Nezávislé vývojářské studio Sloclap přišlo s peckou jménem Sifu inspirovanou čínskou kulturou a rozhodně vědělo, že s tím nešlápne vedle. Hned jak tedy přišla možnost, že by ke hře mohla vzniknout recenze, nemohl jsem si nechat ujít příležitost a musel jsem se o ni hrdě přihlásit. Rozhodně jsem neudělal chybu.
Pamatujete si totiž, jak jste poprvé uslyšeli znělku Mortal Kombat z prvního filmu a měli jste taky tendence běhat po místnosti a představovat si, že jste mistři bojového umění? I když jste pravděpodobně vypadali jako velice špatně udělaný gif, Sifu ve vás probouzí přesně ty pocity, že i vy můžete být mistrem kung-fu.
Sifu je cesta za pomstou, skoro jako v Kill Bill
Synopse je úplně jednoduchá. Před zrakem hlavní postavy byl zavražděn její otec svým bývalým žákem a překvapivě i ona hned umírá. Mimochodem právě v intru hrajete za vašeho úhlavního nepřítele a váš herní otec je první miniboss. Není sice jako ostatní bossové, jak se dočtete níže v recenzi, nicméně souboj se odehrává v dešti, což ihned zvyšuje dramatičnost celé scény. Po smrti otce jste popraveni i vy jako hlavní postava. Máte však u sebe jeden velice vzácný talisman, který vás poté vzkřísí, akorát s jednou menší nevýhodou. Zestárnete přitom, a dostáváte se tak pomalu k vašemu startovnímu věku, což je 20 let. No a co dělat takhle bez rodiny? Přece polovinu života trénovat bojová umění, následně si udělat pořádnou myšlenkovou mapu a vyznačit si všechny, kteří se podíleli na onom masakru.
Co mě také velice překvapilo ihned na začátku hry, byla volba pohlaví. Vývojářskému studiu se tuto informaci podařilo ututlat až do samotného vydání. Je sice jedno, jaké pohlaví si vyberete, stejně vám ten krk na začátku podříznou. Na hratelnosti to také nic nemění. V úvodní titulkové scéně se navíc seznámíte i s nepřátelskými bossy a zjistíte jejich slabiny, což vám, pokud si je zapamatujete, může zachránit zadek.
Hra je navíc dělaná tak precizně, že máte pocit, jako byste hráli film, který vás neskutečně baví, i když máte jasnou představu, jak dopadne. Myslím, že to je ten důvod, proč je Sifu tak zvláštním počinem. Příběh totiž velice dobře plyne, vy se posouváte kupředu za pomstou každou jedinou minutou vašeho hraní, a na rozdíl od jiných her zde ta minuta jde skutečně cítit.
Neuvěřitelně plynulý bojový systém
Ong Bak, Shaolin, Souboj Cti, Ip Man a většina filmů s Jackie Chanem. Přesně tam si dovedu představit, že tvůrci čerpali z bojových scén. Hlavní postava (která se vážně nejmenuje Sifu) je trénovaný bojovník snad všech bojových stylů. Ukazuje to každý souboj, kdy vběhne mezi dvacet nepřátel či v souboji jeden na jednoho. Boj je totiž hlavní lákadlo hry a je naprosto precizní, včetně klasiky slabého a silnějšího útoku.
Styl, jakým se náš hrdina prezentuje, se nazývá Bak Mei, což je kombinace spousty zvířecích druhů kung-fu, a je jedním z nejstarších šaolinských umění všech dob. Pokud byste chtěli nějakou filmografii, jsou o něm filmy jako Executioners from Shaolin (1977), Abbot of Shaolin (1979) nebo Clan of the White Lotus (1980). Mimochodem Bak Mei vyučuje i ten starý čínský mistr ve filmu Kill Bill 2.
Oproti spoustě jiných her Sifu využívá i okolní předměty. Hodit nepřítelem o zeď? Drapnout lahev a rozbít ji o soupeře? Hodit ho z balkonu? Vzít prkno nebo nůž a své soupeře umlátit či pořezat? Žádný problém. Ze začátku se souboje mohou sice zdát trošku monotónní, ale postupem hry nabíráte zkušenosti a za ty si můžete poté koupit nové chvaty, údery či um v používání předmětů.
Vylepšování se dá dělat doma i venku
Zajímavý je také nákup schopností, hra totiž nemá limitace. I ten nejdražší perk si tak můžete koupit jako první. Musíte ale přemýšlet, jak se vám hodí – jako mladík si můžete dovolit prakticky všechno, se stárnoucí postavou tyto možnosti pomalu mizí. Takže na začátku se vyplatí investovat do boje se zbraněmi, rychlosti útoků, případně volit klouzavý kop, před sedmdesátkou se vám vyplatí hodně obrana na zemi nebo co nejlepší kop.
Vylepšovat se můžete jak doma v základně, tak i v jednotlivých lokacích, kterými během hraní procházíte. V lokacích vám k tomu slouží nefritoví draci, kteří jsou naštěstí jasně viditelní. Můžete si tak pomocí nasbíraných zkušeností koupit novou schopnost nebo resetovat smrti, všechno, co se vám může hodit.
Doma na základně se vám vylepšování asi vyplatí více. Navíc vaše základna slouží k daleko více věcem, než by se mohlo zdát. Kromě toho, že si tam můžete vyměnit oblek (je jich jenom pár, ale je to příjemný bonus), je tam především cvičný panák. Sifu může mít složitější komba, anebo se vám může zdát některý manévr příliš složitý. Na panákovi si jej můžete krásně nacvičit.Kromě toho je na základně ještě k nalezení nástěnka s vašimi nepřáteli. Dle vybraných lokací atd. do ní sbíráte různé stopy, klíče, taháky a další. To vše z jednoho prostého důvodu, zjistit, proč se bývalý žák vašeho otce jej rozhodl zabít. No a poslední důležitou věcí, kterou v základně můžete najít, je sakura (japonská třešeň), u níž si odemykáte další schopnosti.
Ve hře jsou také speciální/soustředěné útoky, které vám mohou více než jednou zachránit zadek. Jsou ale složitější na používání, musíte je nejdříve nabít (klasicky prostě mlátíte všude kolem sebe hlava nehlava a občas něco bloknete), dále spustit „soustředění“ a okamžitě ho využít. Je víceméně jedno, jaký je, ale vždycky vám velice pomůže a rozhodí nepřítele. Osobně vám doporučím dloubnout soupeře do očí a pak jej mlátit co to půjde, než se vzpamatuje. Jednoduché a zabírá to. Jedná se sice o takovou klasiku s nejsilnějšími útoky, nicméně funguje a do Sifu to navíc skvěle zapadá.
PARRY má konečně význam
Víte jak se vám ve většině her skutečně nevyplácí bránit, ale především uskakovat? V případě Sifu to zase tolik neplatí. Jste mistr bojových umění. Po obraně vždycky musí přijít okamžitě odveta a to se tvůrcům podařilo vychytat naprosto na výbornou. Měl jsem sice ze začátku takovou zvláštní deformaci, že jsem stále uhýbal, ale čím dříve se naučíte načasovat vykrytí, tím lépe pro vás.
Uskakování má hra samozřejmě také, ale je pouze pár druhů nepřátel, kvůli kterým je to potřeba. Rovnou vám asi řeknu, že ti, proti kterým se to hodí nejvíce, jsou bossové. Těch je ve hře sice pouze pět (opět Kill Bill), nicméně každý z nich představuje určitou výzvu. Ne každý vám totiž úplně sedne. První dva se mi překvapivě povedli na první pokus, ale se třetím jsem se mordoval neuvěřitelně dlouho a párkrát jsem u něj také „umřel“.
V tomto případě se to ale odvíjí od jejich stylu boje, případně živlu (jak praví čínská tradice). Jeden tak reprezentuje dřevo, další oheň, vodu, kov a zemi. To nás přivádí i k jejich soubojům. Ty jsou vždycky dvoufázové, nejdřív ho prostě seřežete, jak to jde. On poté aktivuje vyšší stupeň. Já měl problém především s tím třetím Jedná se o umělkyni Kuroki, která bojuje pomocí čínské zbraně jménem Sansetsukon, jen s noži na konci. V druhé části boje se ale najednou dostáváte do jejího vodního světa, kde je vládkyní, a tam už se člověk skutečně potí. Každý boss má ale jinačí unikátní styl, používá jinou zbraň a souboj se samozřejmě komplikuje v druhé části duelu.
To nás přivádí k té podstatné části, znovuzrození – jak jsem zmínil na začátku, každou smrtí stárnete. Dá se říct, že za celou hru můžete umřít desetkrát, ačkoliv při zabíjení silnějších nepřátel zase „mládnete.“ Platí zde však pravidlo, že jakmile umřete po 70 letech věku, umřete definitivně, je to pro vás konec hry a je na čase začít celou lokaci od znovu.Věk hraje také roli – čím jste starší, tím méně vydržíte, ale zase dokážete daleko více rozdat. Navíc staří lidé přece nezvládají provádět taková šílená komba jako mladí, takže stáří musíte uzpůsobovat i to, jak hrajete. Zvláštností jsou také svatyně. U těch si můžete kupovat další schopnosti a s pokročilejším věkem v nich získat i jiné pasivní dovednosti.
Lokace jsou parádní
Klub, muzeum nebo odpadkáč. Každá lokace, kde žijí nepřátelští bossové, je jiná a jedinečná. Tvůrcům se skvěle povedlo zdůraznit nejen zvláštnosti lokací, ale zároveň se tak opřeli i o prostředí přirozené pro nepřátelské šéfy. Do všech z nich se dá po celou dobu hry vracet, nejen kvůli tomu, abyste si užili své oblíbené boss fighty znovu, ale především kvůli sběru různých předmětů, které vám pomohou vyplnit mapu v základně. Postupně se tak dají pospojovat další nápovědy ohledně smrti rodičů.
Ostatně po splnění lokace se opět dá trošku omládnout, a pokud nejedete vyloženě na speedrun a chcete si vybraná místa více užít, vždycky objevíte něco trošku nového. Navíc po dokončení lokace nevyresetujete věk, ale počet úmrtí ano, a to se do další části nepřenese. Tato mechanika je tak sama o sobě velice zvláštní, nicméně musím uznat, že v takovéto bojovce je více než funkční. Sice vám chvilku trvá přijít na to samo o sobě, případně pokud jdete na nejlehčí obtížnost, ani si toho nevšimnete, ale mít takovou tu vnitřní jistotu, že i když se všechno pokazí, budete si to moct odehrát znova, je především uklidňující.
Hra vypadá jako kvalitní animovaný film
Což nás přivádí k tomu, jak hra skvěle vypadá. Je to jako hrát animovaný film, a vzhledem k celkové plynulosti to jenom dodává na chuti v hraní pokračovat. Vizuální stránka společně se soubojovým systém nádherně drží ruku v ruce. Především lokace uměleckého muzea je naprosto fantastická, a i někdo, kdo skutečně nemá rád moderní umění, se může pokochat mistrovskými díly, která tam jsou k nalezení.
Hra je navíc tak kvalitně zpracovaná, že i vaši nepřátelé mají nějaký ten život. Vběhnete vymlátit celý lokál, ale někteří si prostě jenom užívají hudbu nebo popíjí na baru. V muzeu jsou sekuriťáci, v bojovém klubu se zase pilně cvičí bojová umění. Žijí si tak po svém, dokud na ně nevběhnete a neuštědříte jim lekci, protože jsou na špatné straně barikády. Stejně tak každý z vašich nepřátel má jiný bojový styl. Velkým nabušencům se neubráníte a musíte uhýbat, holky jsou zase rychlejší než ostatní. Nicméně zde platí, že jakmile se naučíte, co kdo dělá, nemáte se čeho bát.
Takovým trochu strašákem v kleci je kamera. Ta je místy trošku neposlušná a nechce se jí zaměřit tam, kam by měla. Nejhorší je to v rozích, kde se vám může i nelibě seknout či vás přepnout taktně za zeď. Na druhou stranu, tvůrci na tom stále pracují a brzy by i tento problém měl být vyřešený. To nás přivádí k takovému doporučení, NIKDY se nenechte zatlačit do rohu, nehledě na to, kolik na vás jde nepřátel.
Poslední věcí, kterou musím zmínit, je hudba, která je sice parádní, ale v důsledku neustálého mlácení nepřátel trošku ztrácí na účinku. Jsou to však i lokace, jako je hudební klub, a tam vás to nutí si užívat jednu velkou párty, a ještě se snažit nepřátele mlátit v rytmu hudby. Ostatně hudba se skládá z tradičních čínských nástrojů i těch moderních, elektronických. Velice zvláštní mix, který ale nefunguje tak, jak by se mohlo zdát. Je dobrý? Ano. Elektronická podložka však rozhodně nepatří do všech částí hry.
Sifu je naprostou peckou. Z nenápadného projektu se vyklubala jedna z nejlepších mlátiček, které jsem mohl za poslední dobu hrát. Má zajímavý příběh, kvalitní soubojový systém i perfektně zvládnuté vylepšování postavy. Bohužel ještě není vše vychytané a to hru lehce sráží dolů, včetně hudby, která má pak sklon úplně mizet z hráčovy pozornosti.
