Když se spojí slova Castlevania a Metroid, vznikne žánr metroidvania. Proč vám to říkám? Protože Blasphemous 2 je naprosto perfektní zástupce tohoto žánru. Vývojářské studio The Game Kitchen se za tento titul může poplácat po zádech, zničil jsem během hraní jen jeden ovladač a brečel vzteky jenom stokrát. Je to totiž setsakramentsky těžké 2Dčko.
Otče náš, jenž jsi na nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé…
Rovnou ze začátku vám řeknu, že mě první díl minul velkým obloukem, a když jsem začal hrát Blasphemous 2, pochopil jsem proč. 2D metroidvania s takovou obtížností je něco neuvěřitelného. Souls hry mi vedle této přišly primitivní. Takto jsem se dlouho nezapotil a tím se bohužel titul vyřadil pro širší publikum hráčů. Spousta z vás si chce zahrát, a ne se vztekat každých deset vteřin kvůli své neschopnosti. Ono je jedno, zda jednu věc uděláte desetkrát správně a jednou špatně a říkáte si, že pojedenácté to zase bude snadné, ale projít jednou lokací padesátkrát, přes jedno místo, přes něž se nejde dostat, to je o nervy. Zároveň mě to však k titulu připoutalo víc, než bych chtěl, a musel jsem se neustále překonávat znovu a znovu. Rodinná pouta upřímně hadr, a to hrajete za kajícného rytíře.
Na začátku hry si vyberete se svým hrdinou jednu z trojice zbraní – masivní dvouruční kadidlo, zubatou čepel nebo rapír s dýkou. Kromě toho, že s vybranou zbraní budete zabíjet hříšníky, budete s její pomocí odemykat i další různé mechanismy k postupu. Je nutné zmínit, že počin velmi čerpá z náboženské tematiky katolického Španělska, Danteho pekla a lehce psychotropního vyobrazení. Příběh je přitom upozaděn veškerému dění před vámi. Je vám úplně jedno, že většina nepřátel je zprzněním nějakého věčného trestu, že panenka Maria vám může poskytnout život nebo že co se skutečně děje, si přečtete v popisku předmětů.
Titul je prakticky zazděnou příběhovou skákačkou, kde musíte zapojit mozek, abyste se dostali kupředu v historce, již nedokážete jen tak rozklíčovat, ačkoliv dává smysl. Projít očistcem, získat odpuštění a být osvícen. Tím máte prakticky shrnutý jeden celý katechismus. Kupředu se budete dostávat tím, že odemykáte nové cesty, zkratky a získáváte další posvěcený arzenál k vykonání spravedlnosti. Občas se stane, že v cestě kupředu budete tápat, protože se budete snažit vyskočit na místo, kam vám to titul nedovolí. Je tak nutné zkoušet, objevovat a snažit se při tom všem nezbláznit a především neumřít.
Blasphemous 2 neodpouští a já také ne
Srovnání s Dark Souls je skutečně na místě. Počin je neuvěřitelně obtížný. Pro zdařilý pokrok v příběhu pravidelně aktivujete checkpointy a každá smrt vás u jednoho z nich „probudí“. Jenomže spolu s vámi se znovuzrodí i nepřátelé a pokus o projití k další části je opět na začátku. Váš Kajícník, tedy hlavní hrdina, navíc vůbec nic nevydrží a nechat se zabít běžným pěšákem se brzy stane denním chlebem. Nemluvě o bossech nebo minibossech. Máte také omezenou zásobu léčivých lektvarů, a jakmile si odpočinete u oltáře, abyste si obnovili vše potřebné, aktivujete tím znovu i oživení nepřátel. Jeden nekonečný cyklus utrpení.
Přitom schopnosti hrdiny jsou snadné na ovládání, a jakmile se naučíte předvídat triky protivníků, tak se vám i vyplatí. Je tu bohužel ale malý detail, jímž je špatné propojení mezi vámi (stiskem klávesy) a hrou. Titul pracuje na bázi šílených mikrosekund. Chcete vykrýt útok, jako jste to udělali už milionkrát? Jasně, ale stačí jen o setinu zmáčknout dřív a bum, ještě než se vykrytí srovná a vy jej spustíte, nepřítel vás znovu bez milosti poškodí. Není zde okno pro efektivní obranu a to mi šíleně drásalo nervy. Stejně jako například spadnutí do bezvýchodného bodu, kde vás mlátí v rohu obří nepřítel, proti němuž nefunguje blok ani skluz. Musíte se nechat zabít, abyste se mohli znovuzrodit.
Tím se nenechte odradit, je to kaňka na bezchybné soulsovce. Jestli Blasphemous 2 někde vyniká, jsou to právě souboje s bossy. Ti nejenže skvěle vizuálně vypadají, ale souboje s nimi jsou výzva a pohltí vás. Vy je chcete porazit co nejlépe, odhalit jejich pohyby a zničit je, ponížit je. Nebudu lhát, zapotíte se a je to o nervy, ale odhalil jsem, že správně provedená modlitba v reálném životě k poražení soupeře pomáhá. Nejsem si jistý, zda to hra vnímá, jen mému vědomí a svědomí to rozhodně pomohlo.
Pokud nejste s to boha zničit, jsou zde i menší vedlejší úkoly na boost hrdiny. Sbírejte kalichy pro zvýšení zdraví nebo posilovací figurky oltáře či amulety na vylepšování zbraní. Jednoduchý RPG systém založený na předmětech hru umí usnadnit. Jen je to čas, který není nutné Blasphemous 2 věnovat.
2D vizuální kaviár
Trošku jsem se trápil s ovládáním, než jsem se s ním plně sehrál. Jak zmiňuji výše, mikrosekunda hraje obrovskou roli, a pokud si nejste schopni pořádně zkoordinovat ruku a oko, nemá smysl se pokoušet ani Blasphemous 2 hrát. Hru jsem zkoušel jak na klávesnici, tak ovladači, a musím říct, že v tomto případě jsem neviděl velký rozdíl. Jednoduché ovládání k neskutečně těžké hře, skvělá kombinace.
Jestli bossové vypadají nádherně, je to jen třešnička na dortu. Asi jsem nikdy nehrál tak nádherně nadesignovanou 2D hru. Nábožensky zvrácený vizuál je neuvěřitelně poutavý. Od nechutně buclatých amorků po zvukové vlny plynoucí od rozezvučených zvonů. Je to nesmlouvavé, brutální, agresivní a návykové. Grafika je naprosto pohlcující. Navíc se neseká a je nádherně plynulá, optimalizace se neskutečně povedla.
O to lepší je zde hudební podkres. Španělské kytary a kastaněty do rytmu, doufám, že flamenca, z nichž se hudba postupně přemostí do náboženských chórových liter, mě nejen udržovaly v pozoru, ale zároveň mě nutily pravidelně k vyzývání Nejvyššího, abych se dostal ve hře dál.
Blasphemous 2 je nejlepší 2D titul, jaký jsem kdy hrál. Sice může působit těžkopádně, ale to bych od Souls hry nepřímo očekával. Skvělá optimalizace, plynulá hratelnost, nádherný design a povedená hudba jsou pozitiva, jež lze v titulu hledat. Bohužel občas ty mikrosekundy hrají skutečně velkou roli, příběh je upozaděn a ve finále není Blasphemous 2 ničím pořádně revoluční. Jen si budete lámat hlavu a nervy s tím, abyste konečně došli osvícení, a já mohu říct, že jsem jej u finálních titulků prožil.
