Polské noční můry - náhledovka

Polské noční můry – kroužení kolem zářící lampy světového hororu

28. 3. 2023
 

Kdybychom se náhodných kolemjdoucích ptali na jejich znalost spisovatelů věnujících se hororu, prakticky s jistotou by padala jména především anglojazyčných autorů. Tvůrce děsivých příběhů ze střední Evropy by si vybavila jen hrstka fajnšmekrů. Nakladatelství Golden Dog se nicméně rozhodlo učinit drobný, leč nikoli nevýznamný krok vstříc zlepšení toho stavu a vydalo povídkovou antologii Polské noční můry, která představuje současný polský horor v jeho rozličných podobách.

Autor:
Obálka:
Vydavatel:
Žánr:
Překlad:
Počet stran:
Tisk:
Vazba:
Rok¨vydání:
ISBN:
Vydání:

kolektiv autorů
Michal Březina
Golden Dog
horor
Honza Vojtíšek
306
černobílý
brožovaná
2022
978-80-88067-69-6
první

V Polsku je tráva zelenější a horory hororovější

Honza Vojtíšek, který povídky pro novou knihu vybral a přeložil, svou předmluvu začíná menším povzdechem: „Hodně věcí, pro které jsem našel v posledních dekádách zalíbení, je v Polsku rozšířenějších.“ Tuzemští milovníci popkultury se s tímto sentimentem nepochybně dovedou snadno ztotožnit, neboť mají mnoho důvodů, proč se dívat na našeho severního souseda s jistou směsí obdivu a závisti. Na herním webu jistě není třeba dlouze vysvětlovat, že Polsko patří k těm (nej)produktivnějším evropským zemím v oblasti videoher, může se chlubit několika prestižními vývojářskými studii a vlastně i ty průměrné polské hry je možné beze studu označit za kvalitní. U her to ovšem zdaleka nekončí. Filmoví fanoušci za minulého režimu hltali knihy polských autorů, kteří měli přístup k mnoha snímkům v Československu nedostupným, a sama polská kinematografie má dodneška dobré jméno na světových festivalech.

Podíváme-li se na komiksy, pak polská scéna tu českou suverénně válcuje, ať už je řeč o domácí tvorbě, či široké dostupnosti překladových titulů. A aby toho nebylo málo, v Polsku je rozvinutější i akademické bádání o popkultuře, zejména v oblasti tzv. kulturálních studií. Tuto popkulturní dominanci Polska nad naší otčinou je možné částečně vysvětlit jeho několikanásobně vyšším počtem obyvatel, a tedy i větším trhem. Další dílčí vysvětlení se skrývá v odlišném přístupu obou zemí ke světové kultuře za komunistické éry. Polsko bylo v tomto směru méně represivní a cíleně se pokoušelo kultivovat vzdělanou, sofistikovanou společnost. Jak se ale také dočteme v předmluvě recenzované knihy, Polsko má ve srovnání s tuzemskem daleko slabší čtenářskou kulturu a geneze tamní hororové scény pořádně započala až s novým tisíciletím. Pokud bychom tedy chtěli rozkvět polského hororu připisovat komunistické minulosti nebo velikosti země, bylo by to spíše hledání výmluv.

Ve vleku globalizace

Sedmnáct povídek vybraných pro knihu napsali různorodí autoři a autorky, které sice spojuje mládí (jde výhradně o třicátníky a čtyřicátníky), ale stejně tak nezanedbatelné literární zkušenosti a v mnoha případech i domácí ceny. Z povídek je jasně patrná jejich provázanost s moderními trendy, poučenost globální (ale především anglosaskou) brakovou popkulturou, vstřícný přístup k šokujícím a extrémním motivům a občas i postmoderní snaha zapojit do vyprávění příběhu formální ozvláštnění. Už první tři povídky ovšem ukáží, že to vše s sebou nese i negativní zátěž v podobě přílišné závislosti na zahraničních vzorech a práci s motivy, které buď působí již notně otřele, nebo jsou inspirované spíše audiovizuální tvorbou a ne zcela ideálně přenesené do jazyka literatury.

Kupříkladu úvodní povídka Záplaty od ekonomky a popkulturní fanynky Agnieszky Biskup je založená na střídavém vyprávění z hlediska dvou postav, v němž dochází k postupnému odhalování děsivého (a zároveň nechutného) tajemství ukrývajícího se v jednom úplně obyčejném rodinném domě. Nicméně stačí, aby čtenář znal pár filmových hororů z doby, kdy žánru kralovali italští filmaři nadšení z psychoanalýzy, a k tomu si přečetl název povídky, a tajemství snadno odhadne s velkým předstihem. Na působivosti povídce ubírá i skutečnost, že představivost autorky se mnohem více projevila ve vymýšlení zvrácených situaci než ve schopnosti věrohodně popsat, jak v nich přemýšlejí a jednají postavy.

Nechutnosti s dávkou humoru

Také následující Specialita, několikastránkové dílo Roberta Cichowlase, drhne ve chvílích, kdy má být přirozeně všední, ale místo toho z ní vykukuje vykonstruovanost. To se týká především šroubovaně explikativního monologu, v němž musí jedna postava vysvětlovat druhé (a spolu s ní i čtenářovi), co se vlastně přihodilo hlavnímu hrdinovi. Nepomáhá tomu ani fakt, že v celé věci hraje podstatnou roli pokrm z ryby fugu, o jejímž statutu exotické a nebezpečné delikatesy se nejspíš většina čtenářů dozvěděla poprvé právě z brakové popkultury (pokud se správně vzpomínám, mým iniciačním momentem byl v tomto ohledu animovaný seriál James Bond Jr.). Nositel světla z pera Magdaleny Marie Kałużyńské již naopak patří k těm zdařilejším povídkám a dovede zaujmout efektně vystavěnou pointou využívající specifických možností literárního textu (byť je tato pointa zároveň principiálně podobná povídce Hodiny smrti od Agniezsky Kwiatkowské, která je rovněž součástí antologie).

Ta sama povídka však současně obsahuje výjevy, které působí, jako by původně vznikaly spíše pro filmový scénář – jde zejména o úvodní záchodový rituál protagonistky a pozdější explicitní popis trýznivého mučení. V adekvátním audiovizuálním zpracování to mohly být silné scény, ale v beletristickém textu se je autorce nepodařilo napsat dost evokativně na to, aby skutečně budily hrůzu a nepůsobily křečovitě. Autorská zkušenost je naopak patrná v povídce Levička, kterou si dovolím považovat za vrchol celé knihy. Její tvůrkyně, třiačtyřicetiletá Karolina Kaczkowska, ostatně podle připojeného medailonku začínala publikovat už coby náctiletá dívka. Příběh o prostopášné a agresivní levé ruce neposlouchající svou majitelku sice také nemá zrovna originální námět, ale to je bohatě vyváženo promyšlenou gradací nechutných událostí, jejichž absurdní grotesknost je zabalena do jedinečného černého humoru.

Ve stínech patriarchátu

Téměř polovinu uvedených povídek napsaly ženské autorky a je třeba uznat, že pokud v Polsku někde panuje naprostá genderová rovnost, bude to podle všeho právě oblast literárních hororů. Existují lidé, co od ženských spisovatelek očekávají (a někdy i žádají) pohled znatelně odlišný od toho mužského, nicméně všechny povídky v Polských nočních můrách nesou velmi podobné charakterické znaky. Nejenže se ženy nedrží nikterak zpátky, jde-li o zapojení extrémních a šokujících motivů, jak by snad mohli předpokládat čtenáři ve vleku naivních stereotypů, ale všechny povídky také shodně (byť různě silně) pracují s tematikou patriarchálních vztahů a sexuality, v níž potěšení a utrpení představují různé strany téže mince.

V jinak různorodých povídkách, které zasahují do široké palety hororových subžánrů, se vlastně jedná o sjednocující motiv. Přičemž v knize najdeme i povídky, v nichž genderové otázky dokonce plní roli ústředního motivického pilíře. V Adamovi a Ewě (Sylwia Błach) je do vypjatého extrému převeden klasický stereotyp o aktivních mužích, kteří společensky i sexuálně dominují nad pasivními ženami. Baba Jaga (Anna Musialowicz) zase v okaté variací na dobře známý pohádkový motiv rozvíjí obraz rozhádaného manželského páru, v jejichž vztahu prvotní vášeň nahradil vztek a odpor vůči tomu druhému.

Polské noční můry ukazují současný polský horor jako národní žánrovou tradici, která prochází obdobím postupného dospívání. Začíná se emancipovat od zahraničních vzorů a nabývat na literární kvalitě. Nejde o procesy, které by již byly ukončené, a nemá cenu si nalhávat, že v knize najdete samé povídky světových kvalit. Stále jsou však dostatečně poutavé a pro našince zajímavé na to, aby šlo knihu doporučit jak zájemcům o daný žánr, tak těm, kteří by prostě chtěli mít kulturní přehled přesahující největší globální trendy, dosud udávané především Spojenými státy.

Tagy:
Klady
  • kulturní blízkost pro české čtenáře
  • různorodost jednotlivých povídek
  • povídka Levička
Zápory
  • přílišná závislost na žánrových klišé
  • občasná umělost a vykonstruovanost
Infobox
0.0

Doporučujeme

Miroslav Libicher

S videohrami má zkušenosti už více než čtvrt století. Začínal u klasik pro DOS a arkádových automatů na poutích. Ačkoli se dlouho vyhýbal konzolím, preferuje spíše akčnější druhy her a příliš si nerozumí s multiplayerovými a kompetitivními tituly. Zajímá ho herní historie v různých světových regionech. Na hry přitom nahlíží především jako na kulturní artefakty, jejichž hlavním cílem je poskytovat hráčům nové zkušenosti a vyvolávat emoce.

Sledujte nás:

© 2024 Gaming Professors, Všechna práva vyhrazena.