Alice Kavková není jen vydavatelkou deskovek, ale taky audioprůvodkyní, podnikavkou, tvůrkyní podcastů a nepřehlédnutelnou postavou české nezávislé scény. Vydala knihu Retrohraní, rozjela rodinné vydavatelství 4 Kavky a teď vás vezme i na procházku Prahou, rovnou ve vašich uších. A přitom všem ještě stíhá inspirovat ostatní. Místo obligátních otázek jsme s Alicí hledali souvislosti mezi podnikáním, hrami a vyprávěním příběhů, protože právě na jejich průsečíku vzniká to, co dělá její práci tak výjimečnou.
Když se deskovka musí vlézt do kapsy
Rodinné vydavatelství 4 Kavky si během pár let vybudovalo výraznou identitu. Malé hry, přístupnost, žádné obří krabice s desítkami pravidel. Jenže trh se mění a hráči také. Nechává si Alice otevřená vrátka také k větším projektům?
- Český trh s hrami poslední roky roste. Cítíte tlak přidávat do portfolia složitější či větší tituly, nebo se vědomě držíte svého “do kapsy” přístupu?
Letos mi bude padesát a mám ráda život na pohodu. Žádný velký tlaky. A velký hry jsou pro mě tlak. Už jen na naučení se pravidel a pak na herní čas. U mě se nic nemění, pořád fandím jen rychlým, jednoduchým hrám. A když se vejdou do kapsy, je to bonus navíc.
- Vaše hry často kombinují chytrost s rodinnou přístupností. Jak vypadá ideální „kavčí“ hra? Podle čeho ji poznáte?
U partnerů snů se hledá pět P. S hrami to mám stejně. Jen to nejsou P, ale všemožná písmenka. Ale 5 základních kritérií hraje prim: hra musí být malá, rychlá, jednoduchá, ideálně hezká a pokud možno vtipná.
- Co vás na deskovkách pořád baví nejvíc? A je nějaký konkrétní typ her, který byste si přála jednou sama vytvořit?
Deskovky mě dostanou mezi lidi. Žiju vlastně docela hodně doma za stolem v našem obýváku, kde odvedu většinu práce. Takže vyrazit občas třeba za kámoši do Myšího doupěte zahrát si pár rychlých veselých her je společenská událost. Her jsem vytvořila spoustu. Tvořím je už 10 let. Spolu s rodinou.
Když počítám i retrohry, tak první byla v roce 2016 Pruženka (skákací guma s návodem), těch jsme prodali přes 11 000, pak Kuličník (kuličky s návodem), Inujitka (přebírání provázku s návodem), Cézarky (kostkový hry) a Žralovci (karetní hry). Z těch her pak vlastně vznikl můj knižní bestseller Retrohraní s více než dvěma stovkami her – prodalo se ho už přes 30 000. Nebýt retrohrer v krabičkách a videonávodů k nim, kniha by neměla z čeho vzniknout. Nikdo by o tom, že se retrohrám věnuju, nevěděl. Díky obsahu a těm několika hrám si mě všiml vydavatel a oslovil mě. Pak jsme vydali taky Párty hru Čeština 2.0. Byla to na nás větší krabice s hodně veselou párty hrou. Vyrobili jsme jich asi 500, nebyla to levná hra, přesto se vše vyprodalo.
To všechno byly naše produkty od A do Z. Vlastní produkty jsou ale strašná dřina a dostat je do světa je marketingový úkol pro kouzelníky. Necítím potřebu něco dalšího vlastního tvořit, už jsem trochu utvořená k smrti. Ale chystám další knížku a ta se kolem deskovek bude taky motat. A kolem příběhů. Protože bez příběhu se nic neprodá, bez příběhu je věc nezajímavá. Příběh je všude, ve všem a já příběhy miluju.
Když Japonci řeknou ano – cesta k lokalizaci Oink Games
Jedním z nejviditelnějších počinů 4 Kavek je spolupráce s japonským vydavatelstvím Oink Games. Jejich kapesní tituly jako Gorily, Startupy, nebo Suvenýry z Benátek si rychle našly cestu k českému publiku. A teď se hráči mohou radovat z plně lokalizované edice úspěšných her Ponorka a Cirkus, poprvé nejen s českými pravidly, ale i krabicí a grafikou.
- Spolupracujete s Oink Games, známým japonským vydavatelem. Jaké to je, domlouvat lokalizace s partnery z tak odlišné kultury?
Je to jiná mentalita a nejde jim o peníze. Ne v první řadě. O ty jde v Evropě skoro každému. Na jednu stranu se nám to na nich líbí, máme to totiž podobně. Hlavní je kvalita toho, co chceme, aby si od nás lidi kupovali. Jenže zatímco my jsme rychlíci a jsme schopni prototyp proměnit za pár měsíců v hotovou hru, s Japonci je vše na roky. Opravdu na dlouhé roky. Nikam nespěchají. Čas nehraje roli. Takže i když jsme si na český Cirkus plácli v srpnu 2022, českou verzi hry jsme drželi v ruce až letos v červnu. A to je šílený čekat na hru takhle dlouho. Sice jsme to čekání vyplnili pololokalizací těch her, ale ty tu mají tvrdou konkurenci. S Ponorkou to bylo rychlejší, od překladu to zabralo rok. Kdybychom už dávno drželi v rukou obě české verze, mohlo to byznysově vypadat všechno jinak. A nám se mohlo mnohem lehčeji dýchat.
- Zažila jste nějaký kulturní šok při vyjednávání?
Jasně. Kromě šnečí rychlosti nás překvapila technologická nevyspělost. Žijeme tu v představě, že Japonsko je technologická velmoc. Ale opak je pravdou. Naše běžné české technologické postupy při přípravě hry na ně byly strašně moderní, museli jsme se vracet v čase a kreslit opravy návodů do PDFka vytištěného na papír, kreslit do něj propiskou čísla chyb a v mailu rozepisovat: chyba jedna, chyba dvě atd. Když chystáme vlastní hry, vepisujeme grafikovi všechny opravy přímo do PDFka a on jedním kliknutím změny zanese do souboru. Měli jsme pocit, že s Japonci si snad brzo začneme faxovat.
- V čem podle vás Japonci přemýšlejí jinak o hrách než třeba evropští autoři?
Jejich pojetí času nám hlava nebere. Mají na všechno tolik času, že by šnek profrčel kolem jako formule jedna. Jako fakt. Pamatuju, že když jsem s nimi začala jednat o odebírání první hry, což byla právě Ponorka, trvalo půl roku, než mi poslali první kousky. Chtělo to trpělivost. Ale zas je krásný, že jim nesmírně záleží na kvalitě všeho, co dělají. Tedy i na tom, jak ty hry vypadají. Japonci jsou naprosto precizní a myslím, že by nikdy nesnížili kvalitu, aby vydělali víc. A nebojí se nastavit cenu zdravě a stát si za ní. Ukecat je na slevu nemá smysl ani zkoušet. I proto si tu před námi jejich hry nikdo nevzal pod křídla. Pro všechny byly tak malé hry za pětikilo předražené. Vyjednávali s Oinky, ale oni mají dané ceny a nesmlouvají. A to se nám na nich líbí. Věřili jsme, že kvalita za zdravě nastavenou cenu dává smysl. A to se potvrdilo. Už jsme od nich nakoupili přes 9 000 skvělých kapesních deskovek a lidé si na cenu zvykli. Protože ty hry jsou opravdu vyňuňané a stojí za to.
- Na trh nyní přicházíte s plně lokalizovanými edicemi her Ponorka a Cirkus. Jak se vám takováto velká věc povedla? Byl to spíš důsledek dlouhodobého vztahu, nebo kalkulace ze strany Oink Games po zjištění, že se u nás jejich hry dobře prodávají?
Šlo o dlouhodobě budovaný vztah, ten rozhodl v náš prospěch. Když se Cirkus stal jednou ze tří top her světa ve Spiel des Jahres 2022, samozřejmě po něm skočilo nejedno český vydavatelství. Ale Oinkové dali přednost vztahům před penězi a upřednostnili naši malou rodinnou značku před velkými hráči.
Jen nechápali, proč chceme vše česky, protože prodávají většinu svých her v angličtině na globálním trhu. Takže třeba diskuse o českým nápisu na krabičce trvala dva roky. Vybojovat si nápis Cirkus a Ponorka trvalo neskutečně dlouho. Mají pocit, že všichni na světě ovládají angličtinu jako svůj rodný jazyk. Vysvětlovala jsem tedy trpělivě, že u nás to tak není, a že hry s českým nápisem na krabičce se prodávají násobně líp než ty anglické.
- Větší, už ne tolik kapesní, hra Tygr a drak patří u nás doma mezi nejhranější tituly. Neměli jste strach přinést ji na český trh? Přeci jen patří mezi dražší tituly, byť zcela oprávněně díky nádherným komponentům, které připomínají žetony z mahjongu.
U pololokalizací jde o malý sázky. Nemusíme brát tisícový náklad, stačí 100 kousků. Takže to není takový obchodní risk. I tak nás na Vánoce 2024 moc potěšilo, jak se po hře zaprášilo. Ona je teda fakt skvělá. Na podzimním Brnohraní to byla jasně nejhranější hra. Náš syn dělal hermana a s jedním pánem ji tam hráli 4 hodiny v kuse.
Podnikavka, která neslibuje miliony
Projekt Podnikavka není typickým inkubátorem. Neslibuje rychlé výdělky ani start-upové jednorožce. Místo toho učí podnikání jako řemeslo. A dává prostor i introvertům nebo lidem s pomalejším tempem. Není náhoda, že se tu přemýšlí o budoucnosti podobně jako při plánování herního tahu.
- Vaše Podnikavka má daleko ke klasickým "start-up inkubátorům". Jak byste vysvětlila, co je jejím skutečným cílem?
Můj projekt Podnikavka sdružuje všechno, co dělám na poli podnikání. Nabízím videokurz jak se dostat do médií, workshopy veřejnýho vystupování, konzultace pro autory knih, jak ze svých publikací mohou udělat bestseller nebo jak se ochránit podpisem vytuněný smlouvy. Točím podcast 50 pod 50, kde se nořím do hlubin duší podnikatelů a podnikatelek, kterým ještě nebylo 50 a mají světu co říct. Mám tam i tříhodinový fláky. Podcast je zadara a představuje zajímavý lidi z mýho okolí – je tam tuna skvělých podnikatelských i tvůrčích rad.
Na Podnikavce taky nabízím zdarma hodně článků, který můžou lidi nakopnout v tvorbě, pomoci se slepými uličkami nebo třeba při rozjezdu podcastu. Jsem především tvůrkyně obsahu – točím videa, podcasty, píšu články, newslettery, a to nejen herní, ale i o podnikání a tvorbě. Můj nejnovější projekt je Audioturistka. Sama jsem chvilkama solidní introvert, a tak mi vadilo courání Prahou ve velkých grupách a s průvodcem, který si něco mumlal pod fousy. Sama provádím Prahou už mnoho let, ale chtěla jsem stvořit něco introvertního. Vznikl podcast, který si pustíte do uší, do ruky vezmete mou vyladěnou ručně kreslenou mapu a jdete si sami částí Prahy a já vám k tomu vyprávím příběhy. Pro introvertní turisty je to báječná možnost, jak poznávat hlavní město.
- Vidíte nějakou paralelu mezi tím, jak lidé přemýšlejí nad podnikáním a tím, jak hrají deskovky? Například v plánování tahů, risku nebo práci se zdroji?
Podnikání a tvorbu beru jako hru. Chci se bavit a zlepšovat svět stejně jako hosté mýho podcastu. Jasně, chci si i vydělat, ale kdybych se u toho denně nemohla usmát, nedělala bych to. Ale bez riskování by to nešlo. Některý sázky vyjdou, jiný ne a stojí nás to pak třeba peníze za rodinnou dovolenou nebo na novou skříň. Rodinný byznys není prča. Nepálíme prachy investorů jako v nějakým sexy start-upu. Utrácíme rodinný peníze. Riskujeme rodinný peníze. A když něco nevyjde podle plánů, zaplatíme za to. A na všechno jsem jen já s manželem, nejsme velká firma, jsem to já u stolu v obýváku a manžel u stolu v kuchyni. A naše peníze, který bychom mohli utratit i za něco úplně jinýho než za deskovky.
Když se Ponorka a Cirkus objevily na podzim na Temu a my přišli o statisíce, protože fejky na Temu nám odlákaly zákazníky, hodně to bolelo. Lidé dali přednost levnýmu podfuku před poctivým originálem. Samozřejmě na to mají právo, ale docela jasně nám tím řekli, že na kvalitě jim nezáleží a my jsme jim taky fuk. Tenhle signál si budu pamatovat.
Sice se mi povedlo se s Temu domluvit a hry na chvíli zmizely, ale pravidelně se tam objevují znovu a za pár korun. Věříme, že s českou verzí obou her budeme schopni Temu mnohem líp konkurovat. Ale vadí mi, že tu neplatí pravidla hry. Bez nich se hraje cokoliv špatně. Temu neplatí cla, prodává fejky a prodává je za čínským státem dotovaný, nesmyslně nízký ceny, aby tu umlátili konkurenci, jako jsme my. Nehraje fér a s takovým hráčem bych si k deskovce nikdy nesedla. Dostal by přes prsty a vyhazov ze hry. V podnikání mě stát nutí s ním hrát a neochrání mě. Česká republika moc dobrej herman a strážce pravidel není. Takže práce se zdroji je tu pak hodně obtížná, když my jsme poctiví, ale řada dalších hráčů si dělá, co chce, a podráží nám nohy. Nemáme stovky her, máme jich pár a většina je na Temu za pár kaček. Pokud jednou ze světa deskovek zmizím, tohle bude hlavní důvod – nefér hra bez pravidel.
- Používáte hry jako nástroj i v rámci svých workshopů nebo mentoringu? Umíte si představit „podnikatelskou“ hru, která nebude nudná?
Hry bereme s sebou na všechna důležitá jednání. I když se her netýkají. Třeba s našimi právníky jsme si hned při prvním setkání zahráli pár her a navodilo to úplně jiný vztahový start. U právníků se vždy hodně pobavíme, protože jsme začali tak hravě. Hravost se nám propisuje do všeho, co děláme. A když si s náma zahráli Ponorku, líp se jim pak sepisovala mezinárodní smlouva na výhradní distribuci Oink Games pro ČR a SR. I když dohodnout se s Japonci na podobě smlouvy zas trvalo dva roky.
Když vám průvodkyně šeptá do ucha
Audioturistka je zcela nový směr, poklidná, osobní forma objevování města pomocí podcastu a ručně kreslené mapy. Alice jej prezentuje jako procházku jen ve dvou: vy a ona. Bez skupin, bez hluku, s příběhem. Dá se taková atmosféra přenést i do deskové hry?
- Audioturistka je nový projekt, který působí úplně jinak než vaše dosavadní tvorba. Co vás vedlo zrovna k audioprocházkám Prahou?
Provádím Prahou přátele a rodinu už strašně dlouho. Mám vytuněný procházky, podklady mají klidně 100 stran A4 a ručně kreslený mapy. Hraju si tak i na kartografku. Jenže by se mnou chtělo chodit víc a víc lidí a na to nemám čas ani sílu. Přeci jen ve skoro padesáti už mám jiný priority, než se rozdat. Takže tohle je možnost, jak se mnou může jít kdokoli a já přitom můžu ležet na gauči s nohama nahoře a dobírat sílu v tichu a klidu našeho domova. Zase je v tom moje typická bláznivá hravost. Dělat něco netradičního mě baví, vymýšlet kraviny a tvořit z nich něco super, je moje doména. Bejt jako každej druhej mě nikdy nelákalo.
- Dokázala byste si představit propojit audioturistiku a deskovou hru? Třeba v nějaké narativní formě?
Kdysi jsem přemýšlela o hře nebo knize pro děti, aby poznávaly Prahu, ale raději chci prostě jen chodit Prahou a dozvídat se nějaký zajímavosti o místech, kudy jdu, a pak to všechno novinářsky posbírat a herecky předávat dál lidem. V tomhle se snoubí moje předchozí dvě profese novinářky a herečky. Role herní vydavatelky a autorky jde stranou.
Plány, směry a nové hry
Deskovky jsou živé médium, a málokterý segment se mění tak rychle jako ten rodinný. Vydavatelství 4 Kavky má už teď pevnou značku, ale co dál? Čekají nás nové spolupráce, posuny ve složitosti her, nebo dokonce nové autorské tituly?
- Jaké jsou vaše aktuální plány do budoucna, pokud jde o vydávání her? Případně dalšími studii v Japonsku, jako je třeba Saashi & Saashi?
S dalšími Japonci už určitě spolupracovat nebudu, to bych zešedivěla. Jejich pojetí času je mi zcela cizí. Přesto to byla a je ohromná zkušenost v tom, že si nás otestovali a spolupracovali s námi, i když jsme byli malá a pro ně absolutně neznámá firma – za tuhle šanci jim budu navždy vděčná. Zároveň i osobní potkávačky třeba v Essenu byly vždycky milé a zábavné, plné vtípků.
- Neuvažujete někdy o tom, že byste přibrali do portfolia i trochu složitější titul? Nebo zůstáváte záměrně u menších her, které se vejdou do kapsy?
O větších titulech jsme nikdy neuvažovali, vůbec nás nelákají. Když je někomu pade, má jiný priority než hrát 10 hodin deskovku. A tejden se učit pravidla. Jsme sevření v typickým generačním sendviči. Z jedný strany se musíme starat o stárnoucí rodiče, z druhý o děti. A i sami o sebe, abychom se ve zdraví dočkali smrti, která nebude předčasná.
Co drží Alici ve hře
Podnikání i tvoření her jsou procesy, kde nikdy není hotovo. Alice Kavková má za sebou řadu projektů, přesto působí dojmem, že pořád míří vpřed. Co ji v tom všem žene dál, a co chystá?
- Máte toho hodně za sebou. Co vás dnes nejvíc udržuje ve flow? Co vás žene dál i ve chvílích, kdy by jiný odložil kostky i mikrofon?
Je nádherný stvořit něco krásnýho, užitečnýho i finančně úspěšnýho. Taková je třeba moje kniha. Teď chystám překlad do polštiny. Mám skvělýho vydavatele Familium a ta spolupráce mě opravdu těší. Takový produkty stojí za to tunit, udržovat, dostávat dál mezi lidi a třeba i za hranice země. Ale to je Fénix, všichni autoři i vydavatelé ho hledají a málokdy najdou. Tak úspěšný produkt je jako bájný zvíře. Chci stvořit další. Tak, abych nemusela pracovat pro někoho cizího na jeho snech, ale mohla se uživit tím, co světu můžu dát jenom já.
- Co vám teď nejvíc leží na stole, doslova i obrazně?
Lékařské zprávy. Ale vedle nich i top minihry na letní prázdniny, protože děti se chystají na školu v přírodě a chtěly si s sebou pár her vzít. Třeba Bang, Dobble a Uno. U dalších her chtěly připomenout pravidla a vybrat největší pecky, co zaujmou ostatní. Takže jsme hráli hry: Taco, kočka, koza, sýr, pizza, Lama párty, Zbodni salát. Chci jim přibalit ještě Cirkus, Turboprší, Talismany, Ponorku, Trablíky, Kluster a Pásovce. Tohle bych si i já sama vzala na prázdniny někam pod stan nebo na chatu.
Svět podle Alice
Ať už se právě nachází v roli vydavatelky, průvodkyně nebo podnikavé lektorky, Alice Kavková neustále tvoří světy, do kterých se dá vstoupit s lehkostí, ať už po Praze, nebo herním plánu. Rozhovor s ní je jako jejich malá mapa: osobní, vtipný, nečekaně hluboký. A především inspirující.
