Petr Čáslava patří mezi nejvýraznější osobnosti české deskoherní scény. Znalci si ho pamatují jako zakladatele a dlouholetého šéfredaktora legendárního kanálu Deskofobie, který více než dekádu formoval pohled českých hráčů na deskové hry a stal se synonymem pro poctivý obsah, osobní přístup a nakažlivé nadšení.
Dnes je Petr na volné noze, přičemž se věnuje vývoji a objevování nových her, které pak spatřují světlo světa pod záštitou různých českých vydavatelství. Má za sebou úspěšný autorský debut Kutná Hora: Město stříbra.
Loni se opět pohyboval na veletrhu SPIEL Essen 2025 v centru dění, a tak jsme využili příležitosti zeptat se ho nejen na dojmy z tohoto svátku deskovek, ale i na jeho cestu od Deskofobie k vlastní tvorbě a na pohled na současnou herní scénu.
Petře, zdravíme a děkujeme, že jsi přijal pozvání k rozhovoru.
Zdroj: Petr Čáslava
Začátky a cesta k deskovkám
- Pamatuješ si ještě, kdy ses poprvé dostal k deskovým hrám a co to tehdy bylo?
Uf... to už je fakt dávná historie. Asi někdy těsně po revoluci, hrávali jsme Dračí doupě a pak hodně hry od Altaru jako Talisman či Battletech. V devadesátém pátém přišel Catan a pak už mi to krapet splývá.
- V době, kdy jsi zakládal Deskofobii, tu nebyla tak silná herní komunita jako dnes. Co tě tehdy motivovalo spustit projekt, který se stal legendou?
Buďme konkrétní, v té době tady nebyl žádný YouTube kanál, který by se pravidelně a systematicky věnoval deskovým hrám. V zahraničí už toho bylo dávno plno, ale u nás nic a mně to přišlo škoda.
- Byl jsi už tehdy přesvědčený, že deskovky mají potenciál oslovit široké publikum, nebo šlo spíš o osobní vášeň, která přerostla v něco většího?
Ze začátku to bylo opravdu to nadšení a nic jiného. Myslím, že je to na těch videích dobře vidět. Dokonce jsme ani moc nepočítali, že se tomu budeme nějak vážněji věnovat. Ale ohromilo nás, jak vřele nás přijali hráči, to nás přinutilo pokračovat a přemýšlet nad tím, jak to můžeme vylepšit.
Zdroj: Petr Čáslava
Éra Deskofobie
- Doufáme, že pro tebe není téma Deskofobie citlivé. Pro nás se stala synonymem pro kvalitní obsah o hrách v Česku. Kdy sis poprvé uvědomil, že z hobby projektu se stává něco velkého?
Hele upřímně... citlivé to stále je. Ten potenciál jsem začal cítit, když nás lidé podrželi i finančně a začalo se nám vracet, co jsme do toho sami dávali. Také první Deskofobie LIVE, tedy setkání s fanoušky, to pro mě bylo nezapomenutelné.
- Jaké období nebo video považuješ za zlomové v historii Deskofobie?
Myslím, že tam byla spousta milníků, které nás formovaly. Deskofobii LIVE jsem už zmiňoval. Udělali jsme celkem tři ročníky a na tom posledním bylo několik set lidí. Jako první jsme zkombinovali čistě herní program s přednáškami o tvorbě her, deskoherní teorii a tak dále. Toho se doteď některé festivaly drží, ale my byli první.
Určitě bych rád vzpomenul Pandemicon, který jsme uspořádali za covidu a pak ho ještě chvíli po tom drželi. To byl obrovský projekt, celodenní stream s hosty, hraním, malováním... bylo za tím šíleně práce, ale byl jsem pyšný, že jsme mohli fanouškům zavřeným doma přinést něco výjimečného.
- Měl jsi někdy pocit, že jste s Deskofobií nastavili laťku až moc vysoko, že už se těžko dalo překonávat sám sebe?
To zase na druhou stranu ne, myslím, že zlepšovat bylo pořád co. Navíc, jak to člověk dělá roky, tak má tendence upadat do určitého stereotypu a na videích je to vidět. Takže je potřeba se pořád hecovat.
- Když se ohlédneš zpět, co ti tenhle projekt dal a co ti naopak vzal?
Dal mi spoustu nových přátel a otevřel mi spoustu dveří. Určitě je to nedílnou součástí mého života. Ale musím přiznat, že značnou část období, kdy jsem pracoval na Deskofobii – jsem nebyl vnitřně šťastný.
- Jak dnes s odstupem vnímáš konec Deskofobie, spíš s nostalgií, nebo s pocitem uzavřené kapitoly?
Na toto se mě lidé často ptají, a když popravdě odpovím, že Deskofobie je pro mě uzavřená, tak jsou smutní. A mě hrozně mrzí, že je takto zklamávám, ale je to tak.
Essen – svátek deskovek
- Kolikátý ročník Essenu to pro tebe letos vlastně byl?
Tak to vůbec netuším. Dvanáctý? Patnáctý? Fakt nevím.
- Byl letošní Essen pro tebe spíš pracovní maraton, nebo sis našel čas i na hraní a objevování novinek?
Já už to mám čistě pracovní, je to smutné, ale je to tak.
- Dokázal bys nám, běžným smrtelníkům, přiblížit, jak vlastně Essen ze zákulisí vypadá, co všechno se děje mimo stánky?
Essen je pro spoustu firem vyvrcholení jejich celoroční práce, takže to vlastně začíná už někdy v lednu, kdy se firmy ujišťují, že projekt je na dobré cestě, pak se finalizují data, tiskne se, dávají se dohromady marketingové podklady. Samotná výstava začíná o několik dní dříve, kdy se v hrozné zimě (haly jsou otevřené) staví stánky. Ještě než se výstava otevře pro veřejnost, tak je otevřená pro novináře, kteří mají vlastní halu. Po zavíračce zase spousta stánků hostí nějakou párty, chlebíčky, alkohol... Essen je hrozná zátěž, jedu vždy od 7 od rána do půlnoci, někdy i déle.
- Je něco, co tě letos na veletrhu opravdu nadchlo nebo překvapilo?
Zaujalo mě, že začínají dominovat malé karetní hry typu Flip7 a velké euro hry jsou spíš na ústupu. To je trend, který mě moc netěší, protože já mám raději to druhé.
- A kdyby se někdo chystal na svůj první Essen příští rok, co bys mu doporučil přibalit s sebou, aby přežil ve zdraví a s úsměvem?
Hlavně si včas zajistit vhodné ubytování, to je strategické. Moc nedoufat, že si hráč na veletrhu něco zahraje, na to tam ve skutečnosti není moc prostoru. Z tohoto pohledu jsou mnohem lepší třeba americké akce. Nepodceňoval bych také přípravu, je dobré na SPIEL Essen vyrazit s jasnou představou, jaké hry chce člověk okouknout.
Zdroj: Petr Čáslava
Kutná Hora a cesta autora
- Kutná Hora slavila velký úspěch, čekal jsi tak silnou odezvu od hráčů i kritiků?
Já jsem měl vnitřně nastavené, že bych chtěl, aby hra měla na BGG hodnocení třeba kolem 7,4 a nějak rozumně se prodávala. Nakonec to ale dopadlo mnohem mnohem lépe. Vyhráli jsme hru roku na Zatrolených hrách, ve Francii velmi prestižní As ´dOr... Měli jsme i nominace v BGG Golden Geek Awards. To je prostě splněný sen.
- Jak se zrodila spolupráce s Ondřejem Bystroněm a Pavlem Jaroschem?
Velmi jednoduše: Ondra s Pavlem mě kontaktovali, zda bych nevypracoval na jejich prototyp posudek. To jsem udělal, a protože mě jejich hra zaujala, dal jsem jim i pár nápadů, jak ji posunout dále. Toto jsme párkrát opakovali až do okamžiku, kdy jsem tak nějak přirozeně vplul do jejich tvůrčího procesu a stal se nedílnou součástí týmu. Tam někde jsme se domluvili, že pojedeme jako tři autoři.
- Co tě na tvorbě vlastních her nejvíc baví? Vymýšlení mechanik, testování, nebo moment, kdy hotová hra poprvé vyjde mezi lidi?
Mě baví ten začátek. Je potřeba pochopit, že já často trpím nespavostí, takže kolem třetí v noci nemám moc co dělat – a tak si vymýšlím deskovky. Ten kreativní proces je hodně zábavný, pak je to už hodně o disciplíně a tvrdé dřině. Několik let iterovat prototyp a hrát jednu hru pořád dokola... to už taková zábava není, věřte mi. Vydání je pak super, když to klapne a lidem se hra líbí, tak to dělá radost.
- Po tak silném debutu, necítil jsi tlak, aby další hra byla ještě lepší?
Jo, to cítil a taky si myslím, že jsme lepší hru i udělali. Ale na tu si ještě budete muset počkat. Dirt & Dust byl takový vedlejšák. Ten VELKÝ projekt je teprve na cestě.
- Dirt & Dust zní jako úplně jiný typ projektu. Jak tě napadlo pustit se zrovna do tématu rally závodů?
Já vždy chtěl udělat závodní hru, která by s tématem pracovala jinak, než je obvyklé, ale neměl jsem motivaci se k tomu přinutit. Ta přišla až přímo od vydavatelství Albi.
Zdroj: Petr Čáslava
Pohled na českou scénu
- Česká deskoherní scéna za posledních deset let neuvěřitelně vyrostla. Co podle tebe stálo za tímto boomem?
Myslím, že to roste všude. Třeba v Holandsku to zažívají ještě pětkrát intenzivněji než my. Hodně států dohání to, co jinde už dlouho bylo standardem.
- Jak dnes vnímáš roli českých vydavatelů na mezinárodním poli, máme už opravdu světové renomé?
To rozhodně máme. Zejména Czech Games Edition je v zahraničí pojem, ale i ostatní jako Delicious Games, Pink Troubadour, Albi... prostě české hry a čeští autoři jsou ve světě vidět.
- Vidíš mezi současnými recenzenty a tvůrci někoho, kdo ti svým přístupem nebo vášní připomíná starou Deskofobii?
Přiznám se, že nikoho nesleduji, takže nejsem schopen odpovědět. Ale věřím, že takových tam bude více. Deskofobie neměla něco zas tak unikátního.
- Co bys poradil začínajícím autorům, kteří chtějí prorazit, ať už v Česku, nebo v zahraničí?
Být designérem her je náročné, já vlastně nevím, zda bych to někomu vůbec doporučil. Mue he he... ne, vážně. Nebát se toho, dělat to tak, aby to přinášelo radost, a taky se nebát projekt opustit, když nebude slibný.
Zdroj: Petr Čáslava
Osobněji a s nadhledem
- Petře, a teď ta nejzásadnější otázka. Co tě vedlo ke změně vizáže a jaký je to pocit, když člověk po tak dlouhé době shodí svůj typický knírek?
Mě ten knírek hrozně štval. Vydržel jsem to rok a jsem rád, že jsem ho shodil. Pořád mě svědil a lezla mi do něj polívka. Vlastně jsem ho měl jen proto, že to rozčilovalo moji přítelkyni, ale po roce už ani to nefungovalo, takže nemělo smysl na něm trvat.
- Jaká hra tě naposledy opravdu dostala tak, že sis řekl: „tohle bych chtěl vymyslet já“?
Já teď hry vlastně ani moc nehraji. Tedy, hodně hraji prototypy her, ať už svoje, nebo svých kolegů, ale jinak je to spíš výlet někam do minulosti, třeba ke hrám od Splotter Spellen.
- Máš po těch letech hraní ještě chuť sednout si ke stolu jako obyčejný hráč, nebo už hlava automaticky rozebírá mechaniky?
Právě že už se mi moc nedaří se od toho odprostit, ale rád si dám nějaké rpgčko nebo historickou žetonkovou simulaci.
- A nakonec, kdyby sis mohl zahrát s libovolnou osobností, živou či historickou, kdo by to byl a jakou hru bys vytáhl na stůl?
Chtěl bych si se svým otcem zahrát Kutnou Horu: Město stříbra. Ale to se mi už nepodaří.
Rozhovor sestavily Aneta Řezníková a Tereza Seidlová.
