Milovník her s pořádným příběhem už od prvního releasu Age of Mythology, ke kterému se dostal náhodou jako malý devítiletý kluk. Nyní je to spíš herní konzerva, která má dilema u každé nové hry, jestli ji vůbec má spustit. Jinak se jedná o vášnivého čtenáře knih a komiksů, hráče Dračího doupěte, duševního sběratele herních figurek a milovníka grilování.
Když jsem spatřil název Fairy Biography 3 : Obsession, myslel jsem, že mě čeká epický návrat do hloubky fantasy. Namísto toho jsem byl konfrontován s něčím, co připomíná letmé kouzlo na vážně strávenou chvilku.
Představte si, že umřete. Žili jste život plný hříchu, takže vás bez okolků pošlou rovnou do pekla. Jenže místo ohně a síry vás čeká permanentní Halloween, všude jsou monstra, ale vlastně je to docela pohoda.
Pamatujete si na ten pocit, když jste jako malí dostali krabici plnou LEGO kostek a pomalu z nich stavěli něco úžasného? Nebo jen splácali kostičky na sebe a řekli jste, že jste architekt? Možnosti jsou neomezené, jen se musíte ptát správně.
Žijeme ve zlatém věku karetních her. Žijeme ve zlatém věku roguelike her. A také ve zlatém věku složitých i jednoduchých her. Každý týden se objeví nový klon Slay the Spire a je stále těžší najít něco, co by vyčnívalo.
Ticho. Vzduch v doju je tak nehybný, že slyším tlukot vlastního srdce. Proti mně stojí můj soupeř, jeho postoj je zrcadlem mého. Oba svíráme rukojeť katany, oba čekáme. Ne na povel, ne na signál, ale na ten nepatrný zlomek sekundy, kdy se v jeho obraně objeví trhlina, na ten jediný okamžik, který rozhodne o všem.
Když se o této hře začalo mluvit, přiznám se, že jsem ji původně bral spíše s rezervou. Další malý projekt, co se tváří jako soulslike. Jenomže jsem si vzpomněl, že jsem hrál Tale of Immortal, a do té hry se zamiloval.
Někdy nepotřebujete fotorealistickou grafiku, orchestrální soundtrack a příběh na padesát hodin. Někdy si prostě chcete jen na chvíli sednout a vyčistit hlavu u něčeho naprosto jednoduchého.
Občas narazíte na hru, která je jako droga. Víte, že má své mouchy, víte, že byste možná měli dělat něco produktivnějšího, ale prostě nemůžete přestat. A přesně takový je Nigate Tale.
Miluju taktická RPG. Je v tom něco krásného, když pečlivě plánujete každý tah, posouváte své pixelové panáčky po šachovnici a nakonec dokonale vymetete bojiště. Je to žánr pro přemýšlivé hráče.
Žijeme ve světě herních fantazií. Jsme vesmírní mariňáci, mocní mágové, elitní zabijáci. A pak je tu INFRA, hra, která vás postaví do role stavebního inženýra. Ne, to není vtip. Jmenujete se Mark, vaší jedinou zbraní je foťák a vaším úkolem je inspekce chátrající městské infrastruktury.
Ve světě her, kde se to jen hemží klony Vampire Survivors, je stále těžší přijít s něčím originálním. Většinou to skončí jen jinou grafikou a stejnou hratelností. A pak přijede Choo Choo Survivor a s hlasitým zahoukáním všechna pravidla vykolejí.
V Gunbot Diplomacy se ocitáte v novém postapokalyptickém světě, kde se přežití rovná ovládnutí bitevní arény skrze inteligentní konstrukci vlastního bojového robota. První kontakt s prostředím působí svižně, přímočaře, a přitom překvapivě promyšleně.
