Starší generace (ano, už je tomu tak) si určitě pamatuje malého ducha Caspera a ty tři hulváty, kteří s ním žili. Jeden hodný duch, jenž jen hledal kamarády, a tři raubíři, co pouze rádi strašili ostatní. Desková hra Duchařina mi toho spoustu z pohádek s tímto strašákem připomíná. Přátelská rodinná pohoda (podobně jako v Jízdenky, prosím! Vlak duchů), kde vyhrává ten s nejlepším postřehem, strategií a hlavně ukecanou tlamou, protože není nic lepšího než se neustále snažit rozhodit protihráče, jen aby zábava nestála.
Otevírám krabici s duchy
Balení je jednou z těch věcí, které by měly na první pohled zaujmout. V dnešním případě je to banda duchů schovaná za nábytkem, kde drží dveře, aby se návštěvník nemohl dostat do místnosti. Ostatně celý design je dělaný velice humorně, odlehčeně a nebojím se říci, že i velice svižně. Jenomže poté jsem krabici otevřel a přišlo zklamání.
Znáte ten pocit, když držíte velké a zajímavé balení, najednou se podíváte dovnitř a je tam vlastně možná třetina toho, co jste očekávali? Poté, co jsem byl uchvácen krabicí, jsem ji otevřel a mohu říct, že snad poprvé od doby, co recenzuji deskové hry, jsem oněměl ne nadšením, ale zklamáním. Duchařina je více vystlaná plastem než herními komponenty, jichž sice také moc není, ale jsou alespoň z kvalitního materiálu. Jinak na to, jak je bedýnka velká, je prostě prázdná. Nejsem žádný eko válečník, ale upřímně, tohle mi přišlo vážně trošku zbytečné.
Určitě si nyní říkáte, tak co v ní tedy najdu? Kromě krásně zpracovaného herního plánu z kvalitního kartonu s ilustrací staré místnosti, v níž se hra odehrává, je k nalezení jen pár malých herních karet a žetonů, čtyři barvy figurek duchů, dvoje pravidla hry a šest kusů nábytku, od zrcadla po piano, a klíčová dírka. Bohužel, na to, jak hra krásně vypadá, je to kouzlo duchařiny pryč. Jasně, vím, že obsah bedýnky si odnesli nějací meta neřádi, ale tohle mi přišlo na první pohled jako šílený protiklad. Nadšení z designu, okamžité zklamání z otevření balení. Takový zvláštní duchařský paradox, nemyslíte?
Přitom je příprava hry hrozně snadná. Hrací plán položíte doprostřed stolu tak, aby všichni hráči dobře viděli. Poté si každý vybere jednu barvu, od níž si vezme jednoho velkého, dva střední a čtyři malé duchy. Ty položí na okraj herního plánu na své straně, čímž si určí svůj kousek místnosti, z něhož budou jeho strašáci přebíhat. Také to znamená, že čtvercový plán má maximální počet čtyř hráčů, kdyby náhodou. Poté vezmete všech šest kusů nábytku a umístíte je na herní desku. Vezmete klíčovou dírku a náhodně si vyberete, kde budou dveře do místnosti. Poslední hráč si bere kostku. Následně z karet pohybu budete odstraňovat karty dle počtu hráčů a zamícháte je. Není co řešit, začínáme hrát.
Duchařina a duchové
Desková hra se hraje na celkem pět kol, během nichž přesouváte své duchy přes plán do bezpečí, aby nebyli vidění skrze klíčovou dírku některým z hostů. Každý hráč si na začátku kola vytáhne kartu pohybu. Ta mu zaručuje dvě věci – pomůže mu rozdělit body pohybů pro své duchy nebo, ta lepší varianta, je využije pro přesouvání nábytku na plánku, aby je mohl skrýt. Toto udělají všichni hráči postupně, načež se poté kostkou rozhodne, kdo bude koukat první skrze klíčovou dírku.
Nezapomněl jsem vám něco říct? Jasně, cílem je dostat vaše duchy na druhou stranu plánku. Musíte je schovávat před zraky zvědavců koukající skrze klíčovou dírku a zároveň jich dostat na druhou stranu co nejvíce. Jakmile je totiž rozmístíte a dojdou pohyby z karet, hodí se kostkou a nakoukává se. Jakmile je duch viděn, posílá se zpátky na začátek a jede se znovu. Na konci vyhrává ten, kdo má duchů na druhé straně nejvíce. Rozhodujícím faktorem jsou při počítání bodů jejich velikosti. Malý je za bod, střední za tři, velký za pět.
Jednoduché, že? Tak proč to pravidla nevysvětlují takhle? Doslova jsem se promořil připraveným manuálem a už od přípravy mi nedával absolutně smysl. Nechápu, proč to někdo napsal složitě. Duchařina je tvořena primárně pro děti, hratelnost a všechno ostatní tomu neuvěřitelně napovídá. Jenomže pravidla, a to teď neřeším dva další herní moduly, to neumí podat takhle jednoduše ve dvou odstavcích. Trošku to motají a bez dospělého jsou dle mého nepochopitelná. Jsme banda zkušených deskovkářů, přesto jsme se prakticky za jednu celou herní dobu (cca 40 minut) stihli třikrát zhádat na postupu. U hry pro děti.
Rodina na prvním místě
Kdybych si měl z herních modulů jeden vybrat, doporučím ten se jménem Za minutu dvanáct. Přináší do hry totiž karty duchů se speciálními událostmi ovlivňujícími dané kolo. Třeba karta Nadšence převrátí nábytek na bok, ale nesmí přesahovat okraje herního plánu, nebo karta Zem je láva okamžitě pošle na začátek duchy, již nejsou na nábytku. Naprosto jednoduché a svým způsobem geniální. Dodává to hře trošku větší šmrnc a zároveň prodlouží hratelnost a napětí o nějakých deset-patnáct minut. Deskovka se tím navíc stává neohratelná, protože variabilita je neomezená. Navíc jen díky tomuto modulu budete moci plně využít skromný obsah té poloprázdné obrovské krabice, a ano, i zde na konci jsem kvůli tomu stále hořký.
Pokud máte ratolest přibližně osmi let věku a nevíte, co si s ní zahrát, pořiďte si tento titul. Strategické prvky jsou víceméně minimální, prostoje díky rychlému koukání skrze klíčovou dírku prakticky nulové a titul je natolik dynamický a svižný, že nemusíte řešit to, že by se někdo někde musel pozastavit a rychle něco řešit. Navíc, jaký duch by kdy nebyl schopen obejít široké křeslo?
Duchařina je extrémně snadná, krásná a barevná hra, která dokáže zabavit celou rodinu. Pro děti je naprosto ideální a dospělé minimálně pobaví. Ideální herní doba, zajímavé téma i ten materiál, z jakého je vyrobena, ukazuje určitou kvalitu. Jenomže absolutně šíleně napsaná pravidla, jež mohou být pro děti nepochopitelná, nebo zbytečně obrovská krabice na těch pár komponentů mi k titulu vůbec nesedí. Když máte celý počin vypiplaný do maxima, ale to kolem je špatně, trošku to ztrácí na kvalitě. Bohužel tak pro mě navěky zůstane v kolonce Mohla to být bomba, ale nyní jsme jen v nadprůměru.
