Osmdesátková hororová estetika má své nezaměnitelné a specifické kouzlo, které se jen těžko napodobuje. Když se navíc spojí se jménem legendárního režiséra a skladatele Johna Carpentera, očekávání automaticky vystřelí do nebeských výšin. Titul John Carpenter's Toxic Commando od studia Saber Interactive přesně na tuto nostalgickou strunu brnká a slibuje divokou, nekompromisní kooperativní střílečku plnou nemrtvých. Celým tímto slizkým a bahnitým peklem jsem poctivě prošel po boku svého dobrého kamaráda Milana Kuneše. Pro úplnost musím v úvodu hned dodat, že Milan je úspěšný manažer, je svobodný, netrpí téměř žádnými charakterovými vadami a nadevše miluje horory, dlouhé romantické procházky i pejsky, takže se mu případné zájemkyně rozhodně nemusí bát napsat! Naše společná cesta za záchranou světa každopádně ukázala, že ačkoliv má hra své nepopiratelné kvality a nabízí solidní porci zábavy, na trůn krále kooperativních stříleček to tentokrát bohužel úplně stačit nebude. Navíc jsem odhalil i ty Milanovy charakterové vady.
Slizký bůh a cyničtí žoldáci v akci
Příběhové pozadí funguje jako naprosto ukázkový a záměrně přehnaný béčkový film z videokazetové éry (ano, zažil jsem to, chodil jsem do půjčoven). Chamtivá technologická korporace se ve snaze vyřešit globální energetickou krizi rozhodne vrtat přímo do zemského jádra, což pochopitelně neskončí ničím menším než nechtěným probuzením prastarého, slizkého monstra. Tato temná entita okamžitě začne měnit vše živé v krvelačné zombie, a tak na scénu nastupuje nesourodá čtveřice cynických žoldáků, jejichž úkolem je tuto apokalypsu nějakým způsobem zastavit a nezabít se přitom navzájem. Vyprávění se nebere ani na vteřinu vážně, postavy neustále trousí sarkastické poznámky a celá absurdní atmosféra je mistrně podtržena dunivým syntetizátorovým soundtrackem, na kterém se podílel samotný Carpenter a který hře dodává ten pravý, nefalšovaný retro nádech.
Samotné jádro hratelnosti si bere obrovskou inspiraci z klasických titulů zaměřených na kooperaci, ale obohacuje je o impozantní technologie, které vývojáři vypilovali k dokonalosti už ve svých předchozích úspěšných projektech. Nejvýraznějším prvkem je bezpochyby pokročilý fyzikální model davu, díky němuž se hordy nemrtvých nepohybují jako jednotlivci, ale chovají se spíše jako děsivá, jednolitá tekutina. Masy zombií se přelévají přes okraje útesů, vrší se na sebe u vysokých plotů a vytvářejí ohromující vizuální chaos, který na bojišti vzbuzuje skutečný respekt. Střelba samotná je přitom nesmírně uspokojivá, rozmanitý arzenál zbraní má patřičnou váhu a každý úspěšný zásah do houstnoucího davu nepřátel přináší okamžitou, vizuálně šťavnatou odezvu, což z prostého kosení příšer dělá mimořádně návykovou záležitost. Respektive, když skoro nikdy neminete, ale začvachtá to, víte, že jste zasáhli. (tento vtip prosím nechat, je doslova vybroušený k dokonalosti)
Tím vůbec nejzajímavějším a nejoriginálnějším prvkem, kterým se hra snaží vymanit ze stínu své slavné konkurence a přidat něco vlastního, je integrace vozidel do otevřenějších map. Místo striktně lineárních koridorů se totiž pohybujete v rozlehlejších lokacích, k jejichž překonání je naprosto nezbytné využívat nejrůznější džípy, ozbrojené transportéry či dokonce speciálně upravené sanitky. Zde se naplno projevují letité zkušenosti studia z vývoje offroadových simulátorů. Jízda není nudným přesunem z bodu A do bodu B, ale představuje samostatnou a dosti drsnou výzvu. Vozidla se neustále boří do hlubokého bahna a všudypřítomného toxického slizu, což vás nutí pravidelně vysedat do nebezpečného terénu, hledat pevné body pro uchycení navijáku a fyzicky stroj vyprošťovat, zatímco se na vás ze všech stran hrnou stovky rozzuřených nepřátel. Do toho všeho musíte ještě pečlivě sledovat stav paliva, zoufale hledat kanystry s benzínem a provádět nutné mechanické opravy. Společná snaha udržet těžce poškozenou dodávku v chodu uprostřed nekonečné bažiny tak patří k absolutním, nervy drásajícím vrcholům celého kooperativního zážitku. A baví.
John Carpenter's Toxic Commando nabízí specializované třády
Na výběr je hned ze čtyř specializovaných tříd, které tvoří klasickou a v boji spolehlivě osvědčenou sestavu. Lze hrát za ofenzivní útočnou třídu s ničivými plošnými schopnostmi, za defenzivního tanka s ochrannými štíty, za nezbytného lékaře nebo za, zkusme říct, operátora využívajícího bojové drony. Každá postava disponuje vlastním stromem dovedností, jehož postupné odemykání přináší užitečná vylepšení a zásadní modifikace. Systém rolí je nastaven funkčně, přičemž přežití na vyšších obtížnostech přímo závisí na tom, jak efektivně dokáže celý tým schopnosti kombinovat. Mimochodem, já hraji útočnou třídu a ona speciální schopnost dokáže rozhodnout, zda jednu z oněch osmi misí dohrajete úspěšně, nebo vůbec.
Bohužel se vývojáři nedokázali ubránit současným moderním nešvarům a celou hru obalili masivní vrstvou zbytečných meta-progresních systémů, které samotnou hratelnost spíše zdržují. Během průchodu úrovněmi jste nuceni neustále sbírat několik různých typů herních měn, abyste si následně ve zdlouhavých menu mohli vylepšovat statistiky jednotlivých zbraní, odemykat tlumiče nebo ladit kosmetické doplňky. Tato křečovitá honba za krystaly a součástkami velmi nepříjemně rozbíjí plynulé tempo akce a odvádí pozornost od frenetické střelby. Navíc to hrozně prodlužuje herní dobu. Když jsme začínali, trvala nám mise kolem hodiny, nyní ji proběhneme za dvacet minut, protože už není nutné tolik sbírat.
Najděte si svého Milana
Pokud navíc uvažujete o tom, že byste se do John Carpenter's Toxic Commando vydali na vlastní pěst a spolehli se pouze na umělou inteligenci, raději na to rovnou zapomeňte. Vzhledem k tomu, že jsme měli možnost hru poctivě testovat ještě před jejím oficiálním vydáním, zkusili jsme zpočátku táhnout kampaň pouze ve dvou, přičemž zbytek našeho týmu tvořila dvojice NPC botů. Musím naprosto upřímně a bez okolků přiznat, že to bylo čiré, nefalšované peklo.
Počítačem řízení kolegové jsou totiž často hloupí jako poleno, zasekávají se o překážky a v těch nejkritičtějších momentech vás naprosto s klidem nechají na holičkách. Jakmile se ovšem k naší seanci připojil další skutečný hráč navíc, bylo okamžitě a jasně vidět, jak se celá hra radikálně zlepšuje, akce se správně stupňuje a celková dynamika se mění k nepoznání. Najednou to byla ta pravá, fungující kooperativní jízda, kterou autoři zamýšleli. Proto sólo hraní s NPC postavami opravdu nikomu z celého srdce nedoporučuji a radím jediné: vždycky k ruce mějte pořádného živého kamaráda. Přesně jako mám já svého Milana. Toho neskutečně skvělého a schopného manažera, který je mimochodem stále svobodný a s nímž se i ten nejhorší virtuální konec světa dá přežít s úsměvem na rtech!
John Carpenter's Toxic Commando zní jako John Carpenter's Toxic Commando
Přestože engine dokáže na obrazovce vykouzlit impozantní počty nepřátel a fyzika vypadá skvěle, vizuální stránka jako celek bohužel často trpí nepřehledností. Temná a převážně černo-červená paleta barev způsobuje, že se i jinak velmi zajímavě navržená speciální monstra ztrácejí ve vizuálním smogu a střety občas degradují na palbu naslepo. K tomu se navíc přidává dosti repetitivní design samotných misí, které po čase začnou splývat v jeden neustále se opakující vzorec přesunů a statického bránění určité pozice. Jednoduše řečeno, hra vypadá hezky, moderně, ale že byste si sedli na zadek, se říct nedá.
Co naopak lahodí? Tak když si do názvu hry dáte jméno takového mistra hororu a hudebního skladatele, jakým je John Carpenter, očekávání ohledně zvukové stránky automaticky vystřelí rovnou do vesmíru. A nutno uznat, že po hudební stránce je to naprostá slast pro uši a splněný sen všech fanoušků hororu. Soundtrack je přesně takový, jaký byste od legendy očekávali. Pulzující osmdesátkové synťáky, které vám nekompromisně pumpují adrenalin do žil a dokonale podkreslují každou masivní bitvu s hordou nemrtvých. Kdykoliv se rozjede větší akce, hudba začne temně dunět v těch správných rytmech a vy si okamžitě připadáte jako hlavní hrdina ve starém, lehce zaprášeném akčním béčku.
K tomu se přidává velmi robustní a úderný zvukový design samotných zbraní. Každý výstřel z brokovnice, ráz kulometu nebo výbuch granátu má pořádnou akustickou váhu a uspokojivě rezonuje celým prostorem. O něco rozporuplnější je to ale se samotným dabingem postav. Žoldáci totiž prakticky na vteřinu nezavřou pusu a neustále trousí drsňácké, sarkastické poznámky. Zpočátku to skvěle zapadá do celkové nadsázky a dotváří to atmosféru, ale po několika hodinách může to nekonečné cynické štěbetání působit už lehce otravně. Naštěstí to většinou spolehlivě přehluší řev explodujících monster a dunění vašeho motoru, takže se to dá přežít.
John Carpenter's Toxic Commando je naprosto adekvátní střílečkou, která bezpochyby dokáže nabídnout spoustu explozivní zábavy na několik víkendových večerů. Integrace reálné fyziky vozidel do zombie apokalypsy je velmi osvěžujícím nápadem a legendární hudební doprovod spolehlivě potěší každého milovníka filmových klasik z osmdesátých let. Hře však podkopává nohy zbytečně překombinovaný systém vylepšování zbraní, občasný vizuální chaos a mírný stereotyp, který se po několika hodinách nevyhnutelně dostaví. Na absolutní špičku žánru tento titul zkrátka nedosáhne a revoluci v něm nezpůsobí, ale pokud zrovna hledáte oddechovou a krvavou akci s parádním béčkovým šarmem, rozhodně tímto výletem do zamořených bažin neprohloupíte.
Na recenzi se podílel Milan Kuneš.
