Učitel přírodopisu ze základní školy se s pořádnou amnézií probouzí jako poslední přeživší na vesmírné lodi kdesi v nekonečném kosmu. Postupně se rozpomíná na vlastní osobnost i poslání mise, která má zachránit Zemi. Ryland Grace však není žádný spasitel ani hrdina a prozkoumávání cizích planetárních soustav se zdá být nad jeho síly. Tedy až do okamžiku, kdy se k němu připojí nečekaný pětinohý společník se stejným posláním.
Vesmírný survival?
Spasitel je adaptací stejnojmenné knihy (v originále Project Hail Mary) spisovatele Andyho Weira. Ten se do povědomí čtenářů sci-fi románů dostal díky svému Marťanovi, který pak poměrně brzy od oficiálního vydání dostal filmovou adaptaci režírovanou Ridley Scottem. Při psaní příběhu o muži uvězněném na Marsu si dal Weir záležet na pocitu realismu. Podnikl důkladnou vědecko-literární přípravu a studoval vlastnosti Marsu, botaniku a astrodynamiku. Výsledný příběh tak do značné míry čerpá ze žánru survival, díky čemuž se z něj stala napínavá a mnohdy až nervy drásající záležitost.
Protagonista Marťana musí přicházet s komplexními a kreativními řešeními na podstatné problémy ohrožující jeho život. Spasitel však svého hrdinu do podobných situací spíše nestaví. Grace nemusí složitě přemýšlet nad spotřebou jídla či paliva a většinu problémů vyřeší relativně jednoduše. Místo toho se film soustředí především na psychologii a dynamiku Grace a Rockyho – kamenného pavouka připomínajícího mimozemšťana, jenž se k zoufalému badateli připojí na vesmírné výpravě. V tom snímek připomíná jiné vědecko-fantastické filmy o záchraně světa pomocí výprav do kosmu s mizivými šancemi na úspěch, jako jsou např. Ad Astra, Sunshine či Interstellar.
Zdroj: Amazon MGM Studios
2001: Ad Project Intershine
Pokud jste viděli zmíněné filmy, možná z nich budete ve Spasiteli poznávat některé prvky. Kubrickovou Odyseou se nechává inspirovat v záhadnosti vesmíru a scéně „se světélky“. Z hororového Sunshine si půjčuje podobnou ústřední zápletku (vyhasínající Slunce), z Ad Astra pak osamělého hlavního hrdinu hledajícího emoční pouto. Snad nejčastěji ale bývá Spasitel porovnáván s Nolanovým Interstellarem, a to často naprosto scestně.
Spasitel přitom sdílí nejvíce podobností s Kosmonautem z Čech – osamělý zlomený muž ve vesmíru nedobrovolně podstoupí terapeutické sezení iniciované pavoukovitým stvořením. Většina lidí však při kvalitativním srovnání přesto sáhne po mainstreamovějším Interstellaru. Ten ale už ze své podstaty funguje naprosto odlišně. Ačkoliv stejně jako Spasitel obsahuje audiovizuálně spektakulární scény a pojednává o záchraně lidstva, Nolanův snímek staví na zápletce, kterou dopředu posouvají dialogy a vztahy mezi postavami. Oproti tomu dění ve Spasiteli se jistou dobu téměř neposouvá. Film místo toho značnou část stopáže pečlivě a přirozeně buduje dynamiku ústředního dua postav a dění začne výrazněji dramatizovat až v poslední třetině.
Trpělivost růže přináší
Vesmírná cesta Grace a Rockyho navíc není nikterak příběhově složitá. Může se proto zdát, že pomalejší první dvě třetiny filmu mohly být kratší. Obsahují málo dramatických okamžiků a až do sekvence se zelenou planetou se zápletka moc nehne z místa. Díky tomu ale dostane náležitý prostor pouto hlavních hrdinů, jejichž vzájemné poznávání se není uspěchané a které doprovází svěže přirozený humor. Tempo poté zpomalují i flashbacky odhalující události před Graceovým odletem. Ty jsou ovšem relativně krátké, tematicky vhodně umístěné a přehledně odlišené poměrem stran 2,39:1 (scény odehrávající se v současnosti jsou v 1,85:1).
Následná gradace děje tak funguje naplno. Snímek se silně opře do vizuální epiky a zapojí velmi expresivní soundtrack, který příležitostně obsahuje i jaksi spirituální sborový zpěv. Následně dojde dokonce na okázalejší opisování od již zmíněného Interstellaru. Sekvence s únikem z oběžné dráhy zelené planety svojí strukturou nápadně připomíná legendární dokovací scénu – a to včetně pokusu o ikonickou výměnu hlášek. Pozoruhodné vlastně je také to, že v obou scénách dělá protagonistům/hercům společníka (robotická) loutka. TARS i Rocky totiž nebyli vytvořeni digitálně, což na plátně umocnilo pocit jejich skutečnosti.
(Ne)závodění s časem
Co už působilo podstatně méně skutečně, byly sázky vyvolávané časovým limitem. Grace má totiž na záchranu Země jen nějakých 30 let. Jenže zatímco Cooper z Interstellaru s podobným omezením musel vědomě nakládat, Spasitel si s plynutím času a obrovskými vzdálenostmi hlavu moc neláme. Pocit naléhavosti jeho mise se tak spolu s pocitem realismu poněkud vytrácí. Nahrazuje je humor, odlehčenost a radost z objevování. V tom tkví patrně nejlepší klíč pro pochopení filmu: neočekávat nadměrně komplexní Vesmírnou odyseu, nýbrž kosmické dobrodružství.
Zdroj: Amazon MGM Studios
Spasitel koho?
Spasitel však zvládá v poslední třetině i nadhodit hlubší myšlenky a vyvolat silnější emoce než jen čirý úžas. Předkládá myšlenku (ne)připravenosti na smrt a zvažuje váhu obecnější sounáležitosti (s lidstvem) v porovnání s mnohem osobnějším poutem (s Rockym). A opět se podobně jako v Interstellaru záchrana lidstva stává spíše sekundárním cílem. Škoda jen, že film končí poněkud očekávatelným happy endem. Kapánek dospělejší přístup by látce určitě tolik neuškodil.
Jsem to ještě doslova já?
Milovníci sci-fi žánru a čtenáři předlohy tak budou s největší pravděpodobností spokojeni. Největší zklamání proto zažijí fandové představitele hlavní role Ryana Goslinga. Ten se stal před pár lety velmi populárním v kruzích zkroušených jedinců z generace Z (především mezi deprivovanými mladými muži). Některé jeho role byly nazývány jako „literally me“ a Gosling v nich naplno využíval své subtilní herectví a minimalistickou mimiku. Často to byly role temné a depresivní, spojené s tragickou romancí (filmy Drive, La La Land či Blade Runner 2049). Údajně ale tyto role Goslingovi psychicky nesvědčily, a tak se od nich začal odklánět a přešel na bezpečnější projekty kombinující akci a komedii. A to zkrátka trochu zamrzí. I v Rylandu Graceovi totiž lze zahlédnout záblesky Goslingova starého já, jenže scénář mu zabraňuje se do dané postavy plně ponořit.
Spasitel není vesmírnou filozofující odyseou, hororem ani velkolepým dramatem. Je poměrně všedním, avšak velmi funkčním dobrodružstvím o dvou osamělých jedincích, kteří musí spasit své světy. I přes vysokou míru humoru zvládá film přijít s epickými a dojemnými scénami, jimž předcházely desítky minut pečlivého budování. Jenže zůstává otázkou, zda to nebylo na úkor konzistentní dramatičnosti, vyrovnaného tempa a pohlcujícího realismu.
