnost se s nimi otevírá.
Stromy schopností jsou zde velmi široké a mají co nabídnout, i když většinu problémů vyřešíte základním a těžkým útokem. Když se něco ovšem naučíte, začnete využívat a zjistíte že to funguje, hra vás odmění dětinskou radostí ze šikanování monster. Ano, to nikdy neomrzí.
Přes všechny výbuchy není vidět les
V boji se děje všechno a všude. Efekty sypou ze všech stran a hra s nimi nešetří. Proto zpravidla netušíte, co se to proboha na obrazovce děje. V explozi efektů stěží poznáte, jestli jste uhli správně, nebo vykryli. To někdy způsobí že v boji o kterém si myslíte, že máte navrch, najednou umřete, protože to prostě nebylo poznat. Ve hrách typu God of War nebo Devil May Cry je vždy přesně vidět, odkud jde rána a kdy je okno pro protiútok. V Lost Soul Aside tuhle čitelnost zpravidla postrádáte a správné hodnocení boje je tím pádem mnohem těžší.
Nepřítel mého nepřítele
Základní smyčka soubojů je pořád stejná. Nepřítel má zdraví a stagger bar. Zničíte štít a pak teprve dáváte pořádné rány. Jiná cesta, jak ho přelstít, prakticky neexistuje. Opakujete dokola podobné kombinace jako ve Final Fantasy XVI. Na žádné takticko-strategické šachy se nehraje.
Monstra jsou rozmanitá. Design je celkem povedený a někdy i unikátní. Typově ale spadají do známých škatulek. Ti, co sekají. Ti, co střílí. Velcí a pomalí. Se štítem. Nic překvapivého a rychle si zvyknete.
A co na to boss?
Souboje s bossy jsou nápadité. Každý je jiný, každý má jiné vzorce útoků a všichni představují solidní výzvu. Jde se na ně v rychlé kadenci, zhruba každých deset minut čeká další, mezi nimi pár pěšáků. Oddech moc nedostajete. Bossové mají hodně životů a často tak působí dojmem, že mají spíše zdržovat. Než jim zlomíte štít, nejdou pořádně zranit, což natahuje čas. Stejný pocit zpomalování platí i pro běžné nepřátele.
Dej meči křídla
Úpravy zbraní jsou výborné. Každý doplněk zvyšuje statistiky, nebo přidá efekt a projeví se i vizuálně. Zbraně pak vypadají divoce a úpravy mají reálný dopad na souboje. Malé osvěžení, které žánru sluší. Zajímavostí je jedna sdílená obtížnost. Snížíte ji nasazením předmětu z inventáře, který dramaticky vylepší statistiky a srazí příchozí zranění. Neobvyklý přístup, který by čistěji vyřešilo obyčejné nastavení v menu. Nu, dobrá, jdeme dál.
Hudba co bodá do srdce
Soundtrack patří k tomu nejlepšímu, co hra nabízí. Inspirace sérií NieR a Final Fantasy je tu jasně cítit. Orchestr vždy fungoval a funguje s tímto žánrem skvěle. Hudba umí podpořit dramatické momenty i intimnější scény. Navazuje na vynikající kvalitu, kterou znáte ze starších japonských produkcí. A ano, jak správně tušíte, souboje s bossy se díky tomu stávají skutečně epickými.
Fantastický vizuál versus prkená realita
Úroveň grafiky je excelentní. Tedy, když do sebe vše zapadne. Vidět, jak obří monstra, dávají údery epických rozměrů, je spektákulární zážitek. Prostě se to musí vidět. Bojové sekvence a jejich cutscény jsou pečlivě naskriptované a jedná se skutečně o to nejlepší, co hra nabízí.
Mimo velké bitvy se ale otevírají světy, které vypadají podobně. Lesy, hrady, louky, jezera, zámky. Občas se objeví futuristická výjimka, jenže krátce.
Při běžném pobíhání se přidá prkenný pocit z ovládání. Postava buď běží, nebo jde. Nic mezi. Skákací pasáže jsou nepřesné a snadno minete plošinu. To je ta chvíle, kdy si akční hack and slash hraje na plošinovku, aby hráči dal i nějaký ten odpočinek. Umřete a opakujete. Nedotaženost mechanik je znát a chybí ono jemné finální ladění.
Zdroj: IGDB
A jak to šlape
Hráno na PS5. Performance mód je v praxi jediná volba. Vypadá o generaci hůř, ale dá se hrát. Quality mód ve 30 fps působí hezky, jenže zpomalení a input lag v soubojích zabíjí zážitek. Klasická Sofiina volba. Buď hezké, nebo hratelné. Obojí naráz ne.
Po dokončení příběhu, který dopadne přesně tak, jak byste asi předpokládali, nemáte chuť se vrátit. Vedlejší úkoly jsou nudné a opakují se. Dialogy přeskakujete, protože jsou nezajímavé a nemají na nic dopad. Škoda.
Je to Final Fail? Vlastně ne. Lost Soul Aside není špatná hra. Umí pobavit svižným sekáním, ohromit audiovizuálem a potěšit pár chytrými nápady. Zároveň je ale v mnoha ohledech průměrná, místy místy podprůměrná a občas působí amatérsky. Líbivý kabát může zmást, protože pod ním je spousta nedotažeností. V době, kdy je na kvalitní hack and slash sucho, to může být nouzová volba pro žánrové fanoušky. Náročnější hráče však čeká spíš zklamání s pěkným obalem. Lost Soul Aside vypadá skvěle, ale pod leskem je spousta hrbolů. Potenciál nechybí, realizace kulhá na obě nohy.
