Koho v dnešní době označuje slovo „gamer“? Co to je „nová herní publicistika“ a nakolik se liší od té klasické? Jsou už videohry veřejností považovány za umění? A jak se samotní hráči stavějí k herní kritice? Tyto a další otázky publicista Štěpán Šanda rozebíral ve své přednášce nazvané „Herní publicistika vs. publikum“, která se konala 22. 2. 2022 v prostorách pražského Kampusu Hybernská. Celý tento undergroundový seminář byl výstupem z autorovy diplomové práce a obsahoval jak mediální teorii, tak konkrétní obrazové příklady debat ze sociálních sítí.
Základní pojmy
Již ono označení „gamer“ (či hezky česky, ale nelichotivě, „pařan“) není v dnešní době příliš aktuální. Zatímco dříve (řekněme v 80. či 90. letech, kdy videohry začínaly) bylo toto slovo především označením pro stereotypního nerda, který hraní věnoval nadměrné množství času, dnes již toto neplatí. Hraní se věnují lidé různého věku i pohlaví, a tak jakékoliv vymezení „gamerů“ jako skupiny s jasně rozlišitelnými vlastnostmi nemá příliš smysl. Proto ani současné texty o hrách již nemají jednoho modelového čtenáře a často cílí na určitou skupinu nebo se při kritice zaměřují jen na určité aspekty. Zde vzniká otázka, jak moc by publicistika měla usilovat o neutrálnost a nakolik má zohledňovat vliv kontextu na hry.
Dají se hry posuzovat samy o sobě?
Podle čeho se pak čte kritika?
Z hlediska herní publicistiky je pak několik spektů, které ovlivní přijetí výsledného textu. Jak bylo zmíněno už výše, i zde se objevuje otázka osobnosti autora, který se při psaní více či méně do textu promítne. Podle kritérií oné nové žurnalistiky je to pochopitelné, protože recenze je žánr subjektivní a hry díky své interaktivitě vytvářejí ještě subjektivnější zážitek než jiné druhy umění. V jiných kritických textech (například analýzách) už to tak lehké není – zde se uplatňuje oblíbené tvrzení, že „kritizovat umí každý“. Ukázalo se, že negativní reakce jsou často motivované především rozdílem v názorech. Jinými slovy, lidé častěji budou argumentovat tímto způsobem u článků, se kterými osobně nesouhlasí. Šanda zmiňuje obecnou tzv. „fetišizaci úspěchu“, tedy pojetí kritiky jako něčeho druhotného, co se jen přiživuje na práci někoho jiného. Tím, že hry nejsou dodnes zcela brány jako plnohodnotná forma umění, se celý problém ještě prohlubuje.
O autorovi
(převzato z anotace přednášky, upraveno)
Pokud vás jeho tvorba zaujala, můžete jej sledovat na Twitteru nebo na Instagramu.
Na Steamu je také dostupný jeho připravovaný titul Silicomrades.