Kdesi ve vesmíru se nachází malebná planeta a na ní ještě malebnější městečko jménem Riverside, které obývá spousta roztomilých zvířátek. Je mezi nimi i medvídek Ruffy. Ten při svých dobrodružných výpravách objeví nebezpečnou entitu odsávající energii z jádra samotné planety. Ale ještě není vše ztraceno. Ruffy se může vydat do šestí těžko dostupných lokací a tam najít artefakty, které dovedou jádro před zničením zachránit. Ruffy and the Riverside je mixem akční adventury a 3D skákačky, který už před svým vydáním mnoho novinářů a hráčů zaujal svou originalitou a nápaditostí. Obě tyto vlastnosti se propsaly i do finální hry, byť ta přeci jen není dokonalá a na mnoha místech drhne. V této recenzi si rozebereme, co se debutujícím vývojářům z německého indie studia Zockrates Laboratories povedlo a co nikoli.
Ruffy se učí od nejlepších
Při hraní Ruffyho není nikterak těžké přijít na to, kde se jeho vývojáři inspirovali. Stylizovaná grafika kombinující záměrně zjednodušené 3D modely s 2D sprajty reprezentujícími postavičky (včetně té hlavní) vzdáleně připomíná průkopnické skákačky z Nintenda 64 jako Banjo-Kazooie nebo Rocket: Robot on Wheels. K dalším inspiračním zdrojům pak nepochybně patří celá franšíza s Mariem, zejména pak její subsérie Paper Mario. Úplně nejvíc mi Ruffy and the Riverside připomněl opěvovanou indie hitovku A Hat in Time. Stejně jako ona se inspiruje u žánrových titánů, a přitom chrlí nápady, poutá sebereflexivním humorem a snaží se základní herní smyčku neustále variovat a ozvláštňovat, aby se nestala stereotypní.
Jakkoli se Ruffy snaží poučit se z her, které tu byly před ním, kráčí vlastní cestou. A to jak po herní, tak po výtvarné stránce. Graficky vypadá působivě a neotřele. Byť v sobě má jistý náboj plošinovek od Nintenda či Rare, nepokouší se je za každou cenu napodobovat. Ručně kreslené sprajty hlavního hrdiny a jiných tvorečků, kteří v Riverside žijí, vypadají stejně pěkně jako neokoukaně.
Kámen, dřevo, voda, láva
Pokud jde o hratelnost, je Ruffy and the Riverside rozkročený mezi akční adventurou, v níž jde především o příběh a průzkum, a klasickou skákačkou. Po většině městečka Riverside se můžete od začátku volně pohybovat a řešit tam velké množství volitelných vedlejších aktivit. Šest lokací, v nichž budete hledat důležité artefakty, se ale zpřístupňuje postupně s plynutím děje. Každá z nich je přitom zasazena do jiného prostředí a snaží se před hráče stavět nové výzvy. Některé lokace jsou lineárnější, jiné si zachovávají částečně otevřený charakter. Pasáže vyžadující přesné a rychlé hopsání jsou ve hře překvapivě upozaděné. Medvídek Ruffy musí především řešit množství různorodých puzzlů. Ty nejsou vyloženě náročné, ale občas si trochu přemýšlení žádají. Naštěstí k nim dostáváte nápovědy a v mnoha případech vám postavy správné řešení rovnou vyzradí, pokud jim za to zaplatíte herní měnou.
Klíčovou mechanikou, o níž se většina puzzlů opírá, je Ruffyho schopnost měnit textury, a tím i materiální podstatu předmětů kolem sebe. Pokud třeba potřebujete překonat velkou vodní plochu, můžete vodu proměnit na led. Nebo z ní naopak můžete udělat vroucí lávu a vypořádat se tak s nebezpečnými nepřáteli, kteří tam na vás číhali. Nebo lze kamenný sloup proměnit na dřevěný, který pak může ve vodě plavat. Materiály nejde měnit zcela libovolně, ale základní pravidla ohledně toho, co lze dělat s čím, si osvojíte velmi rychle a velmi pravděpodobně vás tato mechanika bude bavit. Tvůrci si dali záležet, abyste ji museli používat různými způsoby a hned tak se vám neomrzela.
Podobnou variabilitu vetknuli i do úkolů, které je nutné plnit. Takže si skákání a řešení puzzlů osvěžíte třeba závoděním na balících slámy. Vyhrát však nemůžete bez toho, aniž byste s využitím schopnosti měnit textury nejprve upravili trať ve svůj prospěch.
Neříkej hop, dokud nepřeskočíš
Když říkám, že je Ruffy and the Riverside originální, nestereotypní a výtvarně zajímavá hra, proč tedy ve finálním hodnocení najdete kompromisní sedmičku, která se zpravidla uděluje hrám, v nichž pozitiva nahlodávají nepřehlédnutelné nedostatky? Vadily mi především dvě docela zásadní věci. Za prvé, Ruffy dělá mnoho věcí dobře, ale nemá dostatečně pevné základy. Hry jako Super Mario Odyssey nebo Astro Bot jsou tak skvělé nejen díky přehršli nápadů, ale také díky tomu, že mají do naprosté preciznosti dobroušené klíčové mechaniky, na nichž skákačkový žánr staví.
To v Ruffyho případě neplatí. Jako u mnoha jiných 3D plošinovek se v něm špatně odhaduje hloubka prostoru, což je ještě zhoršováno placatostí samotného hrdiny. Trajektorie skoků je obecně špatně čitelná, takže mnohokrát někde trapně skočíte do prázdna nebo se utopíte. Ještě víc vás tato nepřesnost potrápí při soubojích s nepřáteli. Těch jsou vlastně asi jen tři druhy a všechny jsou dost nezajímavé. Nezaujmou dokonce ani bossové.
Druhou výtku si dovolím směřovat vůči úmorným vysvětlujícím dialogům, jejichž množství a košatost je neadekvátní jednoduchosti příběhu. Tam, kde by si Astro Bot či Mario poradili jen s pomocí náznaků, potřebuje Ruffy neustálé dialogové obrazovky, které vám berou ovládání z rukou a obsahují příliš mnoho textu vzhledem k tomu, jak málo se z nich dozvíte a jak málo vás dovedou pobavit.
Ruffy and the Riverside je poutavá a originální skákačka, jíž k dokonalosti schází větší péče věnována klíčovým mechanikám, jako je přesnost ovládání, orientace v prostoru a design nepřátel. Nadto vás zahlcuje přehnaným množstvím dialogů. Kvůli tomu všemu se mi v prvních chvílích vlastně moc nelíbila. Pokud se vám náhodou stane totéž, dejte prosím Ruffymu ještě šanci. Jakmile se příběh trochu rozjede a vy si zvyknete na zacházení s měnitelnými texturami, čeká na vás kvalitní zábava.
