Jeden ze sedmi divů světa
Já návod nečtu…
Žádné divy se nekonaly
Při hraní s partou jsem si poctivě všímal nejen svých myšlenek o této deskovce, ale i myšlenek mých protihráčů. Časově nám hra netrvala dlouho a do půlhodinky byste to měli mít zmáknuté i vy, pokud nehrajete s kamarádem, který jeden tah promýšlí patnáct minut. To bychom doporučili asi jinou formu zábavy. Hraní Amytis bylo vcelku příjemné a ničím překvapivé. Hře se podařilo dokázat, jak špatně na tom s prostorovou představivostí jsme. Naše zaprášené mozkové buňky dostaly jemně zabrat, ale to je všechno, na co se hra zmohla. Její vizuální stránka je příjemná, kresby jednoduché, nám však chybělo trochu více toho Babylonu. Materiál, až na rámeček představující tok řeky Eufrat, je poměrně kvalitní. Právě s tím modrým rámečkem byly občas potíže, protože se tam karty zasekávaly a rámeček se rád ohýbal směrem nechtěným. Umíme si představit i kvalitnější formu jeho zpracování. V konečném důsledku se v případě Amytis nejedná o hru, při které byste před kámoši řekli: „Mám skvělou hru, Amytis, pojďme si zahrát.“ Vaše myšlenky vás spíše budou táhnout k deskovkám jiného rázu. Pro dospělé české hráče doporučuji trochu pozměnit pravidla hry, abyste například místo placení penězi platili vypitím sklenky piva. Hra tak nabývá na zábavě, a to hlavně když pijete nějakou teplou břečku, kterou by pohrdl i pravidelný návštěvník cestních příkopů. Abych neskončil přehnaně kriticky, Amytis je hra, která potrápí spíše vaši hlavu a obloukem obejde vaši bránici.