Nezávislé vývojářské studio Steppe Hare Studio, původem z Ruska, má na svém kontě již několik vydaných her různých žánrů. Posledním počinem se v půlce listopadu minulého roku stala firstperson indie hororovka jménem Mists of Aiden. Kdo je vůbec Aiden? A jak hra obstála v otázce děsivosti?
Poprvé
Hrdina, za kterého budete hrát je muž, který se nějakou dobu živil jako zloděj. Nyní však touží obklopen svojí rodinou, touží po klidném životě. Jednou večer se ovšem ozve bývalý kumpán Aiden s nabídkou, která se zkrátka neodmítá. Vzácný diamant má obrovskou hodnotu a pro nás tato akce bude poslední milníkem naší kriminální kariéry.
Hra začíná sebráním sady handsfree a konečně se ocitáme v přímém kontaktu s naším kumpánem, který je tak naším opravdovým přítelem na telefonu. On je mozek a vy sloužíte jako ruce. V krátkém tutoriálu nás seznámí se základním ovládáním hry a interakcí s předměty. Poté nasedáme do auta a míříme na místo činu.
Opuštěné viktoriánské sídlo ve tmě vypadá opravdu strašidelně. Kámoš na drátě nás naviguje a dává přesné pokyny, jakým způsobem se dostat dovnitř. A i když zpočátku všechno šlape jako po drátkách, po nějaké době vám dojde, že dům není tak úplně opuštěný. Na několika místech se navíc objevuje podivuhodný zelený plyn. Zvědavý červíček ve vás však chce zjistit, o co tady kráčí. A tak i díky Aidenovým doprovodným komentářům se začínáte nořit do příběhu majitele sídla a jeho rodiny. Čím hlouběji se však snažíte proniknout, tím více se vystavujete nebezpečí. Tajemství má děsivé strážce – šílence v plynových maskách . Po nalezení diamantu smrti uniknete o vlásek.
Gratulace, zvládli jste to! Ale někdo neznámý právě zmáčkl tlačítko zpět.
Podruhé
Opět se objevíte před sídlem, tentokrát vás Aiden ovšem navádí úplně jinak než prve. Odlišný je nejen způsob vniknutí do domu, ale i kořist, kterou z něj máme odnést. Nyní jde o náhrdelník.
Sotva jsme si tak nějak ucelili příběh majitele sídla, objevuje se nová dějová linie. Jak a proč vlastně zešílela jeho žena?
Za pochvalu určitě stojí změna herních mechanismů. Věci v inventáři se vám (kromě základního vybavení - kleští a šroubováku) změní. Dům otevře další místa k průzkumu a vy zjistíte, že na stěnách přibylo na tucet děsivých obrazů. V této části hry budete nejvíce pracovat s fotoaparátem. Také si pořádně uvědomíte, že hra je koncipována spíše jako příběhovka než jen jako opakující se naháněčka s nepřítelem. Avšak i to tu má své zastoupení.
Druhá pasáž působí dle mého asi nejvíce strašidelně. Je tu nejvíc tmy, ticha a děsivé malby tomu přidávají tu správnou šťávu. Poprvé se zde také ukáže nějaký ten pokus o pořádné strašeníčko. Pokud se však nebojíte podivných figurín a nevyleká vás občasné probliknutí děsivého ksichtu napříč obrazovkou, dáte to levou zadní a možná si i jako já zívnete a pomyslíte něco o lacinosti. Poslední momenty odehrávající se na půdě nelze nazvat ani boss fightem, jako spíše podivnými úhybnými manévry s poněkud krkolomným ovládáním.
Následovné přetáčení však už v hráči dokáže vyvolat pocit touhy po zjištění, že na sebe jednotlivé příběhy nejen navazují, ale zároveň se začínají formovat do jednoho velkého celku.
Osminohé potřetí
Prostředí domu v tomto případě vyměníme za děsuplnou mučírnu. Díky ledabyle rozmístěným pergamenům tak zabrousíme do nového příběhu. Naším úkolem bude zmocnit se dýky. Tato část hry už plyne svižnějším tempem a je oproti předchozím i kratší. Právě tady se dočkáme klasické honičky s killerem.
Rozuzlení
Zde je klíčovým momentem vyústění tajemství okolo samotného Aidena. Všechny fragmenty skládačky zapadnou do sebe a konečně se rozklíčuje i celý příběh. To je také důvodem, proč jsem při psaní této recenze na jednotlivé příběhy nahlížela opravdu okrajově. Myslím, že by podrobnější popis potencionálním hráčům akorát zkazil celistvý zážitek.
Vyzdvihuji možnost hru Mists of Aiden ukončit s dvěma možnými konci.
Mists of Aiden je graficky relativně zdařilou jednorázovkou. Její hrací doba se pohybuje ovšem jen okolo dvou hodin, což je sakra málo. Více než k nahnání strachu poslouží jako zabiják nudného odpoledne. Vývojáři sice slibují, že opětovné hraní není stejné jako předešlé, ale je to myšleno spíš s ohledem na přetáčení mezi jednotlivými pasážemi. Teoretická šance, že byste narazili na nová monstra, je mizivá. Navíc titul nemá budget na to, aby takto de facto fungoval. Průchod je na mnoha místech naskriptovaný přímo a jen málokdy je vám umožněný širší průzkum.
Aidenovo samomluva a věčné navigování vás mnohdy začne vytáčet a začnete si připadat jako člověk s mentální retardací bez jakéhokoliv názoru (ano, když najdu pojistky vím, že patří do rozvodné skříně a také vím, že když mě někdo nahání, musím utíkat). Tento fakt určitě hráče připravuje o bližší zkoumání a radost z toho, když se něčemu přijde na kloub. Úroveň je v tomto ohledu strašně nízká.
Hra je v kategorii her spadajících pod desetieurovou hranici. A i když se nejedná o jednoduchou lekací/utíkací záležitost, jakých je v této relaci plno, pořád nemá onen pověstně dostatečný drive z kterého si sednete na zadek. Prostě neslaná-nemastná záležitost o které za týden nebudete vědět, že jste jí hráli.
Recenzi pro Gaming Professors napsala Jana Hykešová
Hunt: Showdown – lov a budeš loven
