Recenze píšu už nějaký ten pátek. Na svém kontě jich mám za tu dobu takřka dvě stě, což pro někoho může být úctyhodné číslo, ale pro mě je to momentálně úplné nic, protože vůbec poprvé absolutně netuším, jak se s recenzí popasovat. Afterglitch, nová česká experimentální sci-fi hra, je skutečně úctyhodný vyzyvatel pro jakkoli zkušeného recenzenta. Abych vám pravdu řekla, nemám ani to nejmenší ponětí, jestli se mnou pochopené poselství titulu bude shodovat s prvoplány vývojáře, ale Afterglitch si přesně na této volnosti zakládá. Nemá tedy úplně smysl pouštět se do recenze jako takové, protože Vladimír Kudělka ani tak nevytvořil videohru, nýbrž psychedelickou jízdu někde mezi realitou a naprostým šílenstvím.
Co bylo dřív, vejce, nebo slepice?
Kdekdo jako malý capart snil o tom, že až vyroste, bude z něj člen vesmírného programu, slavný astronaut, lamač dívčích srdcí a švihák od pohledu… vypravit se na oběžnou dráhu, sledovat titěrné lidské osudy z miliard kilometrů vzdálené stanice, zkoumat hvězdný prach, poprvé stanout na neznámé planetě či dokázat existenci mimozemšťanů. Na to vše rovnou můžete zapomenout, protože Afterglitch vás vhodí do víru meziplanetárního prostoru… mimo časoprostor… nebo možná přímo na různé planety, kdo ví… abyste mezi několika abstraktními světy nalezli mimozemskou civilizaci či snad ještě mnohem víc. Afterglitch vybočuje z řady klasických videoher snad úplně ve všem, což je na jednu stranu chvályhodné, ale na tu druhou… jak na to mám sakra napsat recenzi? Afterglitch je jako intenzivní drogový trip – nevíte, co se děje, jak se to děje, s kým se to děje, ale zatraceně si to užíváte… to mimochodem nemám z vlastní zkušenosti, jen aby bylo jasno… říká se to.
Abstraktní a volně vyložitelný příběh je hlavním tahounem titulu, protože kromě něj toho Afterglitch nenabízí zrovna mnoho. Vaší jedinou starostí bude kráčet stále vpřed – ne vždy je „vpřed“ definováno jako přímo před vámi – a hledat v podivných, mysli přecházejících a občas i mírný bolehlav způsobujících dimenzích důkazy o známkách života. Asi to vyprávím až moc složitě, abych vypadala sečtěle – což se mi snad daří –, ale Afterglitch bych jednoduše popsala jako simulátor chůze. Ono toho kromě té chůze nic dalšího vlastně udělat nemůžete. Jedinou ovlivnitelnou funkcí je volba, jakým směrem se váš kosmonaut vydá. Ani nemyslete na nějaké skákání, údery nebo nedej bože sprint. Afterglitch je taková nikam nespěchající spirituální cesta absurdnem do vašeho vlastního nitra – alespoň tak jsem pointu pojala já –, ve které se snažíte poznat sebe sama a najít svůj smysl bytí. Já vím, je tu až příliš mnoho existenciálních otázek, ale Afterglitch je ve vás chtě nechtě vyvolá, aniž byste si to pořádně uvědomili.
Všechen čas světa
Přestože náplň hry není z hlediska ovládání o ničem jiném než o pozvolné chůzi, nebudete to mít tak jednoduché. Jak můžete vypozorovat z přiložených ukázek, prostředí hry se spíše než stereotypně zobrazovaný vesmír přiklání k vizuálnímu zpracování různých optických klamů a iluzí pohrávajících si s vaší představivostí i prostorovým vnímáním. Nejednou se ocitnete mezi zrcadlovými světy s nekonečnem odrazů, mezi tmavým prostorem bez pevné půdy pod nohama nebo vás uchvátí rozlehlá vodní plocha s kvadrilionem dalších dimenzí v dimenzi. Chci tím říct, že někdy budete mít možná problém se v tom zmatku orientovat a nějakou chvíli vám potrvá, než si uvědomíte celou dobu do očí tolik bijící způsob, jakým skrze jednotlivých deset úrovní procestovat. Možná titul vzteky dokonce vypnete, když se budete stále dokola vracet na to samé místo. Nikdo vám totiž nedá jakékoliv pokyny ani vás nenasměruje na správnou cestu. To vše je pouze a jen ve vašich rukou. Není však kam spěchat, máte totiž všechen čas světa.
Autor titulu se při tvorbě inspiroval utopickými science fiction ilustracemi a pojetím hyperprostoru v moderním umění druhé poloviny minulého století. Smíchejte tyto různé vlivy s obrovskou představivostí Vladimíra Kudělky a ve výsledku dostanete Afterglitch, jak jednoduchá rovnice. Jde o to, nasměrovat kosmonauta tím správným směrem, srovnat obrazy prostoru do úhledné cesty či dojít ke stěžejnímu bodu a přitom všem se neztratit ve vlastních myšlenkách. Občas obrazovkou problikne jakýsi glitch (jak příhodné, že?), jindy se místo obrazu objeví výjevy připodobňující pohled do kaleidoskopu, kulisy při bližším kontaktu začnou mizet, scéna se celá změní a tak dále. Pokud se vám během té cca hodinové cesty bude zdát, že se neustále točíte v kruhu, máte pravdu! Někdy na vás promluví neznámá entita s ženským hlasem a pronese něco hlubokomyslného s filozofickým podtextem, aby ve vás vyvolala zpochybnění smyslu života. Mrcha jedna zákeřná!
Být, či nebýt?
Důležitou roli hraje především audio. Šumějící moře, pípání či marné pokusy o rádiové spojení budou jedny z těch povědomých zvuků, které se velmi rychle přetransformují do elektroničtějších tónů jakoby z jiného světa. Ambientní hudební doprovod se nese v přesně tom samém duchu jako celý zbytek hry a náramně podtrhuje jeho experimentální podstatu s nádechem do tajemna. Afterglitch si zkrátka šlape jinou cestičku než valná většina titulů ve vaší knihovně, a právě proto je tak náročné jej spravedlivě hodnotit. Co hra na jednu stranu nenabízí prostřednictvím gameplaye, vyvažuje svým netradičním a tuze zajímavým zpracováním bez jakýchkoliv fyzických hranic. Afterglitch se ani nepokouší dosáhnout standardně měřitelných norem, ale snaží se o něco víc, na co můžete přijít jen vy sami podle svých vlastních zkušeností a dojmů z tohoto netradičního zážitku.
Rozhodně se nejedná o kousek pro každého a většina hráčů nad ním bude spíše ohrnovat nos, ale Afterglitch si své fanoušky určitě najde. Pokud mezi nimi zrovna vy nebudete, nic se neděje, protože mi jistě dáte za pravdu, že Afterglitch není vytvořen pro mainstream. To je pro někoho z jednoho úhlu pohledu velice lákavý prvek, ale z té druhé strany hra sama sobě podkopává nohy tolik vyhraněnou cílovou skupinou. Záleží jen na vás, zda se odvážíte prozkoumat dosud neprobádané vody, nebo raději zůstanete u svých zajetých standardů. Někoho může odradit i vyšší cenovka ku obsahu hry, ale někdy není od věci si připlatit za něco jedinečného. Přece jen mi osobně Afterglitch připadá spíš jako kus interaktivního umění než jako plnohodnotná videohra.
Afterglitch si razí cestu mainstreamem a hráči nabízí dost krátký, leč jedinečný zážitek plný nekonečné imaginace, optických iluzí a hrátek s prostorem. Filozofický příběh vás postaví do situace, v níž budete váhat nad svými volbami či nad existenciálním otázkami, ale to vše bez jediné známky stresu. Ztraťte se v mnohovesmíru, prozkoumejte nespočet paralelních světů a navštivte originální dimenze absurdna. Bude to stát za to.
