Některé příběhy vás vtáhnou hned prvním slovem, jiné se vám pod kůži vplíží pomalu a nenápadně, až nakonec zjistíte, že jste v nich zůstali uvězněni… tak jako ve smyčce života a smrt knihy Naše nekonečné osudy. Tento román o lásce, smrti a osudu je hlubokomyslný, pomalý, niterný a až znepokojivě krásný příběh, který budete ještě dlouho nosit v hlavě.
Autor:
Ilustrace:
Vydavatel:
Distributor:
Původní název:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok a měsíc vydání:
ISBN:
EAN:
Vydání:
Laura Steven
Virginia Allyn
CooBoo
Albatros Media
Our Infinite Fates
Zuzana Bičíková
344
černobílý
brožovaná s ořízkou
říjen 2025
978-80-267-4008-7
9788026740087
první
Zdroj: Albatros Media
Láska rozkvétá znovu rok co rok, století co století
Evelyn si pamatuje všechny své minulé životy, nebo alespoň pár těch posledních. V každém z nich zemře před svými osmnáctými narozeninami rukou Ardena, jehož duše je neoddělitelně spjata s její. Každý jejich život je novým pokusem o vykoupení, ale také opakováním stejné tragédie. Milují se a ničí se zároveň. V aktuálním životě, v roce 2022, má Evelyn silnou motivaci zůstat naživu. Její mladší sestra, kterou zbožňuje nade vše, nutně potřebuje transplantaci kostní dřeně. Evelyn je její jedinou nadějí, ale zbývá tak málo času a Arden je jí opět v patách.
Evelyn a Arden se znovu a znovu setkávají napříč staletími. Každý jejich život je jiný, a přesto stejný. Jsou stíny v čase přitahovanými k sobě, ať už jsou kýmkoli. V jednom životě se míjejí na alžírských ulicích, v dalším se potkávají na západní frontě, jindy jsou milenci v zamrzlé tajze. Autorka dává každé době vlastní jazyk i atmosféru. Občas v textu problesknou dobové obraty i lokální nářečí vyvolávající pocit autenticity. Někdy to ale čtení ztěžuje kvůli chybějícím vysvětlivkám. Cizí slova bez kontextu vás mohou vytrhnout z děje a přinutit hledat významy jinde. Přesto se nedá popřít, že právě tato jazyková pestrost dotváří zvláštní kouzlo knihy.
Přestávám věřit
Jedním z nejsilnějších motivů knihy je nerovnováha. Evelyn si pamatuje jen posledních pár životů, ty starší si vybavuje útržkovitě jako rozmazané obrysy a tiché hlasy z minulosti. Arden oproti tomu nezapomněl nic. Nese si v sobě celé tisíciletí vzpomínek – každý polibek, každý ztracený verš, každou smrt. Ardenova paměť je pevná jako skála, zatímco Evelyn je jako kus dřeva plující po proudu dějin, neschopná zapustit kořeny. Tato asymetrie je mezi nimi neustále přítomná a dává jejich vztahu trpký tón. Ona prožívá, on vzpomíná. Ona zapomíná, on sám sebe trestá tím, že si všechno pamatuje. Kdo nese větší břemeno?
Zdroj: Albatros Media
Kniha Naše nekonečné osudy staví na myšlence, že láska není jen sentimentální cit, ale skutečná síla. Někdy stvořitelská, jindy ničivá, no v každém případě pohání všechno. Láska dokáže udělat padoucha z kohokoliv. Někdy se člověk vzdá lásky, aby zachránil svět. Jindy se vzdá světa, aby zachránil lásku. A v tom se skrývá jádro tragédie Evelyn a Ardena. Každý jejich život končí stejně, protože jejich láska je tak silná, že ji nedokáže unést svět kolem nich.
Duše, kterou jsem miloval po sto životů a v každém o ni přišel
Arden působí na první pohled jako ten nejhodnější kluk na světě. Miluje přírodu, je poetický, trochu melancholický, ale pod jeho klidem se skrývá někdo úplně jiný. Někdo, kdo se už dávno přestal divit. Evelyn je jeho opak. Impulzivní, někdy zbrklá a plná života. On zapisuje do zápisníku básně o ztrátě, ona do světa propaluje vlastní přítomnost. I když jim chcete fandit, občas budete mít pocit, že jste stejně ztraceni jako oni.
Autorka střídá přítomnost a minulost tak často, až to může být místy rušivé. Minimálně já jsem měla problém se do knihy pořádně začíst. Když už se začnete vžívat do současného příběhu, najednou se přenesete o pět set let zpátky do jiného těla, do jiného osudu, do jiného života, do jiné civilizace. Přestože je právě tato mozaikovitost nedílnou součástí kouzla, musíte neustále přepínat mezi několika emocemi. Kdyby minulé životy byly kratšími záblesky obohacující současnou dějovou linii místo toho, aby ji tolik tříštily, přítomnost by byla pevnější.
Kniha je napsaná nádherně lyrickým jazykem. V každé kapitole je cítit touha po smyslu a po trvalosti. Ardenovy básně a úvahy o životě jsou jemné, ale pronikavé. Některé pasáže se čtou spíše jako poezie než jako próza. Naše nekonečné osudy voní smutkem, ale zároveň zde najdete zvláštní útěchu, že i bolest může být krásná, pokud má smysl. Velmi silným prvkem jsou osudy lidí, kteří zůstávají po nich. Rodiny, které truchlí, a přátelé, kteří zůstanou sami, zatímco Evelyn a Arden jdou dál. Co je horší, než být svědkem utrpení a nikdy mu nedokázat zabránit? Evelyn i Arden jsou jako duchové, kteří proklouzávají trhlinami času, unavení tím, že musejí znovu žít, znovu se milovat a znovu umírat. Občas jde autorka až na hranici fantasmagorie, ale ten risk se většinou vyplácí.
„Mé srdce je prokletý dům
kolem něj příkop, co sám jsem vyhloubil,
bez záchvěvu tepla, abych ani v zimě nevěděl, co mi schází.
Hlad po kůži; ten pocit, že zešílíš,
když se nemusíš obejít bez doteku člověka.
Bolí to – ta prázdnota – ale ne tolik,
a znovu chlad.
A pak přijdeš ty,
rozrazíš okna dokořán, z krbu vymeteš popel
a zažehneš nový plamem.
Má kůže zpívá pro tebe, mé kosti po tobě prahnou,
ale přízraky v chodbách mi šeptají,
že z tohohle místa živí
neodejdeme.“
Život za životem, krutost za krutostí a nesnesitelná tíha lidského bytí
Kniha sama o sobě je malým uměleckým dílem. Krásná obálka a k ní ladící ořízka dohromady tvoří promyšlený celek. Drobné grafické motivy na začátku kapitol napovídají, jaká smrt přijde. Jsou to malé detaily, které by se mohly zdát zbytečné, ale když si jich všimnete, získáte další úroveň prožitku.
Kniha Naše nekonečné osudy není pro hladového čtenáře, který hledá rychlé napětí či čistou akci. Je to příběh pro ty, kteří si dovolí zpomalit, zahloubat se a nechají se pohltit poetikou i filozofickými otázkami. Je to výzva, abyste se zastavili při meditaci o čase, paměti a lásce. Kniha má své slabiny, ale zároveň v sobě skrývá něco, co se nedá snadno zapomenout. Postavy jsou bohaté, ale kvůli jejich neustálému převtělování je někdy těžké se do nich dlouhodobě vcítit. Konec je překvapivý a hluboký. Nedokážete ho odhadnout, ale když přijde, pochopíte, že jiný být nemohl. Naše nekonečné osudy je jako řeka, která si po staletí razí cestu zemí, klikatí se, někdy se skoro ztrácí, ale nikdy se nezastaví.
Naše nekonečné osudy je příběh o věčné lásce, která se mění ve věčné prokletí, o lidech, kteří se nacházejí a ztrácejí napříč časem, a o touze, která překoná i smrt. Tato mimořádně silná poetická kniha čtenáře nevede, ale zve k zamyšlení a k prožitku. Číst ji znamená nechat se unášet proudem, který bolí, ale zároveň očišťuje. A když dorazíte na konec, možná si uvědomíte, že každý z nás má svůj vlastní kruh, ze kterého se snaží uniknout, a že láska, i ta bolestná, je možná tím jediným, co nás z něj dokáže vysvobodit.
