Americké indie studio Truant Pixel se rádo zaměřuje na malé hry, které svými herními mechanikami i estetikou mocně čerpají z moderní japonské audiovizuální kultury. V nedávné VR střílečce Runner, která vyšla na PS VR2 a Meta Quest ukázali, že umí pomocí jednoduché, ale výtvarně promyšlené grafiky a vhodné hudby skvěle vystihnout atmosféru kyberpunkového anime z 80. let a v roguelite rail shooteru Rogue Flight tuto schopnost potvrzují.
Z hlubin Země do vesmíru
Hratelností se Rogue Flight podobá klasickým titulům, jako jsou Star Fox, After Burner nebo Panzer Dragoon. Létáte ve vesmírné stíhačce, která však má omezené možnosti manévrování a může se pohybovat jen v rámci předem vymezeného koridoru. Omezení je ale na druhé straně vykompenzováno adrenalinovým tempem a neustálou vzrušující akcí. Hra tak má spíše než k nějakému vesmírnému simulátoru blíže ke shmupu ve 3D.
Jednoduchý příběh je založený na klasické premise o boji proti vzbouřeným strojům, respektive umělé inteligenci A.R.G.U.S., která převzala kontrolu nad vesmírnými obrannými systémy a spálila Zemi. Tři roky po této katastrofě se posledním zbytkům lidstva podařilo objevit tajnou podzemní základnu, jejíž vybavení celoplanetární katastrofu přežilo. Odtamtud vysílají malou vesmírnou loď pilotovanou odvážnou pilotkou Nadiou, která se má pokusit A.R.G.U.S. buď úplně zničit, nebo alespoň omezit jeho bojové kapacity natolik, aby přeživší pozemšťané dostali možnost opustit svůj hlubinný úkryt.
Minimalistická grafika, maximální zážitek
Hlavní devízou hry jsou právě její estetické kvality. Vývojářům se, podobně jako třeba tvůrcům skvělé střílečky Mullet MadJack, podařilo přijít s vytříbenou stylizací, která leccos odkoukala ze sci-fi anime, jako jsou série Macross nebo Gundam, aniž by šlo o primitivní nápodobu. Byť na statických obrázcích může hra vypadat jednoduše, za běhu je zcela strhující. A to jak svým vizuálním pojetím, tak vydařenými zvukovými efekty. Na zážitku má zásadní podíl také synth rocková hudba, za níž stojí duo Fat Bard. To se postaralo již o bravurní soundtrack Runnera a stejně jako při jeho tvorbě i tentokrát spojilo síly s japonskou zpěvačkou Hanou Itoki, která se v písni Yukou postarala o vokály.
Vývojáři uspěli v disciplíně, v níž vynikali mistrovští tvůrci arkádových automatů v 80. letech – dokázali využít poměrně minimalistických technických prostředků k tomu, aby hráče strhli a předali mu pocit, že se stává akčním hrdinou. Uměly to klasické hry jako Asteroids (1979), Tempest (1981) nebo třeba Chase H. Q. (1988) a zvládá to i Rogue Flight. Byť u něj je technická jednoduchost grafiky samozřejmě daná tvůrčí volbou a možnostmi malého vývojářského týmu, nikoli limity dostupného výpočetního výkonu. Každopádně mi věřte, že pocit z hraní je opravdu intenzivní a nejde jej adekvátně zachytit ani na screenshotech, ani na videu.
Dejte si to znovu!
Jako každá klasická arkáda je Rogue Flight velmi krátký a na konec příběhu můžete klidně dojít třeba za 90 minut. Vývojáři vás však poměrně chytře motivují k opakovanému hraní. Jednak se vám díky zdejšímu roguelite postupu zpřístupňují nové a výrazně silnější zbraně i upgrady lodě, které leccos usnadňují. Například na začátku můžete střílet jen rychlopalným kanónem, jímž je třeba mířit extrémně přesně, zatímco později si můžete zpřístupnit třeba laser nebo plazmové výboje, které vám hraní dost usnadní.
Další věcí, co vás žene k opakovanému průchodu, je výstavba příběhu. V jeden moment jste postaveni před rozhodnutí, které ovlivní jak završení děje, tak levely, do kterých se ve zbylé hře podíváte. Věřím, že většina hráčů bude usilovat o to, aby prozkoumala všechny možné eventuality, do nichž se příběh vyvine. A pak jsou tu ještě speciální režimy hraní, které se také se také odemykají postupně. Než si projdete úplně vším, co hra nabízí, vystačí vám Rogue Flight klidně na několik hodin.
Málo rouge, hodně lite
Na závěr bych asi měl uklidnit ty hráče, kteří se nechali vyděsit nálepkou roguelite. Rogue Flight má nastavitelnou obtížnost, a pokud chcete, může si zapnout režim, v němž vás smrt vrátí pouze na začátek aktuálního levelu, nikoli na začátek celé hry.
Existuje tedy něco, co by se hře dalo vytknout? No jistě. Jsou to poměrně typické neduhy tohoto typu 3D stříleček. Navigace mezi projektily, u nich prostě nikdy nemůže být tak přesná a čitelná jako u klasických 2D shmupů. V Rogue Flight má navíc vaše vesmírná loď mírnou „negativní setrvačnost“ – to znamená, že celá kosmická bárka následuje zaměřovací kříž s mírným zpožděním, což může způsobit problémy v pasážích, kdy je nutné vyhýbat se překážkám.
Rogue Flight lze brát jako důkaz, že Runner nebyl žádná náhoda a tvůrci z Truant Pixel jsou prostě mistři minimalistické arkádové hratelnosti i grafiky. Co na pohled může vypadat jako nenápadná hříčka, je ve skutečnosti téměř návykovou a strhující střílečkou, která potěší váš smysl pro estetiku a ukojí hlad po bombastické akci.
