Když se řekne Dark Souls, většině hráčů se vybaví slova jako utrpení, frustrace a pocit naprosté bezmoci. To jsou emoce, které tato série budí už od prvního dílu. Proslavila se totiž svou obtížností, která i ty nejotrlejší hráče dokáže srazit na kolena. Projít skrze zlověstné lokace bez desítek, ne-li stovek smrtí, je prostě nemožné. Právě v této krutosti pod vším tím bojem, ztracenými nervy a prolitými slzami se skrývá ještě něco jiného… příběh. Jedna z nejhutnějších a nejtemnějších videoherních zápletek nám nikdy nebyla servírována napřímo, díky čemuž se tajemnost světa Dark Souls stává tuze přitažlivou. Komiks Dark Souls: Věk ohně se vydává na samý počátek. Do časů dávno předtím, než se probudil první bezejmenný nemrtvý, který se stal hrdinou hry. Vrací se k legendám o pádu nesmrtelných draků, vzestupu Lordů a především ke Stříbrným rytířům.
Autor:
Kresba:
Autor obálky:
Vydavatel:
Svět:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Ryan O'Sullivan
Anton Kokarev
Pablo Fernandéz Angulo
Crew
Dark Souls
Matěj Vozábal
112
barevný
brožovaná
srpen 2025
978-80-7679-855-7
9788076798557
první
Zdroj: Crew
Temnota padá na Lordran
Na počátku všeho byla země prázdnou pustinou, pouze nekonečným bytím v šedivém a chladném světě, jemuž vládli prastaří draci, obrovští tvorové s šupinami tvrdými jako kámen. Pak se však objevil prapůvodní oheň, v jehož plamenech byly nalezeny čtyři duše coby zdroj obrovské moci. Lord Gwyn nalezl duši světla, Nito duši smrti, čarodějnice z Izalithu duši života a ta nejslabší, Dark Soul, připadla lidem. Síla duší obrátila běh dějin. Lordi se postavili proti drakům, avšak jejich šupiny byly nezdolné. Teprve zrada Seatha Bezšupinatého odhalila dračí slabinu, a tak skončil věk prastarých a začal Věk ohně. Lordran se stal říší plnou prosperity, moci a Gwynova majestátu. Ale nic netrvá věčně. Každý plamen jednou začne pohasínat a právě to je zápletkou komiksu.
Hlavní postavou vyprávění je bojovník v Gwynově armádě, Stříbrný rytíř Arkon. Během bitvy s draky se mu podaří zasadit smrtící ránu a za tento čin si vyslouží přezdívku Drakobijec, s čímž je spojen obdiv i vysoká očekávání. Jenže ve skutečnosti to nebyl Arkon, kdo draka zabil. Pravda je jiná, ale on sám mlčí a přijímá slávu i odpovědnost, která s ní přichází. Jak oheň začíná pohasínat a temnota se plíží do srdce Lordranu, Arkon se stává svědkem i účastníkem událostí, které již brzy otřesou celým světem. Jeho brnění dostává barvu popela, bezduché přízraky prahnou po krvi a spolu s tím přichází kletba nemrtvých, která navždy změní osud lidstva. Komiks Dark Souls: Věk ohně tedy nevypráví příběh hrdiny, který zvítězil a nalezl vykoupení. Naopak. Vypráví o úpadku a o ceně, kterou je třeba zaplatit, aby svět mohl ještě chvíli setrvat v plamenech.
Nepřátel je vždycky příliš mnoho
Stejně jako videohra od FromSoftware, také komiks spoléhá na fragmentárnost. Příběh není vyprávěn jako jednolitý tok událostí. Místo toho skáče z jedné scény do druhé, z bojiště do měst a z intrik na osudové oběti. Čtenář má pocit, že sleduje jen střípky, ze kterých si musí sám poskládat celek. Tento styl funguje ve hře, kde atmosféra a gameplay vyplňují lorové mezery. V komiksu však tato strategie naráží. Tam, kde byste čekali vysvětlení nebo kontext, dostáváte jen další zmatečný útržek. Pro znalce může být atraktivní nacházet známé postavy a lokace a spojovat si je s tím, co znají z her, ale pro nováčky je to neprostupná hradba. Bez základní znalosti univerza se v příběhu jednoduše ztratíte… vy se k němu ani nepřiblížíte. Komiks se nesnaží být vstupní branou do světa Dark Souls. Nepředstavuje příběh novým čtenářům. Je spíše rozšířením pro ty, kdo už do jeho temnoty jednou vkročili a jsou ochotni číst mezi řádky.
Zdroj: Crew
Pokud však komiksu něco nelze upřít, pak je to atmosféra. Už první pohled na kresbu napoví, že nejde o typickou komiksovou stylizaci s jasně definovanými liniemi a výraznými konturami. Místo toho se obrazy vpíjejí samy do sebe, jako by se topily v mlze a popelu. Každý panel působí, jako by byl obestřen závojem nejistoty. To dokonale vystihuje to, co fanoušci cítí při hraní. Epičnost kresby spočívá právě v prostředí. Lokace zahalené mlhou, siluety monumentálních staveb, planoucí ohniště i stíny obřích nepřátel, to vše působí děsivě přitažlivě. V tomto případě se hra světla se stíny neskutečně vyplácí.
Vizuál je ovšem dvojsečná zbraň. Na jedné straně dokáže skvěle vyvolat pocit zmaru a děsu. Na straně druhé trpí v momentech, kdy má jasně vyprávět. Bitvy s draky, střety armád či jednotlivé souboje jsou často zmatečné a útržkovité, čímž si čtenář musí domýšlet, co se vlastně stalo. Podobně jsou na tom také obličeje postav. Tam, kde by výraz měl předávat emoce, zůstává čtenář v nejistotě. Tváře jsou spíše nevýrazné a až groteskně pokřivené, což může být pro někoho rušivé, ale v kontextu světa, kde lidskost pomalu eroduje, to dává smysl. Vždyť temnota zde ohýbá nejen svět, ale také ty, co po něm kráčí.
Pro zasvěcené, nikoliv pro všechny
Dark Souls: Věk ohně není komiks, který by chtěl někomu otevřít dveře do světa Dark Souls. Není to ani příběh, který by fungoval samostatně. Je to spíše maličkatý fragment mozaiky, která je sama o sobě neúplná. Pokud jste znalci her, najdete v něm ozvěny událostí, které pravděpodobně znáte. Uvidíte, jak padli draci, jak Izalith zaplavili démoni, jak Gwyn vykročil k oběti a jak se Stříbrní rytíři stali Černými. Získáte pocit, že držíte v ruce kus historie, který jinak existuje jen v náznacích. Pokud ale do světa Dark Souls vstupujete poprvé, čeká vás naprostý a zničující chaos.
Přestože komiks dokázal bravurně zachytit podstatu toho, co Dark Souls je, zapomíná být trochu více přístupný pro potenciální nové fanoušky. Je to zkrátka dílo pro zasvěcené a rozhodně nevypráví příběh tak, aby mu mohl porozumět každý. Stejně jako videohra se ani Dark Souls: Věk ohně nesnaží zalíbit všem. Je stejně tak nehostinný, těžký a neúprosný, ale kdo přijme jeho pravidla, najde tu temnou krásu, v níž se světlo rodí jen proto, aby zase pohaslo, což činí Dark Souls tolik výjimečným.
Dark Souls: Věk ohně je kronikou mlhy a popela. Nevede nováčky za ruku, ale vrhá je do temnoty, kde jen zasvěcení najdou cestu vpřed. Útržkovité vyprávění z dávné minulosti o rytíři, jenž přijal cizí slávu a s ní také tíhu pádu, je jen pro ty nejodvážnější. Každý panel vypadá jako pohasínající plamen, krásný, avšak nevyhnutelně odsouzený k zániku. Kdo do tohoto příběhu přesto vkročí, ucítí stejné mrazení, jaké provází kroky v ruinách Lordranu.
