Dnes je tomu už více jak 10 let, kdy vyšla první hra Metro 2033. Jejím autorem bylo studio 4A Games a jako inspirace pro ni posloužila stejnojmenná kniha spisovatele Dmitryje Glukhovského. První díl série se víceméně držel předlohy, zatímco pokračování Metro: Last Light se vydalo vlastní cestou a plně se odklonilo od knižního Metra 2034. Po téměř šestileté pauze teď vychází navazující Metro Exodus, které se opět, stejně jako první díl, nechává inspirovat knihou. Tou je Metro 2035, které zároveň tvoří třetí a poslední díl knižní trilogie. Jen pro upozornění, píši pouze „nechává inspirovat“. Příběh knihy Metro 2035 je v jádru zcela odlišný od herní adaptace Metro Exodus. To je způsobeno tím, že mezi druhou hrou a druhou knihou byly výrazné rozdíly, a proto se muselo Metro Exodus nějak napojit na Metro: Last Light, které nemělo s druhou knihou takřka vůbec nic společného. Ano, chápu, je to složitější, ale pokud nepochopíte jádro příběhu knih a her, je potom těžké se zorientovat, kde se v něm právě nacházíte. Může se zdát, že si Metro z knižní předlohy bere opravdu jen minimum, každopádně na příběhu herní adaptace se aktivně podílel i samotný Dmitry Glukhovsky. Já osobně tedy beru příběh hry jako alternativní pojetí posledního papírového Metra.
Studio 4A Games mělo s prvními dvěma hrami obrovský úspěch, hodnocení a recenze byla silně nadprůměrná, a proto třetí a zatím poslední díl série v hodnocení nebude mít vůbec jednoduché.
Zdroj: IGDB.com
Když ne my, tak kdo!
Příběh začíná rok po událostech druhého dílu, který končí útokem na základnu D6. Arťom stále věří, že v metru nejsou jediní přeživší na tomto světě, a stále má sen o vybudování nové civilizace, novým životem tam venku, stejně jako před válkou. Pravidelně proto vychází na povrch, aby se vysílačkou spojil s okolním světem. Manželka Anna i její otec se mu snaží jeho praštěné výlety vymluvit, ale nebyl by to Arťom, kdyby ztratil víru. Podoba s knižním Arťomem je evidentní, stejně jako v knize si jde pevně za tím, čemu věří, bez ohledu na to, jaké nebezpečí mu kvůli tomu hrozí. V zásadě, především abych se vyvaroval nějakým větším spoilerům, jen napíši, že po událostech, kdy napadnou základnu vojáků Hanzy, se Arťom s Annou dozvídají, že kolem Moskvy jsou rozmístěné rušičky signálu, které ruší veškerý radiový signál dovnitř i ven. Stále se věří, že válka ještě neskončila, a právě to mělo obyvatele metra chránit. Po zničení jedné z těchto rušiček se stanou z Arťoma i Anny a následně i plukovníka Millera a jednotky Sparťanů psanci. Všichni se proto dávají na útěk vlakem, který pojmenují po římské bohyni úsvitu, Aurora.
Příběh je tu stejně jako v předešlých dílech jednou z nejsilnějších stránek. Ačkoliv se může zdát, že hra ztrácí něco ze své podstaty, když opouští útroby metra, není tomu tak. Hra perfektně vypráví příběh, který až do úplného závěru neztrácí tempo. Můžete zde opět dostat dva diametrálně rozdílné konce, které se odvíjejí od vašich rozhodnutí. Po celou dobu hraní vás příběh nepřestane udivovat – rychle zjistíte, že lidé venku nejen přežili, ale uzamkli se do komunit, které se snaží mít moc nad druhými, nebo si pouze brání své území, stejně jako tomu bylo v metru. Narazíte zde na sektu, bandity nebo gangstery a také na něco mnohem horšího než všechny zmíněné. Pravděpodobně největší slabinou příběhu je samotná hlavní postava Arťoma, který stejně jako v předešlých hrách nemluví. Hře to bere na uvěřitelnosti a často se dostanete i do trapných momentů, kdy se posádka o něčem baví a najednou někdo navrhne „ať k tomu řekne něco Arťom“ a zazní hrobové ticho. Arťoma můžeme slyšet pouze když se načítá nová kapitola, kdy Arťom mluví o událostech, co se staly a které je teprve čekají. Příběh má hodně svižné tempo, kde se kombinují pocity nádhery a hrůzy se šíleností a utopií. Bezpochyby nejúžasnější část hry vnímám její finále, se kterým si vývojáři dali sakra záležet. Hra nově zlepšuje to, na co si hráči stěžovali u předešlých dílů. Lokace jsou nyní zcela otevřené, každopádně se dočkáte kombinace kapitol, kde jsou lokace otevřené, a jiných, koridorových, díky čemuž si hra udržuje tempo a nezapadá do stereotypu.
V průběhu hraní také můžete nacházet sběratelské věci v podobě stránek deníků a pohlednic. V denících se dozvíte nějaké informace o lidech, komunitách či lokacích a lehce vám okoření příběh. Co se týče pohlednic, jedná se o čistě vizuální stránku – každou pohlednici, kterou najdete, budete mít vystavenou v Auroře
Gameplay a gunplay
Hratelnost zůstala prakticky v jádru stejná jako v druhém díle, jen byla mírně uživatelsky zlepšena a okořeněna. Zbraně si můžete upravovat pomocí různých attachmentů, které sbíráte různě po lokacích nebo od nepřátel. V základní hře se nachází pouze devět zbraní, ale díky attachmentům můžete měnit jak statistiky, tak jejich samotné fungování, kdy například z revolveru můžete udělat brokovnici nebo odstřelovačku. O zbraně se musí náležitě starat a pravidelně je čistit. Novou mechanikou, která do hry přibyla, je váš batoh. V něm si můžete libovolně měnit attachmenty na zbraních a také si v něm můžete craftit základní věci, jako jsou lékárničky nebo vrhací nože. Na to všechno budete potřebovat suroviny v podobě šrotu a chemikálií, které musíte hledat různě po mapě. V lokacích musíte také hledat pracovní ponky, kde si zbraň či výstroj řádně vyčistíte nebo rovnou předěláte. Ve stejném rozhraní také vyrobíte zápalné láhve nebo výbušniny. V batohu čistit zbraně nelze. Stejně jako zbraně musíte opečovávat svoji zbroj a stále ji zlepšovat a hledat vylepšení.
Gunplay oproti minulým dvěma dílům udělal značný krok vpřed a díky různorodosti vylepšování zbraní je mnohem zábavnější. Nově můžete nosit až tři zbraně. Při prvním dohrání jsem skoro celou hru strávil s pneumatickým Tikharem, který se stal mojí nejoblíbenější zbraní hlavně proto, že si munici do něj můžete vyrábět přímo v batohu. Munice je v podobě vystřelovacích kuličkových ložisek, což je vykompenzováno nutností dvojího nabíjení. V mezičase tedy musíte průběžně pumpovat, abyste dostali požadovaný tlak vzduchu, fandové Metra určitě budou vědět. Vtipná byla situace kdy Arťom ke zbrani přišel a koukal na ni, jak kdyby ji nikdy neviděl, ačkoliv byla už v obou předešlých dílech.
Boj žádnou zásadní změnou neprošel. Umělá inteligence nepřátel je závislá na zvolené obtížnosti, hra má pět obtížností a každá nabízí zcela odlišný zážitek. Osobně jsem první průchod absolvoval na obtížnost Normal – zlatá střední cesta, která mě lehce potrápila, ale zároveň mi dala možnost si užít příběh. Co mi v boji lehce vadilo, byla nabídka vrhacích zbraní. Nabídku jsem měl standardně nastavenou na klávese C, ale po zmáčknutí je tam přibližně jednovteřinová prodleva, než se nabídka otevře. Když pak potřebujete rychle změnit třeba z nože na zápalnou láhev, je to dlouhá doba, která vás může stát náboje, nebo nejhůř i život.
Co se hře povedlo na výbornou, je tichá likvidace nepřátel. Opět máte na výběr, jestli chcete nepřítele pouze omráčit, nebo rovnou zabít. Osobně jsem ve většině případů preferoval omráčení nebo postup bez jakékoliv konfrontace. Neexistuje, že si označíte nepřátele pomocí dalekohledu a jednoho po druhém je likvidujete. Hráč si zde musí tak nějak na všechno přijít, umět si perfektně zmapovat prostory a využívat tmu. Stealth je tak extrémně závislý na vašich schopnostech.
Pokud jste ve hře nezískali potřebné achievementy, trofeje či sběratelské věci, nezoufejte! Hra nově nabízí po prvním dohrání režim New Game+. V něm si můžete ponechat předešlé vybavení nebo si hru ztížit nějakým módem, který New Game+ nabízí. Nejzajímavější je mód, který do mapy přidává kazety, kde samotní vývojáři diskutují o možnostech a designu lokalit. Můžete si nastavit i vyšší výdrž monster nebo to, že lidští nepřátelé budou více využívat výbušniny.
Krása tkví v oku pozorovatele
Po grafické stránce hře nelze takřka nic vytknout, každá kapitola se odehrává v jiné lokalitě a nabízí zcela odlišný zážitek. Ať už budete opouštět zničenou a zmrzlou Moskvu nebo vyschlé Kaspické moře jako vystřižené z filmu Mad Max, graficky je vše nádherné. Během celé hry jsem nezaznamenal žádný pokles FPS, běžela stabilně bez jakýchkoliv pádů. Pokud jste majitelem grafické karty RTX, bude Metro Exodus pastva pro oči. Hra je momentálně dostupná i ve verzi Enhanced Edition, která má lepší nasvícení, ray-tracované odlesky a odrazy, vylepšené stíny a rozlišení 4K. Pokud ale nejste majitelem grafických karet RTX dvou- či třitisící řady, tak si Enhanced Edition nezahrajete.
Co bych naopak vytknul, jsou některé animace. Nejvíc to jde vidět v tiché likvidací nepřátel, ať už nepřítele omráčíte či zabijete. Animace vypadají uměle a nepřirozeně. Občas se mi stalo, že jsem se v Auroře zasekl v NPC, které zrovna přecházelo, a já jsem se nemohl hýbat ani z něj vyskákat.
Dabing hry se povedl na jedničku s hvězdičkou. Při prvním dohrání jsem testoval anglický dabing, který mi extrémně sedl a líbil se mi. Postavy jsou výborně namluveny, a díky tomu jsou mnohem zajímavější. Při druhém hraní jsem si už nastavil ruský dabing. Hře dal pořádně hutnou atmosféru, postavám dodal na osobitosti a zdůraznil fakt, že se děj odehrává v Rusku.
Metro Exodus je bez pochyby tou nejlépe zpracovanou hrou ze série Metra. V rámci série udělala příběhově největší krok kupředu, a díky novým možnostem, postavám i lokacím hra neztrácí tempo. Těch bezmála 30 hodin, co jsem ve hře strávil, jsem si neskutečně užil a nebojím se říct, že Metro stále patří mezi elitu oldschoolových stříleček.
Recenzi pro Gaming Professors napsal Václav Zakouřil.
