Představte si sebe samotného za totalitního režimu v 50. letech. V režimu, kdy i zdi mají uši a za jeden jediný projev nesouhlasu se systémem můžete být pranýřováni po zbytek svého života. Na pravdu a spravedlnost se zde nehraje. Zde vládne jen a pouze komunistická diktatura, která ovládla celý veřejný i soukromý život. Na život a fungování během totalitního režimu se podíváme v prvotině autorky Elišky Pernické, románu nesoucím název Dozorce, jenž vydalo nakladatelství Epocha.
Autor:
Autor obálky:
Vydavatel:
Žánr:
Sazba:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Eliška Pernická
Jiří Arbe Miňovský
Epocha
Román
Lumír Kaděra
184
černobílý
pevná s přebalem
listopad 2025
978-80-278-0257-9
9788027802579
první
Zdroj: Epocha
Tesání do kamene
Příběh hlavního hrdiny díla, Františka Hoška, začíná zcela nevinně. Jeho žena Růžena má namířeno rovnou k Františkovi do práce, aby jej odvlekla, protože již dávno měl pracovat na něčem jiném. František je totiž kameník, Růžena z něj však chce mít úplně jinou třídu. V rámci režimu bylo možno se z dělnické třídy, díky příkladnému chování a přezkoušení, dostat na vyšší pozice, od prokurátora po soudce či jinou pozici, která sloužila režimu. Po kostrbatém přezkoušení se z Františka stává vyšetřovatel páchaných protisystémových zločinů. Kniha je psána velmi čtivě, je vhodně rozdělena do kapitol a stránky tak ubíhají naprosto bez povšimnutí.
A tady začíná cesta
V další části knihy se dozvídáme o Františkově nové pracovní pozici a taky se setkáváme s novými postavami: ředitelem služebny StB Bozderou, který je sadistický, tvrdý a nekompromisní, jehož praktiky hluboce překračují lidské meze. Užívá si výslechy, jejichž výsledek zná již dávno předem – týrá zatčené tak dlouho, dokud neřeknou to, co chce slyšet. Zde můžeme jasně vidět propast mezi lidskostí a brutalitou totalitního režimu, jehož přisluhovači využívali k praktikování vlastních pohnutek. Dále se seznamujeme se Slavojem, Františkovým kolegou, a odkrýváme scény samotných výslechů. Poprvé se seznamujeme s Kristýnou, zatčenou matkou samoživitelkou, která byla obviněna z ohrožení režimu v podobě šíření letáků s protistátní tematikou. Františkova povaha a osobnostní rysy jsou zcela odlišné od praktik, které provozují ostatní vyšetřovatelé, a tak po čase zažádá přeřazení na pracovní pozici dozorce v ženské věznici.
V mezičase ve vězení
Mezitím se v příběhu dostáváme do ženské věznice, kde si odpykávají své tresty, ne vždy právem odsouzené, ženy za zločiny, převážně proti režimu. Každý den ve vězení má pevný řád. Ženy tráví od svítání po soumrak čas v šicí dílně, kde plní kvóty, které jim jsou zadány. Nesmí si mezi sebou ani prohodit pár slov, které by jim den zpříjemnily. Hlavní dozorkyně Johana je neúprosná, přísná a hledá sebemenší záminku, aby mohla vězeňkyně potrestat. Mezi vězeňkyněmi se nachází i již zmíněná Kristýna, která se spřátelila se Zorkou, Maruškou, Jarkou a dalšími ženami, které tajně doufaly, že se systém brzy změní. Kristýnina největší motivace, jak vězení vydržet, byla Verunka – její malá dcerka. O Verunku se starali její prarodiče, kteří byli pro Kristýnu velkou oporou. Pouto mezi matkou a dcerou bylo tak velké, že díky tomu Kristýna přečkala i trest v díře, bez denního světla, tepla, jen o vodě a minimu jídla. Tam se již setkává s Františkem, díky němuž přečká zbytek trestu. Po delším čase, kdy je Kristýna puštěna z díry, se jí podaří domluvit návštěvu dcery Verunky a prarodičů. Ostatní blízcí lidé se od Kristýny odvrhli, neboť nechtěli mít nic společného s někým, kdo je proti systému. V knize můžeme skvěle vidět fungování lidí v té době a strach říct byť jen jediné slovo, které mohlo ohrozit jejich budoucí život.
Zdroj: Epocha
A dál?
Kristýna se po čase opravu setkává s Verunkou a svojí matkou, ačkoliv byla jejich návštěva ve věznici krátká a Johana jim nedovolila ani držení za ruku, tak o to víc byla láskyplná a bylo z ní cítit propojení mezi matkou a dcerou a také byla znát srdcervoucí pomyslná stěna, která je dělila od toho, aby mohly být spolu a šťastné. Také s Františkem měla Kristýna jisté pouto, František byl jediný dozorce s opravdovou lidskostí, který prozřel a viděl, jak krutý je režim a ostatní překračují své pravomocí. Ostatní vězeňkyně to na něm také viděly, a tak byl velmi oblíbený. Konec knihy nás dostává do velmi emotivního prožitku. Kdo by očekával, stejně jako já, šťastný konec, bohužel nenastane. Kristýna se stala obětí režimu, který nikoho nešetřil. Jak se to stalo si přečtěte sami, avšak kniha nám nechává útěchu v tom, že došlo k setkání Františka a Verunky a řádnému uctění památky Kristýny.
Kniha na pár večerů
Jak jsem již zmínila výše, kniha Dozorce je napsána čtivě a vzhledem ke sto osmdesáti čtyřem stranám je přelouskána během pár večerů, záleží na tom, jak máte čas. Kniha je také doplněna krásnými básněmi, které se hodí do celkového kontextu. Hůř se četly pasáže s nářečím, ale to je čistě subjektivní věc. Celkově se dá říct, že je kniha velmi povedená a doporučuji ji všem, kteří chtějí nahlédnout do fungování vězení během 50. let minulého století.
Dozorce je román, který nás pouhým čtením zavede do místa, kde by nikdo nechtěl být. Přiměje nás se zamyslet nad tehdejší dobou a zároveň nad vlastními hodnotami a prioritami. Člověk si uvědomí, že hodnota člověka se nepočítá zvenku, ale zevnitř.
Recenzi pro Gaming Professors napsala Barbora Schulzová.
