Existují herní série, které jsou čistou, neředěnou radostí. Hry, které nepotřebují komplexní příběh ani fotorealistickou grafiku, protože jejich samotná herní smyčka je tak uspokojivá, že se stává téměř meditativní. Katamari Damacy je přesně takovou sérií. Psychedelickou, bizarní a neuvěřitelně návykovou. Po dlouhých čtrnácti letech, kdy jsme dostávali převážně jen remastery, přichází Once Upon a Katamari jako první skutečně nové hlavní pokračování. A je to návrat ve velkém stylu, který s láskou ctí vše, co třeba já na sérii miluji. Navíc s krásným nádechem, není co řešit, jdu nabalovat aneb ROLLIN, ROLLIN, ROLLIN WHAT!
Král to zase pokazil, tentokrát v čase
Příběh je, jak už je v sérii tradicí, naprosto absurdní a slouží jako dokonalá záminka pro bizarní hratelnost. Všehomocný Král veškerého kosmu při čištění hradu objeví starodávný svitek, a protože je to pompézní a poněkud nemotorný bůh, začne si s ním hrát a žonglovat, dokud ho nevymrští na oblohu a nezničí tím všechny hvězdy a planety. Jako obvykle je na jeho malém, pěticentimetrovém synovi, Princi, aby tuto kosmickou katastrofu napravil. Novým prvkem je, že svitek souvisí s časem, a Princ je tak vyslán na misi napříč devíti různými historickými érami, od doby kamenné přes Edo Japonsko až po Divoký západ, aby zde nabalil dostatek materiálu na tvorbu nových nebeských těles.
Pokud jste nikdy Katamari nehráli, princip je geniálně prostý. Ovládáte malou, magickou kouli zvanou Katamari, na kterou se přilepí cokoliv, co je menší než ona sama. Začínáte sbíráním připínáčků a bonbónů, ale jak vaše koule roste, brzy nabalujete květináče, kočky, lidi, auta, domy, a nakonec i celé kontinenty a kaiju. Tato herní smyčka je neuvěřitelně uspokojivá a zenová, ale zároveň stresující kvůli neúprosnému časovému limitu. Ovládání je záměrně lehce neohrabané, využívající obě analogové páčky, což dokonale simuluje pocit valení těžké a nesourodé koule plné harampádí. Je to hrozná blbost, ale už chápete ROLLIN?
Nový koncept cestování časem umožnil tvůrcům vytvořit jedny z nejkreativnějších úrovní v sérii. Každá z devíti ér má svůj unikátní vizuální styl a je přeplněná dobovými předměty, které můžete sbírat. Úrovně jsou navíc nesmírně živé a plné humoru, pro představu třeba pod pyramidami natáčí mumie televizní show, v Japonsku útočí obří chobotnice na pirátskou loď a na horizontu bojují Super Sentai hrdinové s kaiju. Hra se však nespoléhá jen na klasický úkol “udělej co největší kouli”. Vrací se variabilní výzvy ve stylu We Love Katamari, kde musíte například sbírat jen sladké věci a vyhýbat se slaným, nebo nabalit co nejvíce ryb.
Zdroj: IGDB.com
Once Upon a Katamari mi vyčaroval úsměv od ucha k uchu
Once Upon a Katamari přináší i několik vítaných novinek. Tou největší jsou power-upy, které dočasně vylepší vaši kouli, například magnet přitáhne menší předměty z okolí, nebo raketa vám dá krátký sprint. Tyto schopnosti chytře ozvláštňují hratelnost a umožňují nové designové nápady v úrovních. Problémem je však nový systém progrese. Pro postup hrou musíte v každé úrovni sbírat tři skryté koruny. Ty jsou ale často velmi dobře schované a někdy vyžadují, abyste měli Katamari určité velikosti, které v dané misi ani nemůžete dosáhnout. To vás nutí hrát úrovně opakovaně a frustrujícím způsobem lovit maličkosti v chaotickém prostředí, což narušuje jinak relaxační tempo hry. Je to vážně maličkost, ale nechcete jen tak restartovat misi, když je hra cca na osm hodin, kvůli tomu, že se seknete, protože máte tendence dělat pořádnou kouli haraburdí.
Stále také platí, že srdcem a duší série byl vždy Král veškerého kosmu a jeho neuvěřitelně vtipné a absurdní monology. Once Upon a Katamari je v tomto ohledu mistrovskou třídou komediálního psaní a lokalizace. Král je stále pompézní, sebestředný a jeho hlas znějící jako scratchování desky je okamžitě rozpoznatelný. Tentokrát však působí o něco mírněji a přemýšlivěji, jeho komentáře k jednotlivým historickým obdobím jsou plné fascinace a jeho kdysi kruté urážky Prince se změnily v jemnější popichování. Osobně to považuji za trošku dospělejší. Ostatně, série také musí nějak vyspět. Jinak je totiž humor přítomen na každém kroku, od vizuálních vtípků v úrovních až po krátké cutscény, kde Král nebo Královna provádějí nějaké roztomilé vylomeniny. I obrazovka při selhání mise, kde vám Král vynadá, je podána s takovým šarmem, že se ani nemůžete zlobit. Teda můžete, ale nechcete.
A to nejlepší? Hudba. Ta byla vždy jedním z hlavních pilířů Katamari a tento díl není výjimkou. Soundtrack je opět fenomenální, eklektický a návykový. Jedná se o divokou směs J-Popu, shibuya-kei (doufám, že jsem to napsal dobře), funku, jazzu a techna, která je tak chytlavá, že si ji budete broukat ještě dlouho po vypnutí hry. Herní zvukový design je rovněž skvělý, kdy každý předmět má svůj unikátní zvuk při nabalení, od mňoukání koček po skatování pouličních rváčů, což z vaší koule vytváří ten nejbizarnější orchestr na světě. A kdybyste ještě neměli dost, tak Once Upon a Katamari obsahuje obrovskou hudební knihovnu s téměř všemi skladbami z předchozích her, které si můžete pustit a vytvořit si vlastní playlisty, i když jejich organizace v menu by mohla být přehlednější.
Zdroj: IGDB.com
Trošku mě zarazil multiplayer
Hra obsahuje i multiplayerový mód nazvaný KatamariBall. V něm hráči soutěží o to, kdo nasbírá nejvíce předmětů a dopraví je do neustále se pohybujícího cíle. Na konci každého kola navíc Král rozdává bonusové body ve stylu Mario Party. Ačkoliv je tento režim o něco propracovanější než v minulosti, stále působí spíše jako nedodělaný a chaotický přídavek. A to nejhorší? Já jsem tam našel protihráče pouze dvakrát. On ten multiplayer dává smysl, ale to byste ho museli mít proti komu hrát. Bohužel, selhání, zklamání, hněv, stesk, smutek, peklo. Samota. Škoda.
Once Upon a Katamari je triumfální návrat a přesně ta hra, na kterou fanoušci čekali 14 let. Je to nejlepší díl série od dob PlayStation 2, který s láskou zachovává vše, co dělá Katamari unikátním. Návykovou hratelnost, absurdní humor a fenomenální hudbu. Chytré novinky v podobě schopností a kreativní úrovně díky cestování časem skvěle osvěžují zavedený vzorec. Ačkoliv hra klopýtá v podobě frustrujícího sbírání korun pro postup a odbytého osamoceného multiplayeru, jsou to jen drobné šmouhy na jinak zářivě barevné, radostné a nesmírně uspokojivé kouli plné harampádí. ROLLIN, ROLLIN, ROLLIN WHAT!
