Pro hráče, kteří vyrůstali v 90. letech, by na začátku hry Mighty Goose mělo být varování, že její hraní může oživit dávná dětská traumata a potlačené vzpomínky. Třeba ty na lýtka poštípaná od babiččiných hus. Nebo ty na kapesné naházené do arkádového automatu Metal Slug.
Na vlnách retra
Jestli je něco důkazem nadčasovosti arkádových a konzolových her 80. a 90. let, pak je to počet novodobých indie titulů, které z nich přebírají své základní principy nebo k nim naprosto otevřeně odkazují a pokoušejí se tak zaujmout nostalgiky a rozrůstající se komunitu retro hráčů. Přesně do této vlny patří i Mighty Goose.
V jádru jde o run 'n' gun plošinovku právě ve stylu oslavované série Metal Slug, která roku 1996 vtrhla na arkádové systémy Neo Geo a získala si srdce i peníze hráčů návykovou hratelností, nemilosrdnou obtížností a zejména bravurním, neuvěřitelně detailním pixel artem. Mighty Goose se ji nesnaží imitovat natolik důsledně jako třeba dvacet let starý tchaj-wanský Demon Front, jenž nemá daleko k jakémusi neoficiálnímu pokračováni či remaku. Pro tvůrce ze studia Blastmode je Metal Slug je spíše jen inspirací, k níž se vztahují hlavně skrze fanservisové pomrkávání. Jinak své hře budují samostatnou identitu.
Výtvarně se Mighty Goose odlišuje na první pohled a je na ní vidět hlavně vliv moderních pixel artových her. Hratelností zase vychází vstříc potřebám a schopnostem širší hráčské základny, která se chce u her především bavit, a nikoli trávit mnoho hodin pečlivým tréninkem (nebo vztekáním se zakončeným rage quitem).
Tulačka po hvězdách
Protagonistkou hry zasazené do fikčního světa, kde jsou mezihvězdné lety stejně samozřejmé jako antropomorfní zvířata, je obávaná námezdní lovkyně s tělem husy, která je známá… prostě jako Husa (Goose). V rámci své zakázky pro společnost Vark Security se musí postavit zločinci Void Kingovi a jeho mechanizovaným i organickým pochopům rozesetým napříč několika nebezpečnými lokacemi.
Planet a jiných vesmírných objektů, na něž může Husa více či méně hladce dosednout ve svém vejcovitém přistávacím modulu, je celkem 10 (původně 9, vodní planeta Ceto byla přidána v updatu až po vydání) a jsou poměrně rozsáhlé. Šikovnější hráči, kteří nebudou příliš umírat, ovšem i tak mohou hru zdolat za 2 až 3 hodiny, což z ní dělá spíš jednohubku, byť je minimálně dvojnásobně rozsáhlá oproti jednotlivým dílům již zmiňovaného Metal Slugu.
Prostředí jsou relativně různorodá a zahrnují mimo jiné pouštní planetu, mezihvězdné doly nebo vesmírnou trestaneckou kolonii, nicméně jsou osídleny vesměs podobnými typy nepřátel, takže rozdíly jsou více kosmetické než praktické. Sem tam je potřeba někam doskákat nebo přepnout pár vypínačů, nicméně hlavní herní náplní Mighty Goose jsou samozřejmě především frenetické souboje. Podobně jako její humanoidní kolegyně Samus Aran ze série Metroid je Husa vybavená kybernetickým pancířem, jehož součástí je i kanón s nekonečným počtem nábojů. Jelikož jeho palebná síla není příliš ohromující, je dobře, že herní prostředí je plné sekundárních zbraní, k nimž už je třeba střelivo pečlivě sbírat. Jedná se například o bleskomet, brokovnici nebo kulomet (a ano, zde si tvůrci neodpustili jasnou aluzi k Metal Slugu a jeho sebrání provází extatický výkřik „machine gun!“).
Zordone, pošli Silomeč!
Vlastně se dá říct, že Mighty Goose je vystavěná právě kolem sbírání power-upů. Klíčem k úspěchu v ní není ani tak skvělý postřeh, preciznost pohybů a znalost vzorců nepřátelské střelby, ale spíše schopnost naakumulovat všemožná vylepšení a ve správnou chvíli je použít. Kromě toho, že Husa sbírá silné zbraně, může ještě postupně odemykat perky a speciální schopnosti, které zlepšují její vybrané vlastnosti a výrazně tak ulehčují průchod hrou. Husa může také aktivovat krátký rage mód, během nějž je nezranitelná a nepřátelům uděluje větší poškození. A komu by ani to nestačilo, může se opřít o některého z nabídky počítačem řízených parťáků, kteří mohou Husu na jejích planetárních dobrodružstvích doprovázet.
Na jednu stranu je díky tomu Mighty Goose přístupná příležitostným a začínajícím hráčům mnohem více než její starosvětská hardcore konkurence, jakou je třeba Blazing Chrome. Zároveň je však hra důkazem platnosti klasické poučky, podle které nestřídmé množství power-upů a bonusů obvykle zakrývá skutečnost, že danou hru (téměř) nelze dohrát bez jejich použití.
Ano, na hráče zde nečíhá frustrující umírání na každém pixelovatém rohu, které u Metal Slugu vysálo všechny mince z kapes a u Contry ohrožovalo životnost ovladače. Jenže třeba právě zmiňovaný rage mód je v zásadě nutností, neboť hra dovede být kvůli množství grafických efektů velmi nepřehledná a nepřátelské projektily i nepřátelé samotní se ztrácí ve změti kouře, prachu, úlomků a explozí. V tomto tedy Mighty Goose podráží její blanité nohy jinak velmi atraktivní výtvarné zpracování, mocně se opírající o takové množství škálovacích a rotačních efektů uplatněných na sprity, s nímž by si žádný skutečný stroj z 16bitové a 32bitové éry neporadil.
I obrovitánští bossové čekající na konci každého levelu jsou poměrně snadno zdolatelní, neboť vzorce jejich útoků lze snadno prokouknout a jsou v nich dostatečně velkorysá slepá místa. Možná nejvíce vzrušujícími pasážemi hry jsou spektakulární sekvence, v nichž Husa – opět po vzoru Metal Slugu a další podobných her od společnosti SNK – buď sama osedlá nějaký dopravní prostředek, nebo se na jeho palubě veze.
Lze tedy Mighty Goose doporučit? Nenáročným hráčům, kteří neumí projít všechny díly Metal Slugu poslepu a držíce ovladač v levé noze, jistě ano. Těm lze slíbit zábavu nad sympatickým humorem, adrenalinovou akcí a málo rage quitů nad obtížnými pasážemi. Zkušení žánroví harcovníci v ní však nenajdou patřičnou výzvu ani náležitě vybroušenou hratelnost.
