Představte si tu velkolepou sbírku příběhů o bozích, hrdinech, tragédiích a všemožných rodinných traumatech řecké mytologie, před nimiž by dnešní terapeut s křikem utekl. Představujete si? Fajn. Teď ji hoďte do mixéru společně s dystopickou budoucností, spartskou válečnou akademií, partou sexy nesmrtelných bohů a jednou naprosto šílenou hlavní hrdinkou, která má kousavé komentáře úplně ke všemu. Pak ten mixér zapněte na nejvyšší otáčky, výsledek vylijte do sklenice a vypijte na ex, protože přesně tak se čte kniha Herkulova krev, první díl fantasy duologie od autorky Jasmine Mas. Ano, nezbláznila jsem se, a ano, je to přesně tak šílené, jak to zní… možná ještě o trochu víc. Přece jen alea iacta est (kostky jsou vrženy).
Autor:
Vydavatel:
Distributor:
Původní název:
Série:
Díl:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Jasmine Mas
Red
Knihy Dobrovský
Blood of Hercules
Bohové a padouši
1. ze 2
Martina Balzano
480
černobílý
brožovaná s ořízkou
únor 2026
978-80-277-6039-8
9788027760398
první
Zdroj: Knihy Dobrovský
Amor fati (miluj svůj osud)
Abychom se pochopili, nejde o klasické převyprávění legendy o Herkulovi. Pokud čekáte svalnatého hrdinu, který bude mlátit hydry a tahat nemejského lva za ocas, kniha vás velmi rychle vyvede z omylu. Tady totiž není hlavním hrdinou on, ale ona… a má s klasickými řeckými siláky společného asi tolik, co spartský generál s terapeutickým kroužkem. Autorka si řecké mýty vzala, rozpitvala je, některé části zpřeházela, jiné úplně překopala a celé to zabalila do příběhu, který je místy temný, místy brutální, místy romantický a místy… no, připomíná slohovou práci hyperaktivního dítěte, které do zadání „příběh o bozích“ nacpalo úplně všechno. Jenže víte co? Kupodivu to funguje. Herkulova krev je šílená, chaotická, někdy sprostá, občas nečekaně hluboká a po celou dobu zatraceně návyková kniha.
Když se řekne řecká mytologie, většina lidí si představí ty pompézní příběhy, které se předávají tisíce let. Jenže Herkulova krev vám dá hned na začátku studenou sprchu. Bohové kdysi vedli lidstvo k velikosti. Jenže čas plynul a oni se stáhli do stínu pod roušku anonymity. Nakonec se znovu objevili, ale už to nebyli bohové z legend, ale mocní, krásní, nebezpeční a často morálně pochybní hráči v politice i válkách. Sparta není žádnou romantizovanou historickou relikvií, ale dělí se na dvě hlavní mocenské linie. Olympské rody a Chtónské rody.
Olympští jsou ti „lepší“ a jejich schopnosti posilují je samotné. Chtónští jsou pravý opak. Definují je rudé oči, schopnosti způsobující bolest, obliba v mučení i ovládání mysli… prostě ta, ehm, milejší strana, že ano? Jenže svět není jednoduchý. Když se totiž objevili Titáni, rozhodlo se, že právě Chtónští budou těmi, kdo proti nim povedou válku. Tak vzniklo Shromáždění smrti a Sparta se proměnila v místo, kde přežijí jen ti nejsilnější. Doslova.
Quia pulvis es et in pulverem reverteris (prach jsi a v prach se obrátíš)
Konec hodiny dějepisu, pojďme se přesunout k tomu hlavnímu. Protagonistka Alexis je sirotek a taky trochu koktá. Jo, osud se na ní docela vyřádil. Její život je v podstatě jedna nekonečná překážková dráha, kde každých pár metrů někdo přidá nový zátaras, aby to náhodou nebylo moc jednoduché. Násilí, šikana, hlad, chudoba a odpovědnost za mladšího bratra ji provází každým dnem, a přesto luctor et emergo (bojuji a nevzdávám se). Když se ukáže, že jí v žilách koluje vzácná krev spojená se Spartou, Alexis dostane šanci dostat se na spartskou válečnou akademii… jenže ne úplně tak, jak původně zamýšlela. Místo vydřené budoucnosti ji čeká krucibl, nebo smrt. Třetí možnost neexistuje.
Abyste si nemysleli, spartská akademie rozhodně není škola, ale peklo s drsným učebním plánem. Studenti musí projít zkouškami fyzickými, psychickými i akademickými. Bojují, studují, padají vyčerpáním i hladem a znovu vstávají. Krucibl není jen zkouška síly, ale trénuje mysl a odděluje zrna od plev… a to pěkně krutě. Neexistují totiž hloupí bohové, protože neexistují hloupí Sparťané. Alexis není nejsilnější, ale je to žena, a ty jsou zatraceně tvrdohlavé a šílené, což je ve Spartě překvapivá výhoda.
Zdroj: Knihy Dobrovský
Aut viam inveniam aut faciam (buď najdu cestu, nebo si ji udělám)
Alexis není jednou z těch postav, které buď milujete, nebo vás doženou k šílenství… ona zvládá obojí současně. Navenek je drzá, sarkastická, sprostá a v hlavě má permanentní komentář ke všemu, co se děje kolem. Když cosi řekne nahlas, v duchu dodá něco mnohem horšího… a to jí dělá svým způsobem lidskou. Vždycky si přála být silná, sebevědomá, hlučná a zkrátka taková ta femme fatale, co vejde do místnosti a všichni ztichnou. Místo toho je vyhublá, koktá a vypadá jako nemocná žirafa. Nikdy se však nevzdává, a proto jí bude čtenář chtě nechtě fandit.
Protože chaosu ve svém životě ještě nemá dost, kolem krku se jí obtáčí hadí nej kámoška Nyx, která s ní mluví… respektive ji slyší jen Alexis. Nyx je kapitola sama pro sebe, protože má velmi silné názory na to, kdo má „postelové oči“, kdo je prostě jen idiot a jak ráda by každého uštkla na potkání… a taky je trochu zvrhlá… na hada vlastně podezřele moc.
Memento mori (pamatuj na smrt)
Budování světa je v knize překvapivě propracované. Autorka vysvětluje historii bohů, jejich návrat mezi lidi, válku s Titány i fungování spartských rodů. Nejde tak jen o fantasy kulisu, ale o komplexní systém pravidel, hierarchií a tradic. I když si autorka s mytologií pohrála dost po svém, stále v příběhu zůstává dostatek známých prvků. Například Hádes v této verzi není únoscem Persefony. Naopak. Jejich pouto je dobrovolné a tvoří jeden z nejstabilnějších párů božského světa. Takže ano, Hádes je stále děsivý a krutý, ale také překvapivý romantik.
Když už jsme u té romantiky, Herkulova krev je označována jako temná romantasy, přičemž láskyplné motivy nejsou tou hlavní náplní. Daleko raději bych použila termín sex-appeal, protože, holky, když se na scéně objeví postavy jako Cháron, Augustus, Patroklos nebo Achilles, je jasné, že Alexis nezůstane dlouho bez pozornosti.
Tihle alfa samci jsou spartští válečníci, což znamená dvě věci… jsou zatraceně sexy a také zatraceně toxičtí. Mají velké svaly, ještě větší ego, a také se potýkají s komunikačními problémy. Jejich způsob flirtování totiž připomíná spíše výhrůžku než vyznání lásky. Alexis je z toho mimo, ale čtenářky zase úplně paf. Romantika tak většinu času doutná pod povrchem, ukrytá za clonu krutosti i strachu, a ke konci naplno exploduje v němém úžasu. Závěr sice není tak moc překvapivý, no ale rozhodně začnete vzývat všechny bohy o brzké pokračování.
Autorčin styl pravděpodobně nesedne všem. Představte si ho, jako když pejsek s kočičkou vaří dort: do mísy hodí mytologii, akademii, dystopii, romantiku, politiku, brutalitu, hromadu akce a sprostou hrdinku. Pak to zalijí polevou z břitkého humoru a navrch dají třešničku v podobě vyrýsovaných pekáčů sexy bohů. Výsledek je totálně chaotický a trochu divoký mišmaš, ale zatraceně vám chutná. Témata se někdy střídají tak rychle, jako spartští polobozi přepínají mezi flirtováním, vyhrožováním a plánováním něčí velmi nepříjemné smrti. Pokud však na tuto vlnu nastoupíte, kniha vás zcela pohltí.
„Takže… aby bylo jasno,“ zavrčel Patro a zhluboka se nadechl. „Nemáš schopnosti, výcvik, podporu rodu a tvoje kosti se lámou jako větvičky? To je všechno, co nám můžeš nabídnout?“
Taky jsem na jedno oko slepá a na jedno ucho hluchá a Tim-Tom mi jednou řekl, že mám tělo jako nemocná žirafa.
Patrovi zacukaly oči, jako by měl aneurysma.
S napětím jsem čekala, co se stane.
Bohužel nezemřel.
V tomhle krutém světě fakt neexistuje žádná spravedlnost.
Audaces fortuna iuvat (štěstí přeje odvážným)
Jedním z hlavních témat knihy je důvěra, která ve Spartě jen tak neroste na stromech. Spojenci se mohou rychle změnit v nepřátele a nepřátelé v něco… mnohem komplikovanějšího. Důvěra je nebezpečná hra a Alexis ji musí hrát neustále. Spartský svět je krutý, smrt je všudypřítomná a nesmrtelnost není právo, ale výsada. Studenti během zkoušek umírají rychleji, než by bylo zdrávo. a každý krok může být poslední.
Abych ale nebyla jen nekriticky nadšená, je tu jedna drobná věc, která mi během čtení trochu drhla v hlavě, a tou je magie. Svět knihy má sice nastavený určitý systém schopností, rodů a sil, ale ne vždycky působí, že ho autorka dodržuje… zejména u teleportace jsem narazila na místa vyvolávající otázku: „Počkej, tak jak to teda vlastně funguje?“ nebo „Proč jsi to neudělala hned na začátku?“ Na druhou stranu v knize, kde jsou polobozi nuceni počítat složité matematické rovnice, kde mají všichni svalovci tvář andělů a povahu sériových vrahů a kde hlavní postavě dělá morální kompas zvrácený had… je vlastně trocha nejasné teleportace ten nejmenší problém.
Herkulova krev není dokonalá kniha. Je chaotická, místy přehnaná, docela sprostá a někdy tak absurdní, že si říkáte, jestli autorka při psaní nejela na ambrosii. Zároveň vás chytne a nepustí, okouzlí svým vtipem, neustálým napětím, spalující touhou, zajímavými postavami a světem, který je dostatečně originální, přitom dobře známý. Pokud máte rádi řeckou mytologii, temnou fantasy a hrdinky, které se nebojí říct bohům do očí, že jsou to arogantní idioti, Herkulova krev by vám rozhodně neměla uniknout. A pokud ne, no… dulce periculum. Nebezpečí je sladké a někdy stojí za to ho okusit.
Herkulova krev je jako jízda na horské dráze v plné rychlosti. Není to uhlazené romantasy, ale divoká, drzá a zatraceně zábavná kniha, která si z řecké mytologie bere jen to, co se jí hodí, a zbytek bez milosti překope. Když vás ani to nepřiměje po ní sáhnout, myslete na ty sexy bohy, krutý svět a hlavní hrdinku, co má jazyk ostřejší než spartský meč. Občas to působí, jako by autorka psala pod vlivem ambrosie a čistého chaosu… ovšem to příběhu dává jisté kouzlo.
