Živě si vybavuji tu disketu, na níž byly uloženy pirátské kopie her Lemmings, F-19 a pak ještě něco, co bylo popsáno jako „Skladník (Sokoban)“. Zatímco nálety na Liberec a Karlův most ve fiktivním americkém letounu mě tehdy bavily stejně jako prohánění ovcovitých Lemmingů, Sokoban mě moc nezaujal. Panáček běhající v absurdně komplikovaném bludišti vyvedeném v CGA grafice a přesouvající bedýnky? Přišlo mi to jako relikt minulosti. Hra ostatně podle titulní obrazovky vyšla již roku 1984 a v té době jsem žádnou starší neznal. Dnes je mi samozřejmě jasné, jak jsem se mýlil. Sokoban je nesmírně vlivnou hrou, jejíž síla se skrývá právě v jednoduchosti konceptu, která jde ruku v ruce s hloubkou hratelnosti. Podobně jako třeba Boulder Dash nebo Tetris si vysloužil spoustu portů, neoficiálních remaků a napodobenin, které některé jeho ústřední principy rozvíjejí. Nyní se o to pokouší česká logická hra Pushmania.
Ve dvou se to lépe tlačí
Zatímco japonský skladník v Sokobanu byl jen jeden, v Pushmanii ovládáte hrdiny vždy dva. A je jedno, jestli hrajete v lokálním multiplayeru nebo sami (pak mezi panáčky buď přepínáte, nebo každého ovládáte jinou páčkou ovladače). Dva jsou totiž i samotní tvůrci hry, bratři Zdeněk a František Záhorovi, jejichž skromné vývojářské studio nese název Kind of Games. Zdeňka Záhoru pravděpodobně znáte z jeho sloupků v časopise Level nebo z jeho dalších aktivit. Patří totiž k nemnoha tuzemským akademikům, kteří se aktivně zabývají videohrami a zároveň se podílí na jejich popularizaci.
Pushmania má očekávatelně prostý příběh. Dva bratři jsou přeneseni do digitálního světa tak trochu ve stylu filmu Jumanji. Chtějí-li uniknout, musejí vyřešit mnoho logických hádanek a potkat množství zjevných i méně zjevných odkazů na slavné videohry minulosti.
Co oči nevidí
Již úvodní tutoriál dá jasně najevo, že hráči mají k dispozici rozličné způsoby interakce. Některé bedny jde jen přesouvat, v jiných se ale skrývají výbušniny, další zase plavou po vodě a mohou převážet náklad a tak dále. Hratelnost dále oživují i bariéry, jimiž může projít vždy jen jeden z bratrů, a další zajímavé interaktivní prvky.
Bratrům Záhorovým se naštěstí podařilo Pushmanii navrhnout tak, aby byla opravdu dobře hratelná, i když jste na ni sami. Paradoxně jsem si ale nedokázal zvyknout na základní ovládání postaviček. Na herní plán nahlížíte z fixní izometrické perspektivy, což může být matoucí, takže jsem si mnohokrát omylem zatlačil objekt někam do rohu, odkud ho pak již nešlo dostat. Hra vám dovolí se v každém levelu vrátit jen jedenkrát o krok zpět a není ideální si tuto záchrannou možnost vyplýtvat pouhou neopatrností.
Rozmýšľali dvaja chlapi…
Pro hraní Pushmanie musíte být celkově vybavení rozvahou, trpělivostí a odolností proti frustraci. Někdy vám level pokazí vaše zbrklost, jindy vizuálně nepřehledné úseky, ale často prostě budete tápat, jak daný problém řešit, protože obtížnost je posazená vysoko a hra neobsahuje žádnou nápovědu v případě zákysu.
Jednoduchou vizuální stylizaci připomínající hry zhruba z přelomu šestnáctibitové a dvaatřicetibitové éry považuji za klad, jelikož působí příjemně roztomile a úspěšně se jí daří nenásilným způsobem vyvolávat nostalgické pocity. Přívětivá nálada hry, kterou Pushmania vyvolává svým audiovizuálním zpracováním, nejednou vykompenzuje zhrzené pocity z toho, že zase netušíte, jakým způsobem vyřešit nový puzzle a posunout se dál.
