Každé impérium začíná jedním rozhodnutím – rozhodnutím nevzdát se, i když hlína pod nohama není úrodná, voda je daleko a první barbar ještě ani nezakřičel. Když jsem stanul na nehostinné planině, kde měl vzniknout můj první tábor, vnímal jsem chlad mramoru, který tam ještě nestál. Viděl jsem město, které se mělo teprve narodit, slyšel zvuky trhů, šum akvaduktů a klapot sandálů po dlážděných cestách. Ne proto, že by tam něco bylo. Ale proto, že jsem byl rozhodnut tam něco vybudovat. A Citadelum mi k tomu poskytlo víc než dost nástrojů.
Řád, krev a správná geometrie
Správně fungující město je jako legie: když selže jeden oddíl, padne celek. V Citadelum je každá budova článkem řetězu, každá silnice tepnou oběhu impéria. Špatně položený sklad může zpomalit zásobování, nešťastně umístěná socha sníží morálku. Zde není místo pro zbrklost. Vládce se učí plánovat, uvažovat dopředu, propočítávat. Hra vás nenutí chybovat, ale dá vám možnost. A kdo nechybuje – ten se neučí. I to je filozofie impéria.
Důležité je, že tohle je řádná manažerská hra, tudíž je vše provázáno – pracovní síla, dostupnost surovin, pohyb obyvatel, zásobování. Jakmile se jeden prvek zadrhne, pocítíte tlak. A právě v těchto chvílích titul exceluje, nenápadně, ale důsledně. Učí disciplíně, ekonomickému myšlení, ale také schopnosti přiznat chybu a přestavět – byť to znamená zbourat desetiletí výstavby. Moudrý císař ví, kdy trvat a kdy ustoupit. Jen je nutné počítat i s tím, že světy a národy se budují pomalu, a ty začátky jsou tradičně hodně, hodně opožděné.
Zde se nehraje na efekty. Zde se vládne. Když poprvé položíte základy zdí, ucítíte tíhu odpovědnosti. Každý cihlový blok má svůj smysl, každé rozhodnutí v urbanistickém plánu je závazné. Tato hra není o honbě za zlatem, ale o rovnováze – mezi růstem a stabilitou, mezi mocí a důvěrou obyvatel. Budujete město, císařství, svůj vlastní ideální svět.
Zdroj: IGDB.com
Citadelum a legie
Nepřítel nečeká. Tohle není mírumilovný svět. Tady se civilní základy nebudují v izolaci – vedle polí a sýpek se rodí kasárna, hlídky a cvičiště. A jednoho dne se horizont naplní kouřem a výkřiky. A pak se rozhoduje, zda z města zůstane popel, nebo jestli vaše předvídavost zajistí vítězství. Není to válečná hra, nejde zde o to vítězit v šarvátkách a snažit se ovládnout svět. Vítězí ten, kdo dokáže skloubit produkci se zbrojením a ochranu s expanzí. Nepřítel není všudypřítomný a občas si zavolá i nějakého toho boha na pomoc, protože proč ne.
Samotné bitvy nejsou chaotické, ale ukázněné. Vše je přehledné, pochopitelné, ale i náročné – tak, jak to má být. Každé rozhodnutí v zázemí se zrcadlí na bojišti. Když chybí železo, není mečů. Když chybí víno, klesá morálka. Jedná se o docela silný mikromanagement, naštěstí je hra schopná se o sebe postarat sama, co se týká vedlejších efektů, a je zde i jedno takové hloupé pravidlo. Jakmile máte přesilu, skoro vždy vyhrajete. Skoro.
Jelikož se jedná o budovatelskou strategii, je nutné si i uvědomit, že toho managementu je v titulu skutečně hromada. Musíte přemýšlet skoro nad každou jednotlivou akcí. Jestli titul něco připomíná, je to starý typ her typu Ceasar nebo Pharaoh, a jestli jste pamětníci, tak vám je jasné už od začátku, že prostě budete navádět ty akvadukty a plnit velká sila, obezdívat své krásné království u řeky a stavět farmy a polnosti a v závěru doufat, že i v poušti svůj lid ušetříte. Ale vy jste imperátor, a budujete starověkou říši. Počítejte s tím.
Zdroj: IGDB.com
Diktatura vkusu a monumentů
Estetika Citadelum není o přepychu. Je o majestátu. O pocitu, že každá věž má své místo, každá cesta svůj cíl. Grafické zpracování je čisté, přehledné a působí jako moderní interpretace antické tradice. Každý detail působí funkčně, ale zároveň s respektem k historii. Nejde o realistickou simulaci, ale o harmonii, která potěší oko stratéga i architekta. Barvy jsou tlumené, ale symbolické – zlato pro moc, kámen pro stabilitu, oheň pro výstrahu. Lahodí to oku každého vládce a navíc, když se vám podaří vybudovat pořádně váš svět, není ani co řešit.
Zvukový doprovod podporuje atmosféru tichého vedení. Nevnucuje se, ale doprovází, jako dobře vycvičený tribun (chtěl bych tímto poděkovat seriálu Spartakus a zkoušce ze starověku). Hudba připomíná dvorní skladby, kombinované s tóny, které podtrhují důležitost rozhodnutí. Zvuky budov, armád, davů, to vše slouží celku. A vy se tím stáváte nejen vládcem, ale i dirigentem. Každý krok, každé kliknutí má váhu. A hra na to reaguje přesně tak, jak by impérium mělo – s důstojností.
Citadelum není hra pro netrpělivé. Není zde místo pro impulzivnost nebo pohodlné vítězství. Vyžaduje klid, plán, pozornost. Ale odměňuje. Nabízí zážitek, který nekončí výhrou, ale pokračuje růstem. Každé město, které postavíte, je vaše. Nese vaši pečeť, vaši strukturu, vaši rovnováhu. A když ho zničí, máte možnost zvednout se a postavit větší. Moudřejší. Silnější. To je filosofie impéria. A ta z této hry proudí z každé zdi. Pro milovníky strategií je to povinnost, pro fanoušky Říma též, a pro ty, co chtějí jen koukat a užívat si budování, stačí troška odvahy a i vy se můžete stát imperátorem.
