Ve světě herního designu je fráze “co kdyby”, údajně svatým grálem i minovým polem. Co kdybychom zkřížili střílečku s RPG? Co kdybychom spojili karetní hru s deskovou? Tyto experimenty mohou vést ke zrození zcela nových žánrů, ale stejně tak mohou skončit jako nesourodý chaos, kde se jednotlivé části navzájem přebíjejí. Drop Duchy je odvážným skokem do tohoto neprobádaného území s jednou z nejbizarnějších kombinací poslední doby: Co kdyby byl nevlastní bratránek Tetrisu středověká strategická karetní hra?
Vévoda bez příběhu
Stejně jako u mnoha her tohoto žánru, i zde je příběh naprosto minimální. Jste vládcem malého vévodství a vaším úkolem je rozšiřovat své panství, bránit se nepřátelům a postupovat po mapě k bossovi na konci každého aktu. Veškeré vyprávění se odehrává skrze samotné herní mechaniky, které jsou zde v hlavní roli. Kde to hlavní ale přichází do bitev. Každé střetnutí ve hře je rozděleno do dvou odlišných fází. První je stavitelská fáze, kde na hrací plochu ve stylu nevlastního bratránka Tetrisu (omlouvám se, já fakt nemám jiné přirovnání) pokládáte dílky reprezentující budovy a terén. Jakmile je plocha plná, následuje rychlá bojová fáze, kde se rozhodne o vítězi a poraženém na základě toho, jak dobře jste stavěli.
Zdroj: igdb.com
Ta stavitelská část je bezpochyby vrcholem celé hry. Objevují se dílky různých tvarů a vy je umisťujete na hrací plochu. Na rozdíl od Tetrisu však dokončené řady nemizí, ale místo toho vám generují suroviny (dřevo, pšenici). Klíčové dílky jsou budovy, třeba farmy, kasárna, strážní věže. Zásadní zvrat je v tom, že pokládáte nejen své vlastní dílky, ale i ty nepřátelské, což vám dává kontrolu nad tím, jak silnou armádu si soupeř postaví. A ne, není to podvádění.
Právě zde se odhaluje strategická hloubka. Každá budova má specifické požadavky a bonusy. Strážní věž vygeneruje lučištníky za každou sousední planinu. Pila zase těží dřevo z okolních lesů. Postupně odemykáte desítky budov a učíte se vytvářet chytré kombinace, kde jedna stavba podporuje druhou, abyste maximalizovali svůj vojenský i ekonomický výkon. Tak nějak zvláštně geniální.
Drop Duchy toho nabízí ale daleko více
Jakmile je dostavěno, armády se střetnou. Boj funguje na principu kámen-nůžky-papír (lučištníci poráží sekerníky, ti zase šermíře, a ti zase lučištníky, ti zase ještěry, ti zase Spocka). Vaším úkolem je jen určit pořadí, v jakém se vaše jednotky střetnou s nepřátelskými. Tento systém je bohužel nejslabší částí hry, působí suše, zdlouhavě a spíše jako nutné zlo než jako zábavná taktická výzva.
Zdroj: igdb.com
Nicméně samotný Drop Duchy je zasazen do roguelike struktury s rozvětvenou mapou, po které postupujete. Na její trase sbíráte nové karty, které představují nové typy dílků a budov do vašeho balíčku. Můžete si vylepšovat stávající karty nebo získávat pasivní bonusy, což zajišťuje, že žádné dva průchody hrou nejsou stejné.
Za plnění herních úspěchů získáváte body, které investujete do trvalého stromu vylepšení. Ten vám odemyká silnější karty, nové herní mechaniky a také nové hratelné frakce. Ty fungují podobně jako postavy ve Slay the Spire a nabízí odlišné herní styly. Bohužel, odemykání postupuje velmi pomalu a trvá několik hodin, než se dostanete k těm nejzajímavějším prvkům hry. Začínám mít pocit, že recenzuji deskovou hru tím postupem recenze, ale není tomu vlastně vůbec tak, protože právě ten vnitřní rozpor je vlastně špatně.
Zdroj: igdb.com
Když se množí malé chybky
Nevlastní bratránek Tetrisu je ve své podstatě elegantní věc, v níž jde o odstraňování a zjednodušování. Cílem je mít co nejprázdnější plochu. Naopak deckbuilding je hra o přidávání a nabalování, tedy více karet, více jednotek, více čísel. Drop Duchy se snaží tyto dva protichůdné principy spojit, a výsledek působí občas neohrabaně a v rozporu se svou hlavní inspirací. Navíc, na rozdíl od Tetrisu, kde lze špatně umístěný dílek často zachránit, v Drop Duchy jsou chyby permanentní. Jediný špatně položený dílek může zablokovat klíčovou synergii nebo posílit nepřítele tak, že je zbytek vašeho snažení marný. Absence tlačítka zpět a permanentnost chyb je zdrojem velké frustrace. Stejně jako bossfighty, já vůbec nevím o co v nich jde.
Zajímavým, i když trochu podivným prvkem, je systém zdraví. Místo abyste po prohraném souboji zemřeli, pouze ztratíte část života z celkové zásoby. Teoreticky tak můžete prohrát několik bitev a stále pokračovat dál. To na jednu stranu hru zpřístupňuje, ale na druhou stranu ubírá na napětí, které je pro roguelike žánr typické.
Nicméně vizuál jako takový je jednoduchý a vizuálně příjemný. Problémem je však občasná nepřehlednost. Ikony některých budov jsou si velmi podobné, což může vést k záměnám. Popisky karet jsou zase plné symbolů a textu, který je občas těžké na první pohled rozluštit. Ale suma sumárum to stále vypadá hrozně hezky. Tak nějak pro děti. Bohužel to samé neřeknu o hudbě. Když jsem přemýšlel, jak ji popsat, tak je to generická středověká smyčka, která sice neruší, ale je naprosto zapomenutelná. Po vypnutí hry si z ní nebudete pamatovat jediný tón. Místo toho si pusťte nějaký LolliHop a vyjde to stejně.
Drop Duchy je inteligentní a obdivuhodný experiment, který však ne vždy dopadne na úrodnou půdu. Jeho stavitelská fáze je chytrým a uspokojivým hlavolamem, který je ale srážen na kolena neohrabaným bojovým systémem a designem, který si občas protiřečí. Jedná se o pomalou hru, která odmění trpělivé hráče, kteří si zamilují jeho specifickou kombinaci žánrů, ale nedosahuje elegance a vybroušenosti svých hlavních inspirací. Přesto má v sobě navzdory všem výtkám návykovou kvalitu. Jakmile si osvojíte její komplexní pravidla a odemknete zajímavější karty, může se z ní stát skvělý společník na krátké herní seance. Moment, kdy vám na hrací ploše všechno dokonale sedne a vytvoříte nezastavitelnou armádu, je nesmírně uspokojivý. A jen proto ji budu dál chválit.
