Ačkoli jsou naše recenze zaměřené především na žhavé novinky, jednou za čas se objeví nové vydání starší knihy, které náš zájem přitáhne a nepustí. Tak se stalo i s knihou Divoké labutě od čínské autorky Jung Chang, která byla anglicky poprvé vydána v roce 1991. Do Česka následně dorazila jen pár let po publikaci. Není divu, neboť se stala vyhledávaným bestsellerem, byla přeložena do více než třiceti jazyků a prodalo se jí přes třináct milionů kopií. Ale nemyslete si, že číst knihu nyní by bylo o něco méně zajímavé a zábavné (byť si nemyslím, že „zábava“ je tady ten správný výraz, ale rozumíme si).
Divoké labutě, v novém vydání od nakladatelství Ikar (Euromedia Group) a ve čtivém překladu Kateřiny Ponocné a Michaely Brabcové, neztrácejí svoji sílu ani po letech. Naopak se domnívám, že ji získávají. Je to biografický, leč pořád velmi beletrizovaný román, který spojuje vzpomínky na mnohdy krutou realitu Číny 20. století s osobním svědectvím o tom, jak se v tomto státě žilo třem ženám a jejich rodinám.
Autor:
Původní název:
Vydavatel:
Distributor:
Autor obálky:
Jazyk originálu:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Jung Chang
Wild Swans
Ikar
Euromedia Group
Tereza Králová
angličtina
K. Brabcová, M. Ponocná
656
černobílý
vázaná
leden 2026
978-80-249-5858-3
9788024958583
třetí
Bez prologu byste se ochudili
Román začíná svědomitě napsaným prologem, který vás příjemně uvede do celé knihy a dá vám základy, jež nepochybně budete potřebovat. Přestože je román plný historických kontextů a informací, stačí vědět o Číně jen něco málo – s tím si vystačíte, zbytek obrázku dobarví prolog a pak kniha sama.
Spisovatelka se zde vyjadřuje ke svému vztahu k minulosti s odstupem mnoha let (tento prolog pochází z vydání z roku 2003) a také k tomu, kde se vlastně vzal nápad na knihu. Když za ní jednoho dne přijela maminka do Anglie, ve které už v té době měla spisovatelka zajetý život, nezdála se šťastná, ať dělala dcera cokoli. Nakonec se ukázalo, že maminka přijela s touhou mluvit. A to doslova o všem, dokonce o tom, co dříve své dceři říct nedokázala. Zpověď maminky se tak stala základem této biografické knihy, která zobrazuje příběhy tří žen jedné rodiny – babičky, matky a dcery, kterou je právě autorka sama.
Její vztah k minulosti je zajímavý. Ještě zajímavější je však fakt, že kniha nemohla být v Číně oficiálně publikována (což nejspíš platí dodnes), přestože bylo možné ji k čínským čtenářům dostat všelijakými způsoby. Autorka se i po vydání mohla v Číně pohybovat volně, avšak Divoké labutě vyvolávaly na politické scéně nemalé obavy. Ptáte se proč? Inu, kniha je skvrnou na dokonalém obrazu velkého čínského vládce Mao Ce-tunga, ke kterému dodnes mnoho lidí chová sympatie. Z tohoto příběhu však vychází jako jeden z nejhorších totalitních vládců novodobých dějin, třebaže jeho obecný odkaz je ve společnosti stále zahalen rouškou tajemství. A když kniha kdysi začala svítit tam, kde dříve byla černočerná tma, pozitivnímu odkazu čínského vládce se neochvějně postavila.
Zdroj: Euromedia Group
Babička aneb příběh konkubíny
Děj postupuje chronologicky a jako první zpracovává osudy autorčiny babičky. Ženy, která se narodila do chudé rodiny ctižádostivého otce, který ve svojí dceři spatřoval jedinou šanci na společenské uznání. Tehdejší Čína počátku 20. století ženám nedávala skoro žádný prostor. Byly strážkyněmi rodinného krbu, ale zároveň skoro až mužským majetkem. Některé tradice už mizely, jiné pořád přetrvávaly. Babičce byla svázána chodidla takovým způsobem, že celý život pociťovala při chůzi bolest. To proto, aby byla krásná, elegantní a stala se dokonalou ženou a později i dokonalou partnerkou.
Byla to údajně nádherná dívka, ale život měla těžký. V nízkém věku patnácti let ji otec šikovně podstrčil zrakům váženého vojenského generála, který z ní udělal pouze svoji konkubínu. Následně se život babičky stal osamělým, svazovaly ji tradice a konvence společnosti, které v té době byly nepřekročitelné. Její pověst konkubíny jí škodila, generála prakticky nevídala, a dokonce nějaký čas musela sdílet živobytí s jeho úřední manželkou a dalšími konkubínami.
To je příběh sám pro sebe. Vzdálený, stále s množstvím detailů i historických souvislostí, například o nadvládě Japonců nebo o občanské válce a všelijakých rozepřích na vládní úrovni. Vztahuje se i k Mandžusku, které vedlo boj za svoji samostatnost. Přesto dává velký důraz na konkrétní, subjektivně prožité situace z života ženy-konkubíny. Radost, smutek, odvaha, vztek, bezmoc… To vše je tu zastoupené.
Babiččin život se pak drasticky promění, ale její zkušenosti a pověst se přelévají i do příběhu matky a dcery. Babička se stává vedlejší postavou, avšak stále důležitou součástí rodiny.
Matka aneb příběh revolucionářky
Matka autorky je od začátku považována za inteligentní děvče, které se ani ve světě Číny po 30. letech neztratí. Za svého mládí je svědkem války, především pak boje Kuomintangu s čínskými komunisty. Vídá americká letadla přelétat na nebi, zažije hromady mrtvých těl v ulicích města Ťin-Čou, kam se její rodina přestěhovala z I-sienu, hledí na popravu vlastních kamarádek. Stojí tváří v tvář utrpení, bojům a hladu, třebaže její rodina na tom zdaleka není nejhůř. Dívkou to zahýbá natolik, že začne sympatizovat s komunisty. Její původní jméno se ještě v dětství mění a ona dostane takové, které lze přeložit jako „divoká labuť“.
Komunisté ji nakonec získají na svou stranu, a když neustále odmítá kuomintangské nápadníky kolem, rozhodne se žít na vlastní pěst a stát se učitelkou. To jí poskytne množství výhod a příležitostí, jak pomoci komunistické revoluci. Komunisté nakonec dostanou větší část Číny pod kontrolu a matka se setká s autorčiným otcem.
Zbytek jejího příběhu je velice informativní a úzce spjatý s historií komunistické Číny a konečně i s dobou vlády Mao Ce-tunga. Jedná se tak o v podstatě největší část knihy i všech příběhů, která hlavně svojí provázaností s historickými daty a fakty dá čtenářům zabrat.
Jenže sledovat, jak se z horlivé komunistky stává stranická funkcionářka, jak se narušují a znovu obnovují její rodinné vazby a jak se vyrovnává s povinnostmi, je neuvěřitelné. Její postava je komplexní, plná záporů i kladů a nachází se v rozporu mezi rozkazy Strany a vlastní rodinou. Hrůzy a absurdnost některých komunistických nařízení jsou ohromující, řekla bych až šokující. Na druhou stranu ale z vyprávění matky pochopíte, proč komunismus získal v Číně takové sympatie, a přemýšlivý čtenář tu dostane prostor k zamyšlení.
Dcera aneb život spisovatelky
Jung Chang, dříve Er-chung („druhá labuť“, jméno „první labuť“ nese její starší sestra), se narodila v roce 1952. Zprvu žila poměrně privilegované dětství, neboť i když její zásadový otec pro svoji rodinu nechtěl žádné výhody, pořád byla dcerou vysokého funkcionáře. Její život však zásadně ovlivnily dvě události – Maův plán na Velký skok vpřed, který vyústil v hladomor, a Kulturní revoluce. Obzvláště ta je nejsilnějším tématem závěru knihy a knižní části autorčina příběhu.
Citlivá a inteligentní dívka zprvu hořela láskou ke Straně a předsedovi Maovi, dokonce vstoupila do neoficiálních Rudých gard. Avšak přístup mladých, zfanatizovaných gardistů k lidskému životu nesdílela. Její rodiče se dostávají do problémů, jsou mnohokrát obviněni jako odpůrci Maa a komunismu a léta jejího dospívání jsou tak velice divoká. Rodina se ocitá jakoby na horské dráze a nikdo tehdy netušil, jak všechno dopadne. V té době se navíc dívka začne zajímat i o psaní, když se báseň stane tou jedinou nádobou, do které může nalít své poměrně rozporuplné pocity.
Část spisovatelky je už opravdu pro silné povahy. O činech Rudých gard a postupném vyhrocení Maovy politiky proti vlastním lidem je těžké číst. Přesto právě tady cítíte jakýsi pocit až osudového dění a uvědomíte si, že vše, co jste dosud přečetli, souviselo s tím, co čtete teď. Tak dobře do sebe všechny tři příběhy zapadnou.
Snad je mi jen místy líto, že hodně prostoru zabírá vyprávění o otci. Přišlo by mi to zcela pochopitelné, kdyby se jednalo o kroniku celé rodiny, ale Divoké labutě se prezentují jako příběh žen v rodině. A právě v této části je někdy dění kolem matky a vlastně i spisovatelky silně upozaděno popisem „honby“ na autorčina otce. Ač je to samozřejmě velký milník v historii rodiny, trochu se tu ztrácí ženská perspektiva.
Detailní vyprávění, které pluje po řece
Kniha je v zásadě velice čtivá a skvěle napsaná. Celé vyprávění se odehrává z pozice spisovatelky. Pro matku a babičku jména v zásadě nepoužívá, pro otce také ne. Předává jejich příběhy svým hlasem, ale nejspíš právě díky tomu, co jí řekla matka a co si pamatuje od babičky. Možná to se pak odráží v detailnosti jednotlivých příběhů.
Ty však nejsou explicitně odděleny. Prolévají se, kapitoly na sebe plynule navazují a jediné, co se mění, je perspektiva. Čtení knihy mi tak připomíná plavbu na loďce po klidné řece. Ono totiž i v momentech skutečně nepříjemných a temných cítíte, že ty události jsou od vás daleko. Že ty věci už se staly. Jste tak schopni je vnímat s klidem a skutečně se nad nimi zamyslet. Místy přijde napětí, ale ne nijak vysoké. Někomu by to třeba mohlo vadit, ale mně to v biografickém historickém románu asi spíše potěšilo. Neměla jsem tak pocit, že by mě autorka chtěla zahltit senzacemi, a i ty nejbizarnější situace podávala pragmaticky, tedy prostě jako něco, co se stalo. Ano, místy něco okomentuje, ale dává si pozor, aby se vyprávění nezvrhlo ve filozofické debatování.
Není těžké se zorientovat
V čase se vypravěč vrací málokdy a ani nijak často neanticipuje budoucnost. Co obzvláště cením, je, že si autorka uvědomuje, že čtenář se ve všem nemůže sám vyznat. A to ani v historických souvislostech, ani v jejím rodokmenu. Obzvláště pak, když do hry vstoupí čínská jména. Nejsem ten člověk, co řekne, že se všichni jmenují stejně a všechna města také. Ale rozhodně jsem místy neměla ponětí, o kom se mluví. To naštěstí autorka řeší tím, že vám příbuzenské vztahy nebo polohy měst a vztah postav k nim jednou za čas připomene.
Příjemné je i to, že toto vydání je vybavené mapkou tehdejší Číny s pečlivě zakreslenými městy i územím Mandžuska, rodokmenem autorky, chronologickou tabulkou nejvýznamnějších událostí a konečně, na což jsem přišla docela pozdě, fotografiemi v závěru. Takže když se v něčem ztratíte, pravděpodobně k tomu někde najdete přehledné vysvětlení v různých podobách.
Historická hodnota?
Vzhledem k tomu, že jsem historii Číny nikdy nestudovala a mám jen matné povědomí jak o její dávné kultuře, tak o situaci moderní Číny 20. a 21. století, nemůžu s jistotou říct, jak velkou cenu mají Divoké labutě jako historický dokument. Když píšete knihu podle vzpomínek pamětníka, nutně se vám do ní propíše jeho postoj k událostem. Zdá se však, že autorka na knize pracovala dlouho a urputně a jistě disponovala i množstvím jiných materiálů – jinak pochybuji, že by hlavně historický kontext tak bravurně do příběhu zakomponovala.
Pro mě se ale jedná hlavně o konkrétní příběh, který mohl být stejný nebo podobný pro mnoho jiných obyvatel Číny, a v něčem jistě mohl připomínat i život v jiných zemí v jakémkoli totalitním režimu. Zároveň je to příspěvek k dějinám každodennosti, tedy alespoň částečná odpověď na otázku: Jak se lidem žilo tehdy a tam? Vlastně jsem nadšená. Cítím, že o trochu více rozumím událostem i jinde ve světě než v Evropě, a určitě díky této knize zase někdy dám šanci biografickým a více historicky zatíženým dílkům.
Divoké labutě jsou silným, osobním příběhem tří žen ze tří plynule se spojujících částí. Je to nejen zpověď o životě žen a jejich rodin v Číně minulého století, ale také historické vyprávění o množství změn a událostí, které se na této zemi silně odrazily. Vyprávění působí lehce, není přehnaně divoké a napjaté, ale o vážná témata a napínavější momenty rozhodně nepřijdete. Knihu zvládnou i čtenáři, kteří o Číně nemají mnoho znalostí, ač to pro ně bude místy složitější. Spousta paratextů však takové topící se čtenáře určitě rychle zachrání.
