Chtěli jste si někdy nezávazně vyzkoušet práci tajných agentů? Všechno to napětí, nebezpečí a všechna ta supercool udělátka, která jsou vidět ve filmech o Jamesi Bondovi? Mě udělátka lákají hodně, nebezpečí… ani ne. Navíc nemám vůbec poker face, takže by mě každý hned odhalil. A tak si raději práci tajných agentů užívám zprostředkovaně, ať už ve filmech nebo častěji v deskových hrách. Když jsem tak slyšela o titulu Infiltrátoři, věděla jsem, že je potřebuji minimálně vyzkoušet.
Závan Hongkongu
Infiltrátoři jsou hrou od hongkongského studia Broadway Toys, které se specializuje hlavně na lokalizace, v posledních letech ale na trh vrhlo i několik vlastních titulů. Z těch jsou právě Infiltrátoři (kteří v angličtině vyšli v roce 2024 jako Infiltraitors) prozatím tím nejlépe hodnoceným. Jejich tvůrci jsou John Kean a Liam Kean. První zmíněný vydal již téměř třicítku her, troufnu si ale tvrdit, že vám zatím pravděpodobně unikaly. O ilustrace se postaral debutující Man-Tsun. Hra je určena pro 2–5 hráčů od 10 let, kteří na jednu partii budou potřebovat přibližně 20–30 minut. O českou lokalizaci se postaralo vydavatelství Asmodee.
Společně proti dvaceti scénářům
V Infiltrátorech se stanete tajnými agenty snažícími se nalézt zrádce ve svých řadách. Jde o téměř čistě karetní hru, s obyčejným balíčkem karet si ji ale zahrajete jen obtížně. V balíčku Infiltrátorů totiž najdete pět různých barev karet očíslovaných od dvou do patnácti. Všichni hrajete společně a vaším cílem je pomocí chytrých nápověd a otázek vydedukovat, které karty byly na začátku partie odloženy bokem jako oni titulní Infiltrátoři.
Již základní hra je dostatečně zábavná pro všechny milovníky kooperativních her, autoři však do ní přidali hned dvacítku scénářů, které pokaždé lehce obmění podmínky pro danou partii. Díky tomu se vám Infiltrátoři jen tak neohrají a vy budete moct zkoušet, co ještě vaše kooperační schopnosti zvládnou. Scénáře jsou totiž čím dál těžší, a věřte, že ty poslední jsou opravdová výzva. Kromě plných scénářů zde najdete i tři tréninkové, během nichž se přirozeně a jednoduše naučíte pravidla… a také se trochu sžijete se spoluhráči.
Podobný, jasně, ale v čem?
Jak vlastně přijdete na to, které karty jsou infiltrátoři? Každý hráč může ve svém tahu Chytit podezřelého, tedy dát před sebe jednu z Infiltrátorských karet tak, aby ji viděl jen on. Ostatním se poté bude snažit sdělit, co to vlastně vidí. Vaše organizace je opravdu promořená, a tak je v každém scénáři víc podezřelých než hráčů. Nestačí vám uhodnout jen jednoho z nich, potřebujete je odhalit všechny. A tak si i se spoluhráči nějakého toho podezřelého chytíte, a jen, co jednoho identifikujete, hned si můžete chytit dalšího.
Jak vlastně ta komunikace mezi hráči probíhá? Je výrazně omezená, a nemůžete si tak jen tak volně povídat. Koncept omezené komunikace a kooperativních dedukčních her proslavil titul Hanabi, a přestože je mezi hráči hodně populární, já osobně jsem mu nikdy nepřišla na chuť. Přišel mi totiž až příliš závislý na náhodě a hlavně paměti. Naopak Infiltrátoři používají omezenou komunikaci přesně tak, jak to mám ráda – ve stylu série Similo, kterou u nás vydává Albi. Stejně jako v ní, i v Infiltrátorech napovídáte spoluhráčům natočením karty. Pokud ji dáte vertikálně, znamená to, že tato karta má s tou „vaší“ něco společného. A pokud ji dáte horizontálně, tak nemají společného nic.
Společné přitom můžou mít barvu nebo číslo, a dokonce spolu mají i něco společného, pokud číslo na jedné z porovnávaných karet je celočíselným násobkem druhé z karet. Moc oceňuji, že násobky jsou na kartách jasně vypsané, a vy tak nemusíte svůj unavený mozek přetěžovat počítáním. Hru navíc díky tomu můžete hrát i s mladšími hráči, kteří ještě neumí spolehlivě násobit, ale chcete v nich potrénovat dedukční schopnosti.
Oceňuji také, že se autoři nevydali cestou „jako první přijď na to, co mají před sebou ostatní”, ale vytvořili kooperativní titul. I když se to v poslední době trochu zlepšuje, kooperativní dedukce je stále vzácná, a moji herní skupinu baví převelice.
Stereotyp? Ale kdež!
Scénáře vás postupně provedou příběhem jako vystřiženým z filmů o tajných agentech. Užijete si tak všechny typické konvence žánru: rostoucí paranoiu, zrádce ve vlastních řadách i otevřený boj s odhalenými nepřáteli. Příběh na začátku každého scénáře je přesně tak dlouhý, aby mu dodal atmosféru a vysvětlil, proč budete hrát zrovna s těmito pravidly, ale zároveň dostatečně krátký na to, aby vás příliš nezdržoval od hraní titulu, který je vlastně poměrně abstraktní.
Musím se přiznat, že ne všechny scénáře mi vyhovovaly. Ty, které mění pravidla hry, jako například, když musíte eliminovat zrádce v pořadí, v jakém jste je chytili, mě bavily velmi. Scénáře, v nichž nesmíte nijak mluvit, nebo musíte hrát se zakrytým odhazovacím balíčkem karet… tolik ne. Úkoly v jednotlivých scénářích se navíc opakovaly víc, než by se mi líbilo, jen byly vyšší scénáře vždy složitější, co se počtu infiltrátorů nebo nábojů týče.
Letem světem
Líbí se mi, že jedna partie je bleskurychle nachystaná. Stačí jen zamíchat balíček karet a na stůl vyskládat stojánek na pistoli a pár nábojů a můžete hrát. Díky tomu jsou Infiltrátoři hrou, kterou jednoznačně neodehraji jednou za večer, ale vždy chci alespoň několik partií.
Díky tomu, že jsou ve velmi malé a sympatické krabičce, můžete je s sebou navíc vzít kamkoliv, kde neočekáváte žádnou velkou bandu lidí. Hra má navíc jednoduchý kartonový insert, který se během partie používá jako stojan pro pistoli. Funguje skvěle, jen mě trochu mrzí, že se může snadno poškodit.
Ukažme si na něj!
Počkat, počkat, jaká pistole? Infiltrátoři mají totiž jedno dokonalé pravidlo, které skvěle eliminuje věčný problém asociačních párty her: sáhl jsi na tu kartu, nebo ne? Zde nebudete nikdy ani na chvíli pochybovat o tom, zda spoluhráč zkouší identifikovat zrádce, nebo zda jen zvažuje možnosti. Na stojánku totiž bude ležet velká kartonová pistole. A v závislosti na scénáři i několik nábojů. Když chcete zkusit eliminovat zrádce, utratíte jeden náboj, chopíte se zbraně, namíříte s ní na kartu před jiným hráčem, a oznámíte závěr svojí dedukce. Do-ko-na-lý!
Kromě toho, že máte jasno, pistole přidává do hry i obrovský kus atmosféry. Ta je ještě podpořena krátkým příběhem a k tématu skvěle padnoucími ilustracemi. Mazací destička nápověd a dřevěný stojan na karty jsou pak jen příjemnou třešničkou na dortu.
Po stránce produkční kvality mě mrzí jen dvě věci. Jednou je, že náboj do pistole nejde opravdu „nabít“, třeba pomocí gumičky, tak jako ve hře Katapult Duel. Druhou vadou na kráse je, že se Asmodee nepodařilo zachovat slovní hříčku v názvu hry. Až na tyto drobnosti jde ale o opravdu povedený titul.
Je to pade na pade
I přes vysokou míru dedukce a velký podíl hráčských rozhodnutí, se stále Infiltrátorům nedá upřít určitá míra náhody. Ta je obzvlášť patrná ve scénářích, v nichž karty odhazujete lícem dolů. Ve chvíli, kdy si nemůžete spočítat, co za karty již bylo ve hře, jste odkázání jen na náhodu a svoji paměť… a já mám paměť pěkně mizernou. I v „normálních“ scénářích se vám ale občas stane, že máte poslední náboj, v balíčku už v podstatě žádné karty, a vy najednou musíte eliminovat zrádce. Pokud se vám nepodařilo nasbírat dostatek důkazů, jsou možnosti stejně pravděpodobné, a pak už je jen na náhodě, zda se zrovna v tu chvíli trefíte.
Infiltrátoři jsou velmi povedená kooperativní dedukční desková hra. V malé krabičce se skrývá opravdu hodně obsahu v podobě dvaceti scénářů, díky kterým můžete řádně otestovat své kooperativní dovednosti. Jde o hru, která je sice abstraktní, autorům se ale podařilo do ní vdechnout značnou míru atmosféry díky stylovým ilustracím a téměř geniálně použité kartonové pistoli coby ukazatele, že to s eliminací zrádce myslíte vážně. K dokonalosti pistoli chybí jen možnost do ní náboj opravdu „nabít“ pomocí nějaké gumičky nebo podobného řešení. I přes repetitivnost některých scénářů Infiltrátory rozhodně doporučím každému milovníkovi kooperativních dedukčních her.
