Když mistři Voskovec, Werich a Ježek složili píseň, v níž zní: „Život je jen náhoda, jednou jsi dole, jednou nahoře, život plyne jak voda a smrt je jako moře…“, neměli tušení, že se zde objeví počin Podělaná smůla. Dílo, v němž se rozhodujete, jaká špatnost se vám to vlastně může stát. Tvůrce Thorsten Gimmler těch neštěstí nejspíš zažil během jednoho dne vážně hodně, když ho něco takového napadlo. Vydavatelé z REXher těchto zážitků měli asi taky dost, když se s titulem rozhodli přijít na český trh, ale kdo jsem, abych soudil, kolik smůly si kdo může za jeden den vybrat?
Krabičko, krabičko, co se v tobě skrývá?
Smůla. Hodně Podělaná smůla. Už krabička vám dává najevo, že se jedná o humorný počin plný náhody a neštěstí. Ostatně kdo by si to u visícího panáčka nad kaktusy vážně nemyslel? Ti z nás, kteří už měli tu čest se o tuto krásnou voděprostou květinu popíchat, vědí, že to není žádná sranda, a hra z toho už od obálky přímo těží. Navíc velikost je tak příjemná, že se vejde u do běžné kapsy u kalhot, takže je ideální na cestování. Co se v ní ale skrývá?
V českém případě dva manuály, jeden v češtině a jeden ve slovenštině. Oba dva krásně rozbalitelné, pravidla jsou velmi dobře sepsaná, s hromadou příkladů, aby je pochopil i někdo, kdo jim vyloženě neholduje. Dál poté najdete padesát pět červených žetonů a třicet tři hracích karet. Volně řečeno se jedná o žetonky na obranu před smolnými událostmi a hrací karty zobrazující velice smutné emotivní zážitky některých jednotlivců.
U přípravy přichází rovnou i jedno varování, že minimálním počtem hráčů jsou TŘI. Takže pokud byste si chtěli zahrát s vaší drahou polovičkou někde potají před spaním, mějte raději ty polovičky dvě. Každopádně ve třech až pěti hráčích (z maximálního počtu sedmi) obdrží každý jedenáct žetonů. V šesti devět, v sedmi sedm. Zbylé žetonky se vždy ukládají zpátky do krabice a do hry nezasahují. Druhým přípravným krokem je zamíchat všechny hrací karty s neštěstími a devět jich náhodně vybrat bez dívání vrátí do krabice. Zbylý balíček se lícem dolů dá doprostřed stolu. Samotná příprava je tak neuvěřitelně rychlá a především snadná. A nyní je čas hrát!
Podělaná smůla oživuje traumatické zážitky
Tedy alespoň ty vtipné. Komu kdy nedošel toaletní papír na toaletě? Koho nepodělal jeden z opeřených přátel? Kdo nenarazil do zdi? Neuplavaly mu plavky? Dobře, ten poslední možná není vtipný. Každá herní karta skrývá jedno neštěstí a tomuto neštěstí je tvůrcem uděleno nějaké číslo. Od trojky, což je noční můra, po třicet pětku, což je pád piana na hlavu. Taková kreslená klasika. Na herním systému je ale skvělé to, že vy si vyberete, jaké neštěstí připadne vám.
Každý hráč má své žetony, které mohou být skryté, aby ostatní nevěděli, kolik vám jich ještě zbývá. Herní princip je totiž prostý. Odhalí se smolný okamžik, který má nějakou hodnotu. Kartu s ním si můžete nechat, čímž ale získáte záporné body, nebo na ni vložit jeden ze svých žetonů a posunout ji dál. Pokud takto činí hráči nějakou dobu, nakonec stejně karta u někoho zůstane. Ten někdo ale získá trestnou kartu i hromadu žetonů na obranu před dalšími neštěstími. Takto to děláte do té doby, než dojdou všechny karty v balíčku, a přichází počítání. Ten, kdo má karty v součtu s nejvyšší hodnotou, prohrává, s nejnižší vyhrává. Jedinou proměnnou na ovlivnění záporných bodů je složení postupek neštěstí, v nichž platí poté nejnižší karta.
Hratelnost je tak extrémně jednoduchá, návyková a především nekonečná. Podělaná smůla vykrývá samu sebe pojištěním na blbost, aby nikdy nedošly žetony, dokud nedojdou karty. Je to velice promyšlený systém, který mě až udivil. Stejně jako je vychytaný balanc mezi náhodou a taktikou. Všichni se vždy brání před nejvyšším neštěstím, ale díky devíti spáleným kartám vlastně nikdy nevíte, které to je a zda tam kromě toho nejvyššího není náhodou ještě jedno. Musím říct, že princip mě neuvěřitelně chytnul, a když vezmu, že jedna partie byla za dvacet minut pryč, smeknul jsem klobouček.
Pro celou rodinu
Hra je určena pro děti od pouhých sedmi let a já s tím naprosto souhlasím. Jak vidíte, pravidla se mi vešla do jednoho jediného odstavce, takže je pochopí i vážně malé ratolesti se základními znalostmi matematiky. Jasně, bude tam mezera mezi rodičem a potomkem, nebo jestli chcete, dospělým a dítětem, nicméně zde platí, že pokud chcete zábavnou rodinnou hru, v případě počinu Podělaná smůla jste ji našli.
Můj problém tak trošku je design. Neberte to zle, je poutavý, herní okamžiky jsou neskutečně vtipné a ve vizualizaci na mě vážně zapůsobily. Mě spíš ale trápí nelogičnost mezi některými okamžiky, když se přechází z reality do zbytečně abstrakce. Noční můru, poblinkání od miminka, olíznutí od psa asi zažil každý. Zažil někdo z vás ale útok krokodýla na opuštěném ostrově, pád s padákem do kaktusů nebo sjezd kajakem z Niagarských vodopádů? Pokud ano, omlouvám se a prosím kontaktujte mě, protože chci ten příběh slyšet osobně. Ten přechod z reality do absurdity mi úplně nesedl a je to škoda, protože vizuál považuji za povedený, byť nesmyslný.
Překvapilo mě také, jak velkou roli hraje komunikace, při níž jde vidět největší rozdíl mezi dospělým a dítětem. Dospělí více přemýšlí, nutí se pouštět si karty do postupek a více strategizují nad hrou. Děti spoléhají spíše na obrovskou náhodu, baví je nesbírat hlavně velká čísla nebo si chtějí užít vtipný obrázek. Je to trošku nesoudržné, když rodič potomka asi zbytečně netrápí a chce si jen užít rodinný čas, jak zmiňuji výše, ale pokud jste na nějaké větší sešlosti, kde se chcete vzájemně zabavit, a spadnete do módu Neznám přítele, už jsem i zažil, jak patnáctiletý desetileté prostě ukecal a šíleně vydrtil. Je to škoda.
Podělaná smůla je příběhem několika smolných okamžiků, které ukazují hru v závěru jako nesourodý komplet divných zážitků. Je sice skvěle vybalancovaná a pravidla jsou snadno pochopitelná úplně pro každého, ale mezera mezi dětmi a dospělými je zde až příliš viditelná. Navíc je design sice hezký, ale přechází z reality až moc očividně do absurdna, což mi v závěru hrozně vadí. Jenomže je to stále malá karetní hra k cestování, která je ideální na rodinné pohodové chvilky a zabití nějakých těch pár minut před čímkoliv. Pokud se tak chcete zabavit, tohle je lahůdka za pár korun.
